ECLI:CZ:US:2005:1.US.703.04
sp. zn. I. ÚS 703/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele P.S., zastoupeného advokátem JUDr. J.O., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem čj. 12 Co 576/2003, 12 Co 577/2003 ze dne 11. 6. 2004, proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích čj. P 82/94-216, 11 Nc 1015/2002 ze dne 31. 3. 2003 a proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích čj. P 82/94-283 ze dne 31. 7. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem čj. 12 Co 576/2003, 12 Co 577/2003 ze dne 11. 6. 2004, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích čj. P 82/94-216, 11 Nc 1015/2002 ze dne 31. 3. 2003 ve výroku, kterým byl matce udělen souhlas k podání žádosti o změnu příjmení nezletilého P.S. na příjmení B. a ve výroku o nákladech řízení, a dále jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích čj. P 82/94-283 ze dne 31. 7. 2003 ve výroku o zvýšení výživného za dobu od 1. 1. 2002 do 31. 8. 2002 a od 1. 9. 2002 do 31. 12. 2003 na částky 3000,- Kč měsíčně a ve výroku o dlužném výživném. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces a práva na rovné postavení účastníků řízení spatřuje stěžovatele, zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel tvrdí, že odvolací soud svévolně aplikoval normy jednoduchého práva za situace, kdy právní závěr tohoto soudu je v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že stěžovatel předložil řádný peněžní deník pouze za rok 2000 a i přes výzvu k doplnění peněžních deníků za další roky tak neučinil. Tvrdí, že v průběhu důkazního řízení nebyl soudem informován o tom, že soud shledává v předložených denících podstatné nedostatky a nebyl řádně soudem vyzván k tomu, aby předložené peněžní deníky doplnil. Soud pochybil rovněž tím, že k posouzení předmětných peněžních deníků neustanovil znalce.
Stejnou námitku (tj. neustanovení znalce) vznáší stěžovatel vůči soudům obou stupňů ve vztahu k posouzení skutečnosti, do jaké míry je stávající příjmení nezletilého pro něj traumatizující a jaké problémy mu užívání příjmení činí v běžném životě.
Dále stěžovatel prohlašuje, že odvolací soud pochybil i v tom, že jej na počátku odvolacího řízení nepoučil (ani další účastníky) o možnosti vyjádřit se k osobám soudců odvolacího senátu, příp. vznést námitku jejich podjatosti. K poučení nedošlo ani při následujících jednáních.
Stěžovatel rovněž napadá nepřiměřenou délku soudního řízení, neboť řízení o návrhu matky na zvýšení výživného trvalo bezmála 6 let a těmito průtahy byl fakticky po delší dobu vyloučen z možnosti podat návrh na snížení výživného z důvodů změny poměrů na jeho straně. Konečně prohlašuje, že odvolací soud zhoršil jeho právní postavení tím, že výživné zvýšil nad rámec zvýšení provedeného soudem I. stupně, a to za situace, kdy odvolání podal pouze on. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí ve výše uvedeném rozsahu zrušil.
II.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Ústí nad Labem. V něm uvedl, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení žádných základních práv stěžovatele a v plném rozsahu odkázal na obsah napadeného rozhodnutí. Dále prohlásil, že stěžovatel byl v řízení poučen řádně; jednání před odvolacím soudem bylo odročeno zejména proto, aby mu byla poskytnuta lhůta k předložení soudem požadovaných dokladů. V řízení bylo zajištěno rovné postavení všech účastníků a byla respektována práva, která jim náleží. Krajský soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla jako neopodstatněná odmítnuta a prohlásil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
K ústavní stížnosti podal vyjádření i Okresní soud v Litoměřicích, který uvedl, že v řízení bylo postupováno a rozhodováno zcela v souladu se zákonem a ústavní stížnost otce se proto nejeví jako důvodná.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. P 82/94 vedený u Okresního soudu v Litoměřicích. Ze spisu zjistil, že řízení, v jejich rámci byla vydána napadená rozhodnutí, byla zahájena návrhem matky nezletilého na zvýšení výživného ze dne 5. 11. 1998. O tomto návrhu rozhodl Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem čj. P 82/94-113 ze dne 1. 4. 1999 tak, že výživné otci určil částkou 900,- Kč měsíčně. Odvolání do výroku o výživném podala matka i orgán péče o dítě. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem čj. 10 Co 587/99-134 ze dne 16. 8. 1999 byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc mu byla vrácena pro nedostatečně zjištěný skutkový stav k dalšímu řízení.
Návrhem ze dne 11. 4. 2001 se matka domáhala udělení souhlasu soudu k podání žádosti o změnu příjmení nezletilého P.S. a k nezrušitelnému osvojení. Rozsudkem čj. 11 Nc 1015/2002 P 82/94-216 ze dne 31. 3. 2003 Okresní soud v Litoměřicích zamítl návrh na nezrušitelné osvojení a udělil matce souhlas k podání žádosti o změnu příjmení nezletilého P.S. na příjmení "B.". Prohlásil, že v předmětné věci jsou dány důvody vyhovění takové žádosti. Řídil se i stanoviskem samotného nezletilého, který uvedl, že by rád změnil příjmení, a jeho stanovisko je dlouhodobě neměnné. Dále soud uvedl, že se stěžovatel dlouhodobě se synem nestýká a že se v podstatě o jeho poměry nezajímá. Odůvodnil rovněž své rozhodnutí o neprovedení některých navrhovaných důkazů. Do rozhodnutí soudu I. stupně o souhlasu k žádosti o změnu příjmení podal stěžovatel odvolání.
Soud I. stupně pokračoval rovněž v řízení o zvýšení výživného. Rozsudkem čj. P 82/94-283 ze dne 31. 7. 2003 zvýšil výživné na dobu od 1. 11. 1998 do 31. 12. 2000 a za dobu od 1. 1. 2002 do 31. 8. 2002 z částky 700,- Kč na částku 1.300,- Kč měsíčně a s účinností od 1. 9. 2002 na částku 1.600,- Kč měsíčně. Stanovil povinnost stěžovatele doplatit dlužné výživné ve výši 30.300,- Kč.
V odůvodnění poukázal na změnu poměrů na straně nezletilého, která nastala od poslední úpravy výživného, a podrobně rozvedl všechny potřebné okolnosti. Dále uvedl, že pro rok 2001 výživné nezvyšoval , protože otec měl příjem nižší než 10.000,- Kč a nepodával ani daňové přiznání. Rovněž proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání.
Krajský soud v Ústí nad Labem jednal v odvolacím řízení o obou odvoláních společně a prováděl další dokazování ke zjištění příjmů stěžovatele. Napadeným rozsudkem čj. 12 Co 576/2003 12 Co 577/2003-360 ze dne 11. 6. 2004 potvrdil rozsudek soudu I. stupně čj. 11 Nc 1015/2002 P 82/94-216 ze dne 31. 3. 2003, jímž byl udělen souhlas k žádosti o změnu příjmení nezletilého. Dále tímto rozsudkem zrušil rozsudek soudu I. stupně čj. P 82/94-283 ze dne 31. 7. 2003, pokud jím bylo zvýšeno výživné za dobu od 1. 1. 2004 nadále a věc mu vrátil k dalšímu řízení; změnil rozsudek soudu I. stupně v části týkající se zvýšení výživného za dobu od 1. 1. 2002 do 31. 8. 2002 a za dobu od 1. 9. 2002 do 31. 12. 2003 tak, že výživné za dobu od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2003 zvýšil na částku 3.000,- Kč měsíčně; ve zbytku rozsudek soudu I. stupně potvrdil (zvýšení výživného za dobu od 1. 11. 1998 do 31. 12. 2000) a rozhodl o dlužném výživném ve výši 70.800,- Kč. V odůvodnění napadeného rozsudku - ve vztahu k výroku o udělení souhlasu k žádosti o změnu příjmení - uvedl, že souhlasí se závěry soudu I. stupně, že je v zájmu nezletilého, aby byl dán souhlas k žádosti o změnu jeho příjmení. Otec neplní řádně své rodičovské povinnosti, nejeví o syna zájem a sám chlapec uvedl, že s ním ani nemluví. Odvolací soud dále uvedl, že vyžádání znaleckého posudku, navrhovaného stěžovatelem, je nadbytečné, neboť chlapec, kterému je již 15 let, jednoznačně a přesvědčivě soudu sdělil svůj názor. Ve vztahu k výroku o výživném krajský soud uvedl, že stěžovatel byl v odvolacím řízení seznámen se stanoviskem odvolacího senátu, podle něhož soud I. stupně důvodně odkázal na ustanovení §85a odst. 1 zákona o rodině; umožnil mu, aby podklady k prokázání svých příjmů předložil v odvolacím řízení. Stěžovatel však předložil neúplné podklady, které přes výzvu odvolacího soudu nedoplnil. Odvolací soud proto pro roky 2002 a 2003, kdy stěžovatel příjmy neprokázal, vycházel z právní domněnky, stanovené v §85a odst. 1 zákona o rodině, že jeho příjem činil v uvedené době patnáctinásobek částky životního minima, tj. cca 33.000,- Kč. Zabýval se i posouzením poměrů jak u samotného nezletilého, tak i u obou rodičů a s ohledem na všechny skutečnosti částečně potvrdil a částečně změnil výrok soudu I. stupně o zvýšení výživného do 31. 12. 2003. Výrok o zvýšení výživného od 1. 1. 2004 zrušil, neboť soud I. stupně zde musí podrobněji zjistit skutkový stav pro určení výše výživného, zejména poměry na straně otce.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel především namítá, že obecné soudy svévolně aplikovaly normy jednoduchého práva a že v důsledku toho jsou právní závěry zejména odvolacího soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
K výše uvedené obecně pojaté námitce pak stěžovatel doplnil, že uvedené pochybení spočívá v tom, že nebyl dostatečně poučen a informován o tom, jakým způsobem má peněžní deníky za rok 2002 a 2003 doplnit a v jakém rozsahu a že soud k posouzení peněžních deníků neustanovil znalce. Ústavní soud přezkoumal tuto námitku - se zřetelem k obsahu soudního spisu - a dospěl k závěru, že není důvodná; stěžovateli byla uložena povinnost k doplnění podkladů, a z protokolu o jednání dne 2. 6. 2004 je zřejmé, které doklady byly z předmětných "peněžních deníků" konstatovány a výzva soudu v tomto směru se jeví být dostatečně srozumitelná. Pokud jde o námitku týkající se ustanovení znalce k posouzení peněžních deníků, nebyl takový návrh ze strany stěžovatele v řízení před obecnými soudy předložen; obecný soud pak není povinen znalce ustanovovat, jde-li o věc, o níž je schopen si učinit závěr sám. Ústavní soud proto usuzuje, že postupem obecných soudů ve věci dokazování příjmů stěžovatele jeho právo na spravedlivý proces nebylo porušeno.
Stěžovatel dále namítal, že se obecné soudy dopustily pochybení v tom, že neustanovily znalce k posouzení vlivu původního příjmení na nezletilého. Ze spisu vyplývá, že stěžovatel takový návrh při jednání předložil. Obecné soudy jej však zamítly, a v odůvodnění napadených rozhodnutí svůj závěr řádně odůvodnily. Ústavní soud při posouzení této námitky připomíná svou ustálenou rozhodovací praxi, týkající možnosti zásahu do procesu dokazování a hodnocení důkazů. Ve svých rozhodnutích jednoznačně dovodil, že proces dokazování a hodnocení důkazů je zásadně věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu do něho nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy postupují v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je stanovena v §132 o.s.ř. V posuzované věci obecné soudy předložené návrhy na dokazování náležitě posoudily a zhodnotily, na tomto základě dospěly k závěru, že není třeba navrhovaný znalecký posudek provádět, a svůj závěr dostatečně odůvodnily. Tímto postupem tedy obecné soudy z hranic daných citovanou zásadou nevybočily.
Proto Ústavní soud - na rozdíl od názoru stěžovatele - nedospěl k závěru, že by v procesu dokazování a hodnocení důkazů došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a že by bylo možno konstatovat extrémní nesouladu mezi skutkovými zjištěními a skutkovými a právními závěry, jež z něho okresní soudy vyvodily.
Stěžovatel rovněž tvrdil, že odvolací soud pochybil v tom, že na počátku odvolacího jednání nepoučil účastníky o možnosti vyjádřit se k osobám soudců odvolacího senátu, příp. vznést námitku jejich podjatosti.
Ústavní soud této námitce stěžovatele nepřisvědčil, protože z protokolu o jednání dne 2. 6. 2004 (čl. 301) vyplývá, že účastníci byli poučeni podle §15a o.s.ř. a námitku podjatosti soudců nevznesli.
Stěžovatel se dále dovolával práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. K této námitce Ústavní soud rekapituloval předmětný spis a dospěl k závěru, že nelze obecným soudům délku soudního řízení přičítat k tíži. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že při posuzování průtahů v řízení je nutné přihlížet nejen k samotné délce soudního řízení, ale i k tomu, z jakých příčin k nim došlo. Pokud důvody délky řízení spočívají výlučně nebo převážně na straně soudu, lze dovozovat neodůvodněné průtahy, které jsou porušením práva na spravedlivý proces. Ze spisu však vyplývá, že nejdelší doba, kdy se ve věci nejednalo, byla doba od 9. 9. 1999, kdy soud I. stupně započal s doručováním usnesení odvolacího soudu čj. 10 Co 587/99-134 ze dne 16. 8. 1999 prostřednictvím pošty (zásilky nevyzvednuty), přes neúspěšné doručování prostřednictvím JS (čl. 151) a neúspěšné doručení cestou údajného zaměstnavatele (čl. 152 a 158), až do 16. 10. 2002, kdy bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele, kterému stěžovatel udělil plnou moc až dne 9. 10. 2002 (čl. 177 a 178). Současně však nelze říci, že by byl soud I. stupně po celé toto období nečinným, neboť řádně pokračoval v zajišťování podkladů pro posouzení poměrů matky i otce. Z uvedené stručné rekapitulace vyplývá, že se sám stěžovatel velmi výrazně přičinil o to, že v uvedeném období nebylo možné průběžně ve věci pokračovat, a proto nelze tyto průtahy přičítat k tíži obecnému soudu. V dalším řízení pak již nelze taková období zdánlivé nečinnosti konstatovat. Proto Ústavní soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatele - jak již bylo uvedeno - že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces neopodstatněnými průtahy v řízení.
Stěžovatel konečně namítal, že byl zkrácen na svých právech postupem odvolacího soudu, který zhoršil jeho právní postavení tím, že zvýšil výživné nad rámec zvýšení provedeného rozsudkem soudu I. stupně, ač odvolání podal pouze on sám. Ústavní soud ani této námitce nepřisvědčil. Zásada zákazu reformationis in peius je zásadou platnou pro řízení trestní a není automaticky aplikovatelnou v řízení civilním; tím spíše to platí pro řízení, v němž je rozhodováno o právech a povinnostech účastníků upravených zákonem o rodině, zvláště ve věcech péče o nezletilé, jež lze zahájit i bez návrhu. V této souvislosti nelze nevidět, že odvolací soud umožnil stěžovateli doplnění dokazování (před ním) tak, aby vyloučil aplikaci §85a odst. 1 zákona o rodině. To však stěžovatel neučinil. Proto odvolací soud na základě posouzení provedených důkazů dospěl k potřebným skutkovým zjištěním, s použitím výše uvedeného ustanovení vyvodil odpovídající právní závěr a vydal rozhodnutí o úpravě výživného v souladu s příslušnými procesními ustanoveními a v souladu s hmotným právem (zákonem o rodině). Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ani v souvislosti s touto námitkou k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nedošlo
Ústavnímu soudu tak nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4.5.2005
JUDr. Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu