ECLI:CZ:US:2005:1.US.719.04
sp. zn. I. ÚS 719/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R.Ž., zastoupeného advokátem Mgr. P.K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 2 To 827/2004, a proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. 8 T 88/2004, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. 8 T 88/2004, byl stěžovatel podle §71 odst. 5 trestního řádu ponechán ve vazbě z důvodů podle §67 písm. a), písm. c) trestního řádu. Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci byla podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí předchozímu. Stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu zrušení obou usnesení, neboť má zato, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva obsažená v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Znění čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je následující:
Článek 8
(2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.
Znění čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je následující:
Článek 5
Právo na svobodu a osobní bezpečnost
(4) Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.
K tvrzenému zásahu veřejné moci do ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele mělo dojít tak, že Okresní soud v Olomouci i Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodli bez slyšení stěžovatele ke konkrétním důvodům vazby. Stěžovatel se proto odvolává na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 573/02, jehož závěry dle jeho názoru dopadají i na nyní projednávaný případ. Dále stěžovatel uvádí, že v usnesení Okresního soudu v Olomouci nebyla oprávněnost vazby dostatečně a řádně odůvodněna konkrétními skutečnostmi. Proti usnesení Okresního soudu v Olomouci stěžovatel podal stížnost, kterou odůvodnil pouze absencí osobního slyšení před uvedeným rozhodnutím Okresního soudu v Olomouci, neboť se domnívá, že samotná absence možnosti vyjádřit se ke konkrétním důvodům vazby je dostatečným důvodem pro kasaci vadného usnesení. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci stížnost stěžovatele zamítl a navíc sám rozhodl bez slyšení stěžovatele v jeho vazební věci.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Okresní soud v Olomouci jako účastník řízení se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud pro pečlivém prozkoumání ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 8 T 88/2004 shledává, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V první řadě je nutné připomenout, že Ústavní soud není povolán k ochraně jakýchkoliv práv a zájmů stěžovatelů, nýbrž je oprávněn zabývat se porušeními toliko ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod. Toto vymezení úlohy Ústavního soudu vyplývá z čl. 83 Ústavy.
Do úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění známých v době rozhodování obecných soudů o vazbě, Ústavní soud ve smyslu své, dnes již ustálené judikatury, se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny základních práv a svobod) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 18/96. Publikovaný in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 88.).
Vzetí do vazby je bezpochyby výrazným omezením ústavně zaručených práv jednotlivce a vazební důvody tedy musí vždy odpovídat požadavkům zákona, neboť jen na jeho základě lze svobodu jednotlivce omezit. Posouzení zjištěných skutečností jako kvalifikovaných důvodů pro vzetí do vazby je tedy vždy otázkou velice citlivou. Je však především věcí obecných soudů, zda konkrétní skutečnosti shledají dostatečně intenzivními ke splnění požadavků zákona. Právě obecné soudy při důkladné znalosti skutkových okolností té které věci, v kterémkoli stadiu řízení, posuzují důvody vazby a jejich trvání.
V odůvodnění napadeného usnesení Okresního soudu v Olomouci je však dle zjištění Ústavního soudu přesvědčivě a logicky zdůvodněno, které konkrétní skutečnosti vedly obecný soud k rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě. Ze stížnosti podané proti usnesení Okresního soudu v Olomouci o ponechání stěžovatele ve vazbě (ve spise Okresního soudu v Olomouci čl. 942-944) je zřejmé, že ani sám stěžovatel proti odůvodnění napadeného usnesení v tomto opravném prostředku nevznášel námitky. Ústavní soud proto může co do odůvodněnosti vazby na napadené usnesení Okresního soudu v Olomouci plně odkázat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá, že jeho ústavním pořádkem zaručené práva byla porušena tím, že Okresní soud v Olomouci a následně i Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodly bez stěžovatelova předchozího slyšení.
Pro podrobnější argumentaci stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. I. ÚS 573/02 (dostupný např. na http://www.judikatura.cz). Tímto nálezem Ústavní soud shledal porušení základních práv rozhodnutím soudu, který o stížnosti proti usnesení o ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodl v neveřejném zasedání bez přítomnosti obviněného a bez jeho ústního vyjádření k důvodům vazby. Ústavní soud tehdy uvedl, že právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Zároveň Ústavní soud s podrobnou argumentací zdůraznil, že rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě není rozhodnutím ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud následně precizoval svůj názor na ústavní konformitu rozhodování soudu o stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání ve vazbě ve vztahu k osobnímu slyšení obviněného svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 (dostupný např. na http://www.judikatura.cz). V něm mimo jiné konstatoval, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem před tím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání ve vazbě. Zároveň však v tomto nálezu Ústavní soud výslovně zdůraznil, že tato přísná měřítka je možno vztáhnout v uvedeném rozsahu toliko na řízení o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby.
Proto Ústavní soud zastává názor, že nutnost osobního výslechu není automaticky dána ve všech případech. Ústavní soud konstatoval, že při každém rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody může dotčená osoba vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být, před rozhodnutím soudu, osobně slyšena. Takovýto požadavek musí být ovšem relevantní, tedy splňující určité kvalitativní náležitosti. Minimálně musí být z takového požadavku zřejmá konkrétní fakta, která nejsou ani nepravděpodobná ani bezvýznamná, význam a jež nelze objasnit jinak než osobním slyšením.
Zda takové slyšení soud akceptuje, či nikoliv, záleží plně na jeho úvaze. Soud, který nevyhoví takovémuto požadavku, pak musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jaké důvody k odepření slyšení vedly.
V projednávaném případě se Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci stěžovatelovou (jedinou) námitkou absence osobního slyšení ve svém usnesení podrobně zabýval, když mj. zkoumal, do jaké míry mohla mít absence osobního slyšení vliv na správnost a zákonnost meritorního rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě. K tomu připojil řadu skutečností, kterými své závěry podepřel. V tomto kontextu nemůže Ústavní soud napadenému usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ničeho vytknout.
Napadená usnesení jsou z hlediska Ústavního soudu dostatečně a logicky odůvodněna a nevykazují znaky svévolného rozhodování příslušných soudů.
Z výše uvedených důvodů proto byla proto ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2005
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu