ECLI:CZ:US:2005:1.US.767.04
sp. zn. I. ÚS 767/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M.Č., zastoupeného advokátkou JUDr. H.T., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 10 To 135/2004, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 9. 2004, sp. zn. 3 T 20/2000, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadá stěžovatel výše uvedená rozhodnutí Vrchního soud v Praze (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"). Ústavnímu soudu navrhuje jejich zrušení.
Uvedeným rozhodnutím krajského soudu byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1., odst. 2 písm. a) trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl usnesením vrchní soud tak, že se zamítá.
Stěžovatel tvrdí, že tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakožto nepominutelné podmínky fungování demokratického právního státu, jak jej předpokládá čl. 1 Ústavy.
K porušení práva na spravedlivý proces mělo dojít tak, že soudy svá rozhodnutí řádně a konkrétně neodůvodnily a nezabývaly se námitkami stěžovatele. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle polemizuje se zjištěným skutkovým dějem, ze kterého soudy při rozhodování vyšly. Cituje řadu svých rozporných výpovědí před orgány činnými v trestním řízení a vytýká soudu, že přesně neurčil, kterou z výpovědí vzal za pravdivou. Zdůrazňuje, že byl opakovaně vyslýchán policisty, kteří na něj činili nátlak a výměnou za účelové změny jeho výpovědi mu údajně slibovali propuštění z vazby. Dále poukazuje na určité rozpory ve svých výpovědích, výpovědích dalších obžalovaných a svědků, se kterými se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádaly. Problém spatřuje stěžovatel také v časové tísni soudů, které ve věci rozhodovaly, neboť, jak stěžovatel uvádí, byl "zapůjčen" orgány činnými v trestním řízením v N pouze na krátkou dobu od 17. 8. 2004 (správně: 16. 8. 2004) do 17. 10. 2004 a s ohledem na krátké období neměl údajně žádný ze soudů zájem se více a podrobněji věcí zabývat. Z těchto důvodů tedy stěžovatel navrhuje zrušení napadených rozhodnutí, jak již bylo uvedeno.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze. Ten odepsal, že setrvává na právním názoru vyjádřeném ve svém usnesení, když zároveň uvedl, že nemá k dispozici příslušný soudní spis pro bližší vyjádření.
Na vyzvání Ústavního soudu se k věci vyjádřil také Krajský soud v Plzni, který je přesvědčen, že postupem soudu nebyla porušena žádná ústavně zaručená práva stěžovatele. Se stejnými námitkami stěžovatele, jaké obsahuje i ústavní stížnost, se soudy zabývaly již v dosavadním řízení, a je proto možno na odůvodnění napadeného rozsudku plně odkázat. Dále k věci krajský soud Ústavnímu soudu uvádí, že ve věci rozhodoval již podruhé poté, co byl rozsudek ze dne 10. 10. 2003, sp. zn. 3 T 20/2000, ve vztahu ke stěžovateli zrušen v celém rozsahu usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 10 To 157/03. Krajský soud navázal na provedené důkazy a provedl řadu dalších výslechů. K námitce stěžovatele ohledně časové tísně soudů, krajský soud zdůrazňuje, že saské ministerstvo spravedlnosti umožnilo dočasné vydání stěžovatele plně v souladu s požadavky krajského soudu a v souladu se zákonem. Jednalo se o opakované vydání za účelem doplnění dokazovaní po vrácení věci soudu prvního stupně. Obhájkyně i stěžovatel věděli s dostatečným předstihem o projednání věci v České republice, což krajský soud dokládá odkazy na příslušné části soudního spisu. K vyjádření připojil krajský soud návrh, aby Ústavní soud rozhodl, že se ústavní stížnost odmítá.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti označil za vedlejšího účastníka Krajské státní zastupitelství (dále jen "státní zastupitelství"), Ústavní soud si proto vzhledem charakteru námitek vyžádal i jeho vyjádření k ústavní stížnosti. K námitce časové tísně rozhodujících soudů, jak ji uplatnil stěžovatel, státní zastupitelství dodává, že k dočasnému vydání stěžovatele na dny 16. 8. 2004 až 17. 10. 2004 došlo nikoliv za situace, kdy by řízení před krajským soudem bylo teprve zahájeno, nýbrž že řízení probíhalo již od listopadu 2002. Zdůrazňuje, že stěžovatel byl orgány N předán k provedení úkonů trestního řízení opakovaně. Ohledně tvrzení stěžovatele, že soud neměl zájem se blíže námitkami a návrhy stěžovatele zabývat, upozorňuje státní zastupitelství, že krajský soud se nebránil provést důkazy, které měly svědčit ve prospěch stěžovatele, výslechy řady svědků provedl dne 25. 8. 2004 a 6. 9. 2004. Ohledně tvrzení údajného ovlivňování výpovědí stěžovatele ze strany policie státní zastupitelství dodává, že stěžovatel učinil výpovědi za přítomnosti své obhájkyně a tedy lze jen stěží uvěřit tomu, že by bylo možno tyto výpovědi ovlivňovat. Dále státní zastupitelství poukazuje na konkrétní provedené důkazy, které vyvrací tvrzení stěžovatele a jeho popis skutkového děje.
Z vyžádaného spisu Krajského soudu sp. zn. 3 T 20/2000 Ústavní soud zjistil, že dne 10. 10. 2003 byl stěžovatel rozsudkem krajského soud sp. zn. 3 T 20/2000 shledán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, na jehož základě vrchní soud dne 26. 2. 2004 usnesením sp. zn. 10 To 157/03 zrušil předmětný rozsudek ohledně stěžovatele v celém rozsahu a vrátil věc krajskému soudu k novému projednání. Krajský soud po dalším provedeném dokazování rozhodl dne 6. 9. 2004 rozsudkem sp. zn. 3 T 20/2000 tak, že byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1. odst. 2 písm. a) trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku. Odvolání stěžovatele bylo dne 7. 10. 2004 vrchním soudem zamítnuto usnesením sp. zn. 10 To 135/2004. Proti dvěma posledně uvedeným rozhodnutím tedy stěžovatel brojí ústavní stížností.
Po důkladném prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh a spisového materiálu Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho posláním v řízení o ústavní stížnosti je výhradně ochrana základních práv a svobod, jak stanovuje čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Naopak rozhodování o vině a trestu je Ústavou výslovně svěřeno obecným soudům (viz čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů tak Ústavní soud není oprávněn zásadně zasahovat, pokud nenazná, že případným nezákonným postupem soudů, byla zároveň porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů. Konkrétněji vyjádřeno, Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje v trestním řízení provedené důkazy a nevytváří si vlastní závěry o vině či nevině stěžovatelů na základě odlišného hodnocení důkazů. Pokud obecné soudy respektují principy řádného a spravedlivého procesu formulované v čl. 36 Listiny, tedy pokud jejich postup vyloučí libovůli v rozhodování tím, že svá rozhodnutí řádně, jasně a logicky odůvodní a vyjádří vztahy mezi úvahami při hodnocení důkazů, skutkovými zjištěními a právními závěry, nemůže Ústavní soud do rozhodnutí obecných soudů zasáhnout. Výjimku tvoří případy, kdy jsou závěry obecných soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá; takovéto rozhodnutí by bylo totiž v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, ale i s čl. 1 Ústavy. Takovéto vybočení z ústavních hranic při rozhodování obecných soudů ve stěžovatelově případě Ústavní soud neshledal.
Podstatou ústavní stížnosti je zpochybňování hodnocení důkazů, jak je provedly obecné soudy, navíc formou námitek, jež byly v průběhu trestního řízení vzneseny a soudy o nich rozhodly. Stěžovatel má zato, že soudy vyvodily nesprávná skutková zjištění z jednostranně a nesprávně zhodnocených důkazů. Dle názoru Ústavního soudu jsou napadeny jasně, přiléhavě a logicky odůvodněny. Soudy rozhodovaly ve dvou instancích, stěžovatel měl v trestním řízení obhájce. Řízení jako celek hodnotí Ústavní soud jako spravedlivé, a závěry obecných soudů ukončené v přiměřené době.
Proto Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení žádného z ústavně zaručených práv stěžovatele a ústavní stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2005
JUDr. Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu