ECLI:CZ:US:2005:1.US.769.04
sp. zn. I. ÚS 769/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Z.K., zastoupeného advokátem JUDr. J.S., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR čj. 25 Cdo 2258/2003-119 ze dne 2. 9. 2004, proti rozsudku Městského soudu v Praze čj. 22 Co 6/2003-81 ze dne 10. 4. 2003 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 čj. 10 C 74/2002-58 ze dne 22. 10. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR čj. 25 Cdo 2258/2003-119 ze dne 2. 9. 2004, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze čj. 22 Co 6/2003-81 ze dne 10. 4. 2003, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 čj. 10 C 74/2002-58 ze dne 22. 10. 2002 o zamítnutí jeho žaloby o náhradu škody proti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. ve výši 103.023,- Kč. Těmito napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Stěžovatel se postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí orgánu veřejné moci domáhal přezkoumání rozhodnutí ČS ze dne 12. 5. 2000, jímž mu byl ode dne 3. 2. 2000 přiznán plný invalidní důchod. Dále uvedl, že přiznání plného invalidního důchodu se domáhal již po dlouhou dobu z důvodu svého trvalého zdravotního postižení, které způsobuje dlouhodobou a trvalou pracovní neschopnost. Tento svůj zdravotní stav dokládal lékařskými zprávami i posudkem soudního znalce. Ze strany příslušných orgánů a jejich posudkových lékařů - v rozporu s jeho zdravotním stavem - byly zpracovány další lékařské zprávy, které snižovaly rozsah zdravotního postižení a odůvodňovaly pouze částečný invalidní důchod. Těmito nadbytečnými lékařskými posouzeními byl natolik stresován, že se již nebyl dále schopen účinně bránit. Dále stěžovatel tvrdí, že - s ohledem na jeho zdravotní stav a na stresující situaci - nebyl vždy "řádně poučen" o právních důsledcích zpětvzetí podání a tato rozhodnutí činil v domnění, že urychlí vyřízení věci. Průtahy v jednání těchto orgánů a porušování platných předpisů při vyřizování jeho žádosti o invalidní důchod v roce 1998 a 2000 byl připraven doložit u soudu. V žalobě vyčíslil minimální škodu za období, kdy pobíral pouze částečný invalidní důchod, ačkoliv mu podle jeho názoru náležel plný invalidní důchod. Stěžovatel uvedl, že tyto vady namítal v řízení před obecnými soudy a písemným podáním navrhoval provedení důkazů Městskému soudu v Praze, jeho návrhy však nebyly akceptovány a při rozhodování nebyly vzaty v úvahu. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí - vedle výše uvedeného opomenutí - spočívají na nesprávném právním posouzení věci a na nesprávné interpretaci §8 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb.; to se týká i možnosti prokázat existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, za kterých lze uplatnit nárok na náhradu škody i v situaci, kdy toto nezákonné rozhodnutí orgánu veřejné moci nebylo v příslušném řízení - pro neexistenci odvolání proti němu - zrušeno. Dodal, že v průběhu řízení nebyl zohledněn jeho zdravotní stav a namítal, že soud I. stupně a soud odvolací mu odňaly možnost před nimi jednat a neumožnily mu realizovat navrhované důkazy. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K výzvě Ústavního soudu podal Nejvyšší soud ČR vyjádření k ústavní stížnosti, v němž uvedl, že stěžovatel nevysvětlil, jakým způsobem se rozhodnutí dovolacího soudu dotýká jeho základních práv. V napadeném rozhodnutí dovodil, že podmínka zrušení pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nemůže být splněna či nahrazena tím, že z důvodů zvláštního zřetele hodných nemusí být vyžadována podmínka vzniku nároku na náhradu škody, spočívající v tom, že poškozený využil možnosti podat proti dosud nepravomocnému rozhodnutí řádné opravné prostředky; protože zároveň ze zákona nevyplývá, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebyla zrušeno, nemůže být podmínka uvedená v §8 odst. 1 citovaného zákona nahrazena tím, že za použití ustanovení §8 odst. 2 zákona není poškozenému přičítáno k tíži nepodání řádného opravného prostředku. Podle názoru dovolacího soudu spočívá podstata ústavní stížnosti v polemice s právními závěry obecných soudů pouze s obecnou výtkou protiústavnosti, což staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, což mu však nepřísluší. Navrhl proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž podrobně vyložil, z jakého důvodu shledal rozsudek soudu I. stupně správným. S ohledem na zjištěné skutečnosti, které byly dostačující pro zodpovězení otázky, zda jsou splněny zákonné předpoklady úspěšného uplatnění nároku na náhradu škody proti státu, neprováděl soud další dokazování, neboť ani po případném výslechu žalobce by nemohl dojít k jinému závěru než k tomu, že nebyla splněna základní podmínka stanovená v §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., tj. zrušení nebo změna rozhodnutí pro nezákonnost k tomu příslušným orgánem. Městský soud proto nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou a navrhuje její zamítnutí.
Obvodní soud pro Prahu 2 ve vyjádření plně odkázal na právní názor vyjádřený v napadeném rozsudku.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 10 C 74/2002 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2. Ze spisu zjistil, že stěžovatel se žalobou vůči státu - Ministerstvu práce a sociálních věcí domáhal náhrady škody ve výši 103.023,- Kč z titulu nesprávného úředního postupu ve věci plného invalidního důchodu. Výši škody pak vyčíslil jako rozdíl mezi částečným invalidním důchodem vypláceným v období od 1. 3. 1998 do 1. 2. 2000 a plným invalidním důchodem, který mu měl být v této době vyplácen (částka 53.023,- Kč) a s připočtením částky, která by mu náležela, pokud by plný invalidní důchod byl přiznán již od 1. 3. 1995 (částka asi 50.000,- Kč). Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem čj. 10 C 74/2002-58 ze dne 22. 10. 2002 žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel napadal postup komise OS, která podle jeho názoru nedostatečně zvážila jeho zdravotní stav, a důvody, které vedly jen k přiznání částečného invalidního důchodu od 19. 2. 1998 a nikoliv plného invalidního důchodu od 1. 2. 1995. Tento postup stěžovatel označil za nesprávný. Přehlíží však prý, že postup komise OS vyústil v rozhodnutí ČS ze dne 11. 9. 1998, jež bylo možno napadnou odvoláním, což sice stěžovatel učinil, ale odvolání vzal zpět a odvolací řízení bylo zastaveno (rozhodnutí Krajského soudu v Brně čj. 32 Ca 304/98-26). Soud I. stupně uzavřel, že stěžovatel nevyužil opravný prostředek proti rozhodnutí, ač ho použít mohl. Rozhodnutí tedy nabylo právní moci a zrušeno nebylo, čímž není naplněn předpoklad §8 zákona č. 82/1998 Sb., podle něhož lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí opravný prostředek, a uplatnit ho lze pouze tehdy, bylo-li nezákonné rozhodnutí zrušeno.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem čj. 22 Co 6/2003-81 ze dne 10. 4. 2003 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí - po obecném rozboru předpokladů pro vznik odpovědnosti státu - uvedl, že z přednesů stěžovatele je patrno, že se v zásadě domáhá nového přezkumu již pravomocných rozhodnutí; takový přezkum však v řízení o náhradu škody proti státu možný není. Dále prohlásil, že i kdyby bylo možné z důvodů zvláštního zřetele hodných pominout skutečnost, že stěžovatel vzal zpět svá odvolání proti rozhodnutím ČS, nelze jeho požadavku pro nedostatek předpokladu, jaký má na mysli §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., - tj. zrušení nebo změna rozhodnutí pro nezákonnost k tomu příslušným orgánem, jehož rozhodnutím by byl soud v řízení o náhradě škody proti státu vázán, - vyhovět.
Nejvyšší soud ČR usnesením čj. 25 Cdo 2258/2003-119 ze dne 2.9. 2004 odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné. V odůvodnění uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu neshledává po právní stránce za zásadně významné, protože podmínka zrušení pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nemůže být splněna či nahrazena tím, že z důvodů zvláštního zřetele hodných nemusí být vyžadována podmínka vzniku nároku na náhradu škody, spočívající v tom, že poškozený využil možnosti podat proti dosud nepravomocnému rozhodnutí řádné opravné prostředky; protože ze zákona zároveň nevyplývá, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebyla zrušeno, nemůže být podmínka uvedená v §8 odst. 1 citovaného zákona nahrazena tím, že za použití ustanovení §8 odst. 2 zákona není poškozenému přičítáno k tíži nepodání řádného opravného prostředku.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů, který je založen především na výtce, že obecné soudy v řízení o náhradu škody nepřezkoumávaly - podle jeho názoru - nesprávný postup orgánů sociálního zabezpečení při rozhodování o jeho invaliditě a následném invalidním důchodu. Ústavní soud však k této námitce nemohl přihlédnout a přisvědčil ustálenému názoru obecných soudů, z něhož vyplývá, že nelze v řízení o náhradu škody proti státu přezkoumávat nezákonnost rozhodnutí, jímž měla být vymáhaná škoda způsobena, pokud takové rozhodnutí nebylo zrušeno. Tato situace právě v předmětné věci nastala. Stěžovatel uplatňoval vůči státu náhradu škody, která by podle jeho názoru způsobena rozhodnutím orgánu sociálního zabezpečení (přiznání jen částečného invalidního důchodu místo plného invalidního důchodu), přičemž toto rozhodnutí bylo pravomocné a nezpochybněné. Jestliže tedy obecné soudy dospěly k závěru, že v předmětné věci nebyly splněny podmínky vzniku odpovědnosti státu podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., pak tyto závěry byly v souladu s právem, byly opřeny o dostatečně zjištěný skutkový stav a nelze v nich spatřovat porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Jestliže stěžovatel namítá, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci, protože neprovedly všechny navrhované důkazy, nelze jeho námitce přisvědčit, protože obecné soudy provedly všechny potřebné důkazy, z nichž bylo možno posoudit, zda jsou splněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu uvedené ve výše označeném ustanovení. Obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, své rozhodnutí řádně odůvodnily, v jejich postupu nelze spatřovat libovůli a porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Ve skutečnosti, že stěžovatel neměl v řízení před obecnými soudy úspěch nelze rovněž spatřovat porušení jeho práva na spravedlivý proces. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími zjevně nebyla porušena ustanovení čl. 36 a následující Listiny, ani ustanovení čl. 90 Ústavy ČR, jichž se stěžovatel dovolává.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný,
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustná.
V Brně dne 1.6.2005
JUDr. Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu