ECLI:CZ:US:2005:1.US.789.04
sp. zn. I. ÚS 789/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P.Ch., zastoupeného advokátem Mgr. M.R., proti usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro P., ze dne 22. 9. 2004, čj. 3 Zn 3015/2004 - 18, a proti usnesení Policie ČR, ze dne 5. 8. 2004, ČTS: ORII - 7198/OHK3 - 35 - 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se Ing. P.Ch. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedených usnesení státního zástupce OSZ P (dále jen "obvodní státní zastupitelství") a Policie ČR, (dále jen "policejní orgán") pro porušení čl. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5, čl. 6, čl. 13, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
V záhlaví uvedeným usnesením státní zástupce obvodního státního zastupitelství zamítl, jako nedůvodnou, stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu. Tímto usnesením policejní orgán, podle §159a odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), odložil podezření ze spáchání trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona (dále jen "TrZ"), křivé výpovědi podle §175 odst. 1 TrZ, pomluvy podle §206 TrZ a poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) TrZ, kterých se měla dopustit podezřelá A.B., neboť nešlo o podezření ze spáchání trestného činu a nebylo na místě věc vyřídit jinak.
Stěžovatel zásah do svých práv spatřuje v tom, že orgány činné v trestním řízení neplní své povinnosti a odpírají mu tím i jeho práva. Podle jeho názoru byl dostatečně odůvodněn závěr, že jednáním A.B. byly naplněny skutkové podstaty shora označených trestných činů. Orgány činné v trestním řízení údajně neprověřily rozhodné skutečnosti. Před rozhodnutím měl věc převzít policista, který byl na věci osobně zainteresován. Státní zástupce účelově mystifikoval čtenáře a bagatelizoval rozhodné skutečnosti. Stěžovatel poukázal na trestní stíhání v letech 1999 - 2003, kdy byl "účelově popotahován" a odsouzen, ač se žádných trestných činů nedopustil. V tomto směru dovodil, že ve dvou řízeních (v jeho trestním řízení a nyní projednávaném) je používána aplikace téhož zákona odlišně a je argumentováno opačně. Jednou pro stíhání - v jeho případě a jednou proti - v případě podezřelé A.B. Na závěr dodal, že své podání bude nadále doplňovat.
Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud podle §83 odst. 1 zákona č. 182/1992 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozhodl, že náklady jeho právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem zcela zaplatí stát.
Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nepřísluší posuzovat, zda určitým jednáním byla naplněna skutková podstata trestného činu. O tom, zda někdo spáchal trestný čin, jaký trestný čin spáchal a zda zde jsou nebo nejsou relevantní překážky zabraňující dalšímu vedení trestního stíhání, nerozhoduje subjektivní náhled jednotlivce, ale výlučně orgány k tomu povolané podle ústavních předpisů (čl. 90 ústavy ČR) a zákonů. Nesouhlas s autoritativním rozhodnutím těchto orgánů je zcela nerozhodný a nemůže bez dalšího založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
V dané věci postupovaly orgány činné v trestním řízení podle zákonných ustanovení trestního řádu, opatřovaly potřebné podklady k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, zda byl či nebyl spáchán trestný čin. Stěžovatel využil svého práva a jako poškozený podal proti usnesení policejního orgánu o odložení trestního oznámení stížnost, která byla usnesením státního zástupce obvodního státního zastupitelství zamítnuta. Státní zástupce se mimo jiné vypořádal také s námitkou údajné podjatosti policejního komisaře a část stížnosti, kterou posoudil jako trestní oznámení na policejního komisaře, předal I. Ministerstva vnitra ČR. Z okolností případu nevyplývá, že by odložením trestního oznámení orgány činné v trestním řízení porušily ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti směšuje dva zcela rozdílné zájmy, a to veřejný zájem společnosti na postihu jednání, které je pro společnost nebezpečné a jeho soukromý zájem na splnění smluvních povinností. Jestliže se stěžovatel domníval, že podezřelá A.B. nedostála své smluvní povinnosti, měl v zákonné lhůtě využít prostředky civilního práva, které by byly s to vyvolat účinnou ochranu jeho práva i na případnou náhradu škody a úhradu smluvní pokuty. V daném případě však stěžovatel nedostál své povinnosti (nechránil si svá práva) a žalobu na plnění ze smlouvy a úhradu smluvní pokuty podal po uplynutí zákonem stanovené promlčecí lhůty. Námitku promlčení vznesla A.B. ve svém vyjádření k žalobě dne 11. 11. 2003. Trestní oznámení podal stěžovatel dne 25. 11. 2003. Z uvedeného je patrno, že trestní oznámení podal stěžovatel účelově až poté, co byla vznesena námitka promlčení práva v civilním řízení a bylo zřejmé, že žaloba bude zamítnuta.
Pro úplnost je nutné dodat, že trestní právo jako "ultima ratio" (krajní, poslední prostředek) doplňuje primární právní ochranu danou normami jiných právních odvětví tam, kde primární ochrana mimotrestní, před společensky nejvíce nebezpečnými útoky fyzických osob na chráněné objekty, nedostačuje. V daném případě se stěžovatel domáhal ochrany trestního práva tam, kde se jednalo o nesplnění smluvní povinnosti a k jejímu splnění mu byla dána primární ochrana prostředky civilního práva, které však svým opomenutím (neuplatněním práva v zákonné lhůtě) řádně a včas nevyužil. V takovém případě se však nelze dovolávat ochrany prostředky trestního práva.
K problematice neúspěšného podání trestního oznámení zaujal Ústavní soud právní názor v usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99, uveřejněném pod č. 29, svazek 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, C.H.B. 1999, str. 291, kde konstatuje: "(...) ve skutečnosti, že státní zastupitelství zamítlo stížnost proti usnesení policejního orgánu o odložení věci pro podezření ze spáchání trestného činu, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených subjektivních veřejných práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (...) ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž neexistuje."
Rovněž námitka, že ve dvou obdobných řízeních byl zákon aplikován odlišně, neposouvá věc do ústavně právní roviny. Trestní řízení je zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých je následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, proto argumentace použitá v jednom trestním řízení nemůže být bez dalšího použita v jiné, byť i zdánlivě podobné, trestní věci.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nepřichází v úvahu použití ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu o náhradě nákladů zastoupení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu