ECLI:CZ:US:2005:1.US.799.04
sp. zn. I. ÚS 799/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti obchodní společnosti C., zastoupené advokátem JUDr. P.R., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 32 Odo 1156/2003-108, ze dne 29. 9. 2004 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc č.j. 40 C 372/2003-82 ze dne 3. 6. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 32 Odo 1156/2003-108, ze dne 29. 9. 2004, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc, č.j. 40 C 372/2003-82, ze dne 3. 6. 2003, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci č.j. 18 C 5/2002 ze dne 23. 10. 2002. Rozsudkem soudu I. stupně byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 190.000,- Kč a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Podle názoru stěžovatelky byla napadeným rozhodnutím porušena ustanovení čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Porušení uvedených ustanovení Ústavy ČR, aniž by bylo specifikováno základní právo nebo svoboda, chráněné ústavním pořádkem ČR, spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka nesouhlasí s názorem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí soudu odvolacího nemá po právní stránce zásadní význam, a nesouhlasí ani se závěry odvolacího soudu, a proto napadá ústavní stížností obě shora označená rozhodnutí. Stěžovatelka uzavřela s manželi Z. smlouvu o budoucí smlouvě, v níž bylo sjednáno uzavření kupní smlouvy na nemovitosti - objekt bydlení č.p. 96, pozemek p.č. 437 zastavěná plocha a pozemek p.č. 436 zahrada v katastrálním území S. Ve smlouvě o budoucí smlouvě byla sjednána smluvní pokuta ve výši 190.000,- Kč v případě, že stěžovatelka od smlouvy jednostranně odstoupí nebo nezaplatí dohodnutou cenu do dohodnutého termínu. Soud I. stupně rozhodl, že manželům Z. vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty z druhého důvodu (nezaplacení dohodnuté kupní ceny v dohodnutém termínu), a krajský soud tento závěr potvrdil. V čl. III smlouvy o budoucí smlouvě byla dohodnuta kupní cena na částku 1.900.000,- Kč s tím, že budoucí kupní smlouvu strany uzavřou nejpozději do 18. 6. 2001. V čl. IV smlouvy o budoucí smlouvě bylo sjednáno, že kupní cena bude uhrazena nejpozději do 18. 6. 2001, část ceny ve výši 900.000,- Kč měla být uhrazena na účet I. (věřiteli budoucích prodávající) a zbytek na účet manželů Z. Stěžovatelka tvrdí, že její závazek ze smlouvy o budoucí smlouvě zanikl podle ustanovení §50a odst. 3 občanského zákoníku, neboť okolnosti, z nichž při vzniku smlouvy vycházela, se změnily do té míry, že nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena. Stěžovatelka tvrdí, že měla zájem zejména o rozestavěnou stavbu na dvoře domu, zjistila však, že na tuto stavbu není vydáno stavební povolení a neexistuje ani dokumentace o úpravách domu samotného; manželé Z. stavební povolení nezajistili. Neexistence stavebního povolení byla pro stěžovatelku novou skutečností, která ji vedla ke změně názoru a ke ztrátě zájmu o tuto nemovitost. Manželé Z. se sami o uzavření kupní smlouvy nezajímali, nepředložili žádný návrh a vyzvali stěžovatelku až k zaplacení smluvní pokuty.
Stěžovatelé uvedli, že soud I. stupně žalobě manželů Z. vyhověl s odůvodněním, že čl. VIII smlouvy o budoucí smlouvě byl naplněn a žalobci mají právo na smluvní pokutu, aniž specifikoval, z jakého ze dvou sjednaných důvodů tak nalezl. Stěžovatelka namítala, že nebyl naplněn ani jeden ze sjednaných důvodů smluvní pokuty, protože od smlouvy o budoucí smlouvě jednostranně neodstoupila (první důvod); protože kupní smlouva nebyla uzavřena, neměla ani povinnost platit sjednanou kupní cenu (druhý důvod - nezaplacení kupní ceny v termínu). Odvolací soud argumentaci stěžovatelky neuznal. S námitkou, že závazek zanikl podle §50a odst. 3 občanského zákoníku se vypořádal s poukazem na to, že předmětem prodeje měl být objekt bydlení č.p. 96, což je významné pro hospodářský účel vyplývající ze smlouvy o budoucí smlouvě, který, pokud by nebyl naplněn, by stěžovatelku opravňoval kupní smlouvu neuzavřít. Skutečnost, že rozestavěná stavba ve dvoře, kvůli níž stěžovatelka chtěla nemovitost koupit, nebyla povolena a předmět prodeje tak byl zatížen právní vadou, odvolací soud neřešil. Odvolací soud rovněž dovodil, že se manželé Z. žalobou domáhali zaplacení smluvní pokuty z obou sjednaných důvodů. Uzavřel, že první důvod naplněn nebyl, protože stěžovatelka od smlouvy o budoucí smlouvě neodstoupila, naplněn byl však druhý důvod. Krajský soud uvedl, že ujednání účastníků o splatnosti kupní ceny ještě před uzavřením vlastní kupní smlouvy neodporuje zákonu, neobchází ho a je platné. Splatnost je dispozitivním ujednáním účastníků závazkového právního vztahu a může být dohodnuta i předem, byť ke splnění předmětu koupě dojde až dodatečně. Plnění poskytnutá před uzavřením smlouvy mají povahu zálohy a v případě, že by kupní smlouva nebyla uzavřena, zaplacena kupní cena by se stala bezdůvodným obohacením manželů Z. S těmito závěry stěžovatelka nesouhlasila a argumentovala proti nim i v podaném dovolání. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné s tím, že otázka, zda byla povinnost zaplatit kupní cenu ještě před uzavřením smlouvy - kterou odvolací soud vyřešil s odůvodněním, že účastníci ve smlouvě dohodli splatnost kupní ceny předem, neboť její splatnost nevázali na uzavření kupní smlouvy, ale na termín nejpozději do 18. 6. 2001 - nemá zásadní právní význam.
Stěžovatelka v těchto závěrech obecných soudů spatřuje porušení čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, aniž blíže uvedla, která její základní práva byla napadenými rozhodnutími porušena. Proto navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil a současně vyslovil závazný právní názor k jejím odvolacím i dovolacím námitkám tak, aby byl dovolací soud již vázán tímto právním názorem.
II.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž jsou podrobně uvedeny důvody, pro které bylo dovolání shledáno nepřípustným.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 18 C 5/2002 vedený u Okresního soudu v Olomouci. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalované, proti níž byla podána žaloba o zaplacení částky 190.000,- Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty. Okresní soud v Olomouci platebním rozkazem č.j. 18 C 5/2002-22 ze dne 4. 3. 2002 uložil stěžovatelce zaplatit žalobcům částku 190.000,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Stěžovatelka podala proti platebnímu rozkazu odpor a ve věci bylo vedeno další řízení. Obvodní soud v Olomouci rozsudkem č.j. 18 C 5/2002-60 ze dne 23. 10. 2002 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobcům částku 190.000,- Kč a náklady řízení. Dovodil, že žalobci prokázali, že v daném případě bylo naplněno ustanovení čl. VIII. smlouvy o budoucí smlouvě. Na základě provedených důkazů nedospěl k závěru, že by smlouva podle ustanovení §50a odst. 3 občanského zákoníku zanikla.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem č.j. 40 Co 372/2003-82 ze dne 3. 6. 2003 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že soud I. stupně provedl všechny důkazy, které účastníci označili a v hodnocení provedených důkazů respektoval zásady dané ustanovením §132 o.s.ř. K věci samé uvedl, že je správný názor soudu I. stupně, že účastníci uzavřeli platnou smlouvu o budoucí smlouvě, v níž byl definován předmět prodeje - objekt bydlení č.p. 96 se zastavěnou plochou p.č. 577 a zahradou p.č. 436 v katastrálním území S. zapsaných na LV č. 577 u Katastrálního úřadu v O.; dále byla ve smlouvě sjednána smluvní pokuta. Potvrdil i správnost výroku prvého soudu, že podle §50a odst. 3 občanského zákoníku nedošlo k zániku závazku účastníků uzavřít kupní smlouvu a že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, že se změnily okolnosti do té míry, že nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena. Bylo na stěžovatelce (žalované) prokázat, že předmět budoucí koupě ve skutečnosti nesplňuje požadavky "kladené budoucími kupujícími vzhledem k tomu", na čem se účastníci dohodli. Právně významné je, že podle smlouvy o budoucí smlouvě se účastníci dohodli na tom, že budoucí kupní smlouva bude o prodeji objektu bydlení č.p. 96. Toto ujednání je významné pro hospodářský účel vyplývající z této smlouvy a tedy skutečností, která - pokud by nebyla splněna, - by opravňovala stěžovatelku kupní smlouvu se žalobci neuzavřít. Dále odvolací soud potvrdil i názor soudu I. stupně, že byla sjednána kupní cena ve výši 1.900.000,- Kč, která měla být zaplacena budoucím kupujícím (stěžovatelkou) ve lhůtě do 18. 6. 2001, a to v částkách 900.000,- Kč a 1.000.000,- Kč. Ujednání účastníků o splatnosti kupní ceny budoucího předmětu koupě ještě před uzavřením kupní smlouvy neodporuje zákonu, neobchází jej a je platné. Splatnost kupní ceny je dispozitivním ujednáním účastníků závazkového právního vztahu a může být dohodnuta i předem. Skutkové okolnosti zjištěné v průběhu důkazního řízení svědčí o tom, že kupní cena zaplacena nebyla. Odvolací soud dále uvedl, že stěžovatelka neučinila právní úkon, který by mohl mít povahu odstoupení od smlouvy o budoucí smlouvě, a proto jako důvod zaplatit smluvní pokutu přichází v úvahu jen druhý důvod, sjednaný účastníky - "nezaplacení kupní ceny do dohodnutého termínu".
Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. 32 Odo 1156/2003-108 dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost odmítl. V odůvodnění uvedl, že neshledal zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť otázku, zda stěžovatelka byla povinna zaplatit kupní cenu před uzavřením kupní smlouvy, řešil odvolací soud v souladu s hmotným právem ( §498 občanského zákoníku), pokud dovodil, že si účastníci ve smlouvě o budoucí smlouvě dohodli splatnost kupní ceny předem (zálohu), když splatnost kupní ceny nevázali na uzavření kupní smlouvy, ale na termín nejpozději do 18. 6. 2001. Vzhledem k tomu, že právní otázka řešená v napadeném rozsudku odvolacího soudu nemá potřebný judikatorní přesah (právní závěr o sjednání splatnosti kupní ceny ve smlouvě je vždy výsledkem právního posouzení konkrétních skutkových zjištění), není dovolání stěžovatelky podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svých základních práv, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry, které obecné soudy aplikovaly na zjištěný skutkový stav. I když stěžovatelka neuvádí konkrétní základní právo, které mělo být napadenými rozhodnutími porušeno a dovolává se pouze obecných ustanovení Ústavy ČR, lze dospět k závěru, že namítá porušení práva na spravedlivý proces. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu však jednoznačně vyplývá, že neúspěch ve věci není porušením práva na spravedlivý proces, pokud soudní řízení, v němž bylo hmotné právo uplatňováno, proběhlo v souladu s příslušnou procesní úpravou.
Z argumentace, kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti použila, vyplývá, že má jiný právní názor na hodnocení skutkového stavu a na aplikaci příslušné právní úpravy. Navíc žádala, aby Ústavní soud k otázkám aplikace jednoduchého práva vyslovil svůj závazný právní názor. Ústavní soud v obecné rovině není oprávněn zasahovat do rozhodovací praxe obecných soudů, jestliže při aplikaci běžného jednoduchého práva postupují v souladu s příslušnými právními předpisy a jejich výklad a aplikace takového práva je ústavně právně konformní. Právě taková situace je v předmětné věci. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že soudy v procesu dokazování a hodnocení důkazů postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je stanovena v §132 o.s.ř. Provedené důkazy hodnotily každý jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a v napadených rozhodnutích nelze spatřovat ani svévoli ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že se jednalo v předmětné věci o toliko aplikaci běžného práva ústavně právně konformním způsobem, která základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces nezasáhla. Ústavnímu soudu tudíž zasahovat do tohoto procesu nepřísluší.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8.6. 2005
JUDr. Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu