ECLI:CZ:US:2005:1.US.8.04
sp. zn. I. ÚS 8/04
Usnesení
I.ÚS 8/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. O., zastoupeného Mgr. M. J., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 3 Tdo 924/2003, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 5 To 23/2003, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2002, čj. 34 T 4/2001 - 165, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se M. O. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "odvolací soud") a Krajského soudu v Ostravě (dále jen "soud prvního stupně") pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37, čl. 38, čl. 40 odst. 2, 3, 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
V záhlaví uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatele proti označenému rozsudku odvolacího soudu, který podle §258 odst. 1 písm. e), f) trestního řádu (dále jen "TrŘ") částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. 9. 2002, čj. 34 T 4/2001 - 165, ve výrocích o trestech a způsobu jejich výkonu a ve výroku o náhradě škody. Nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ"), ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a odsoudil ho k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, se zařazením do věznice s ostrahou. Současně stěžovateli uložil peněžitý trest ve výši 100 000,-- Kč, zrušil výrok o trestech, které mu byly uloženy trestním příkazem Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 6. 2000, čj. 1 T 177/2000 - 347, a podle §228 odst. 1 TrŘ uložil stěžovateli povinnost nahradit škodu ve výši 2 650 000,-- Kč, k rukám správkyně konkursní podstaty úpadce a poškozeného P. Š.
Obecné soudy vyšly ze zjištění, že stěžovatel v říjnu 1994 pod záminkou obstarání a dodání elektroinstalačního materiálu převzal od P. Š. finanční částku ve výši 2 650 000,-- Kč, ačkoli věděl, že žádný elektroinstalační materiál nedodá. Převzatou finanční částku použil pro svou potřebu.
Podle stěžovatele obecné soudy nerespektovaly zásadu zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Jejich závěr o naplnění skutkové podstaty stíhaného trestného činu považuje za nesprávný a nepodložený provedenými důkazy. Výrok o vině je založen na jediném přímém důkazu - výpovědi poškozeného P. Š. Jako nepřímý důkaz, podporující věrohodnost výpovědi P. Š., přijaly výpis z účtu tohoto svědka, z něhož vyplynulo, že v průběhu října 1994 došlo k výběru částky ve výši 2 650 000,-- Kč. Další pochybení spatřoval v přehrání zvukové nahrávky pořízené P. Š., neboť již jednou byla shledána jako nepoužitelná pro znaleckou expertízu, stejně jako její obsah. Stěžovatel, s poukazem na novelu trestního řádu a trestního zákona, provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., tvrdil, že v důsledku změny právní kvalifikace stíhaného skutku došlo k zániku trestnosti stíhaného skutku z důvodu promlčení. Touto skutečností se však obecné soudy nezabývaly. Jeho trestní věc projednával věcně nepříslušný soud. V doplnění ústavní stížnosti uvedl, že jeho ústavně zaručená práva byla porušena i tím, že nebyl výslovně poučen o nutnosti včasného podání podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Další vadu spatřoval ve výroku o náhradě škody, neboť nárok na náhradu škody uplatnil poškozený P. Š., ačkoli byl na jeho osobu dne 27. 7. 2001, jako podnikatele, prohlášen konkurs a veškerá práva přešla na konkursního správce.
K výzvě Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se vyjádřil soud prvního stupně a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Odvolací soud odkázal na odůvodnění napadených rozsudků. K použití zvukové nahrávky, pořízené poškozeným P. Š., jako důkazu dodal, že stěžovatel nikdy nepopřel, že na nahrávce je jednou z hovořících osob. Naopak, v průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem se k uvedené nahrávce vyjádřil v tom směru, že ani neví, co všechno povídal a o čem se bavili. Autorství stěžovatele nepopřel ani jeho obhájce ani stěžovatel v konečných návrzích. Proto nebyl důvod k vyhotovení expertízy, jejímž předmětem by bylo zkoumání totožnosti hovořících osob. Námitku věcné nepříslušnosti považuje za nesprávnou a nedůvodnou s ohledem na závěrečná a přechodná ustanovení a navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Nejvyšší soud ČR uvedl, že stěžovatel v zásadě opakuje argumentaci, kterou užil již v řízení před obecnými soudy, které na ni přiléhavě reagovaly. Své dovolání stěžovatel opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) TrŘ, který odůvodnil tvrzením, že daný trestný čin nespáchal, s poukazem na nepřesvědčivost výpovědi svědka P. Š. a s výhradou k pořízené magnetofonové nahrávce. Tím se domáhal revize skutkových zjištění učiněných oběma soudy. Proto bylo dovolání odmítnuto. Další, stěžovatelem uplatněný dovolací důvod, podle §265b odst. 1 písm. a) TrŘ, nebyl odůvodněn a zpochybnění věcné nepříslušnosti soudu nevyplynulo ani ze žádné jiné skutečnosti. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, proto navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou zániku trestnosti skutku z důvodu jeho promlčení. Jedná se o nové tvrzení, které stěžovatel uplatnil až v ústavní stížnosti, aniž by je uplatnil v řízení před obecnými soudy. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu, v souladu se zásadou minimalizace jeho zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů a subsidiarity ústavní stížnosti, není přípustné, aby se Ústavní soud vypořádával s novotami, jež mohly být tvrzeny v řízení před obecnými soudy a tím vyloučil obecné soudy z posuzování těchto tvrzení a nahrazoval jejich rozhodovací činnost. Stěžovatel mohl a měl námitku zániku trestnosti stíhaného skutku z důvodu promlčení a z toho plynoucí nepřípustnost trestního stíhání a nutnost jeho zastavení uplatnit nejpozději v dovolání, jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) TrŘ. Stěžovatel však tuto námitku uplatnil až v ústavní stížnosti. V důsledku chybného postupu stěžovatele nemohl Ústavní soud přezkoumávat důvodnost či nedůvodnost uvedené námitky, která měla být nejpozději uplatněna v dovolání, a tím nahrazovat činnost Nejvyššího soudu ČR, příp. soudů obecných, a to i vzhledem k již zmíněné zásadě minimalizace zásahu a subsidiaritě ústavní stížnosti. Proto je ústavní stížnost, ve vztahu k této námitce, návrhem nepřípustným [§43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
Po prostudování podkladů v této věci Ústavní soud nezjistil nic, co by ji posunulo do ústavně právní roviny. Stěžovatel napadl hodnocení provedených důkazů a domáhal se, aby Ústavní soud přezkoumal závěry obecných soudů, vztahující se ke skutkovým zjištěním. Staví tak Ústavní soud do pozice další instance v systému soudnictví, která mu nepřísluší, neboť je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nepřísluší mu přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů. Do rozhodovací pravomoci obecných soudů je oprávněn zasáhnout tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud neshledal, že by v projednávané věci došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Obecné soudy postupovaly v trestním řízení v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a trestního zákona, zjistily skutkový stav věci bez důvodných pochybností, jednání byla ústní, veřejná, stěžovatel se jich mohl zúčastnit, podávat návrhy, vyjádřit se ke všem skutečnostem, a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení. Z napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou a jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Obecné soudy měly pro svá rozhodnutí o vině a trestu dostatek důkazů (např. výpověď svědka P. Š., J. G., ing. J. M. a další), které vytvořily nepřerušený řetězec a rozhodnutí vyčerpávajícím a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podkladem pro rozhodnutí tedy nebyla jen výpověď svědka P. Š., jak tvrdil stěžovatel.
Jestliže odvolací soud použil jako důkaz zvukovou nahrávku bez nařízení znalecké expertízy, nepochybil, neboť stěžovatel nepopřel, že je jednou ze dvou hovořících osob. Navíc nelze přehlédnout, že proti provedení tohoto důkazu před odvolacím soudem neměl žádné námitky, stejně jako jeho obhájce.
Stejně tak neobstojí tvrzení stěžovatele o věcné nepříslušnosti soudu. Podle odst. 1 čl. II. zákona č. 265/2001 Sb., závěrečných a přechodných ustanovení, se příslušnost k řízení ve věcech, v nichž byla podána obžaloba před účinností tohoto zákona, posoudí podle dosud platných předpisů. V projednávané věci byla na stěžovatele podána obžaloba pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 TrZ, před účinností zákona č. 265/2001 Sb. Věcně příslušný k projednání věci v prvním stupni byl Krajský soud v Ostravě, u kterého byla také obžaloba podána. Jeho věcná příslušnost zůstala zachována i po účinnosti zákona č. 265/2001 Sb., ačkoli došlo ke změně právní kvalifikace na trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) TrZ, a to s odkazem na citovaný čl. II, odst. 1 přechodných a závěrečných ustanovení. Nelze tedy přijmout tvrzení stěžovatele o věcné nepříslušnosti soudu.
K námitce o nedostatku poučení o podnětu pro podání stížnosti pro porušení zákona lze ve stručnosti odkázat na ustanovení §125 odst. 3 TrŘ, ze kterého je zřejmé, že poučení o dovolání jako mimořádném opravném prostředku, který je v procesní dispozici stěžovatele, musí být obsaženo v každém rozhodnutí soudu ve věci samé učiněném ve druhém stupni. V tomto případě byl stěžovatel řádně poučen o možnosti podat dovolání. Trestní řád však neobsahuje povinnost dávat poučení o podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona. Důvodem je charakter tohoto podnětu, který není opravným prostředkem, ale pouze informací směřující k subjektu, tj. k ministru spravedlnosti, který je k podání stížnosti pro porušení zákona oprávněn. Ministr spravedlnosti není povinen podnět akceptovat. Záleží na jeho posouzení, zda jsou v konkrétním případě splněny podmínky pro podání stížnosti pro porušení zákona, neboť tento opravný prostředek je zcela v jeho procesní dispozici. Z uvedeného je patrno, že stížnost pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem, který může podat u Nejvyššího soudu ČR pouze ministr spravedlnosti za podmínek stanovených v §266 TrŘ. Proto i toto tvrzení postrádá ústavně právní relevanci.
Rovněž poslední tvrzení stěžovatele, týkající se výroku o náhradě škody, postrádá opodstatnění. Faktem je, že soud prvního stupně pochybil, když stěžovatele zavázal k náhradě škody poškozenému P. Š., neboť na jeho majetek byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2001, sp. zn. 34 K 16/2001, prohlášen konkurs. Odvolací soud napravil pochybení soudu prvního stupně a výrok o náhradě škody změnil tak, že stěžovatele zavázal k náhradě škody k rukám konkursní správkyně, jako oprávněného subjektu [srov. ustanovení §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů].
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2005
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu