ECLI:CZ:US:2005:2.US.1.05
sp. zn. II. ÚS 1/05
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 26. května 2005 sp. zn. II. ÚS 1/05 ve věci ústavní stížnosti W. S. proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004 č. j. Aprk 8/2004, jímž byl stěžovateli zamítnut návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v průtazích řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 57 Ca 102/2003.
I. Návrh na zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 27. 10. 2004 č. j. Aprk 8/2004 se zamítá.
II. Krajskému soudu v Brně se zakazuje, aby pokračoval v průtazích v řízení vedeném pod sp. zn. 57 Ca 102/2003, a přikazuje se mu, aby o věci neprodleně jednal a rozhodl.
III. Krajský soud v Brně je povinen nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 2 150 Kč k rukám advokátky Mgr. V., a to do 3 dnů od právní moci nálezu.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel shora specifikované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž mu byl zamítnut návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), v platném znění, ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 57 Ca 102/2003. Dále též brojí proti průtahům a nečinnosti Krajského soudu v Brně v jeho věci, vedené pod sp. zn. 57 Ca 102/2003. Domnívá se, že jak napadeným rozhodnutím, tak i uvedeným jiným zásahem orgánu veřejné moci spočívajícím v průtazích v řízení došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu byl zamítnut návrh stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu (doručení žaloby žalovanému, vyžádání předložení správních spisů od žalovaného, vyzvání žalovaného k vyjádření k žalobě a nařízení jednání nebo rozhodnutí věci bez jednání). Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí soud zjistil, že po podání žaloby stěžovatelem (dne 20. 1. 2003) krajský soud žalobu dne 5. 5. 2003 doručil žalovanému k vyjádření s žádostí o zaslání kompletního a originálního správního spisu včetně doručenek. Žalovaný své vyjádření, jakož i požadované přílohy do spisu založil dne 26. 6. 2003. Dne 1. 10. 2003 došlo u krajského soudu ke změně rozvrhu práce a spis byl dne 23. 10. 2003 předán jinému soudci. JUDr. R., která byla projednáním a rozhodnutím právní věci účastníků pověřena, byla v době od 1. 10. 2003 do 12. 10. 2004, celkem 80 pracovních dnů, práce neschopná a v téže době též čerpala dovolenou v délce 24 dnů. Nejvyšší správní soud učinil závěr, že krajský soud činil ve věci stěžovatele úkony pouze do 26. 6. 2003, poté však již je nečinný. Řízení ve věci probíhá celkem 21 měsíců, z toho 16 měsíců nejsou činěny žádné úkony. Nejvyšší správní soud zohlednil důvody této nečinnosti (vedle nemoci soudkyně i obtíže s personálním obsazením správního úseku a množstvím napadených věci na tomto úseku, z nichž mnohé musí být ze zákona vyřizovány přednostně) a konstatoval, že v řízení jsou průtahy. Návrhu stěžovatele však přesto nemohl vyhovět. Pokud jde o návrh na určení lhůty k doručení žaloby žalovanému, vyžádání předložení správních spisů od žalovaného a vyzvání žalovaného k vyjádření k žalobě, kladnému rozhodnutí bránila skutečnost, že tyto úkony již krajský soud provedl. K určení lhůty pro nařízení jednání nebo rozhodnutí věci bez jednání pak není Nejvyšší správní soud v dané fázi řízení oprávněn. Krajský soud totiž dosud účastníky neseznámil s tím, který soudce bude věc projednávat a rozhodovat, a nepoučil je ani o možnosti vyjádřit se k osobě soudce ve smyslu §8 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), tedy o možnosti namítnout podjatost soudce. Nedoručil také výzvu podle §51 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud nemůže určit lhůtu pro provedení procesního úkonu, jemuž musí předcházet provedení jiného procesního úkonu, ale může určit jen lhůtu pro provedení úkonu, který odpovídá procesní situaci v konkrétním řízení a v něm postupně prováděným procesním úkonům směřujícím k rozhodnutí ve věci.
Stěžovatel ve svém návrhu uvádí, že proti průtahům v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 57 Ca 102/2003 podával stížnost k předsedovi tohoto soudu, který mu potvrdil, že k průtahům v dané věci dochází, neboť soud od nápadu žaloby neprovedl žádný úkon. Nelze nicméně přijmout žádná opatření k okamžitému skončení této věci, neboť příslušný úsek je neúplně personálně obsazen a některé agendy musí být vyřizovány přednostně. Převodem agendy přezkumu přestupků z okresních soudů na soudy krajské došlo k zahlcení soudního oddělení, které tuto agendu vyřizuje. Tato stížnost tak nebyla vyřízena řádně. Ačkoliv připouští průtahy a nečinnost v řízení, rezignuje na opatření k odstranění tohoto nežádoucího stavu. Stěžovatel dále upozorňuje na rozpory ve zjištěních předsedy krajského soudu a Nejvyššího správního soudu, pokud jde o obsah spisu a doposud provedené úkony, což podle něj svědčí o chaotičnosti řízení. Nejvyšší správní soud pak nesprávně návrh zamítl, i když mohl lhůtu pro provedení úkonu určit delší, tak aby chybějící úkony (výzva a poučení účastníků) bylo možno doplnit. Nejvyšší správní soud tedy nejenže neposkytl stěžovateli ochranu proti průtahům v řízení, ale naopak svým zdůvodněním zjevné nespravedlnosti poskytl průtahům v řízení ochranu. Stěžovatel dále odkazuje na dosavadní judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k projednávané problematice.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Nejvyšší správní soud a Krajský soud v Brně, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření navrhl, aby Ústavní soud návrh stěžovatele zamítl. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí v zásadě opakuje argumenty v něm použité. Připomíná, že řízení podle §174a zákona o soudech a soudcích je řízení na "návrh". Rozhodující soud tedy nemůže určit sám, jaký úkon má být podle obsahu spisu proveden, a k němu určit lhůtu. Připomíná eventualitu, že účastník může uplatnit námitku podjatosti, o níž by muselo být rozhodnuto. Mohlo by pak dojít i k tomu, že by soud určenou lhůtu k provedení procesního úkonu nedodržel, ačkoliv je jí vázán. Dále odkazuje na obsah ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích, z něhož musí při rozhodování vycházet a jež vyložil v napadeném usnesení.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření informoval, že v souvislosti s právním názorem Nejvyššího správního soudu dne 12. 1. 2005 dal pokyn kanceláři k zaslání opisu vyjádření žalovaného ze dne 20. 6. 2003 právní zástupkyni žalobce s tím, aby se ve lhůtě 15 dní ode dne doručení této žádosti vyjádřila, zda vzhledem ke stanovisku uvedeném ve vyjádření žalobce nadále trvá na žalobě proti rozhodnutí, nebo zda ji bere zpět, dále k zaslání poučení ve smyslu ustanovení §8 odst. 5 s. ř. s. a k doručení výzvy účastníkům podle ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. Referát byl vypraven dne 14. 1. 2005.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 57 Ca 102/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná pouze zčásti.
Ústavní soud nemohl vyhovět námitkám stěžovatele směřujícím proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud v projednávaném případě postupoval podle ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích v řízení, které bylo vedeno k návrhu stěžovatele. Postup Nejvyššího správního soudu, který odmítl určit lhůtu pro nařízení jednání, resp. rozhodnutí věci bez jednání, neboť tomuto úkonu předchází úkon jiný, k němuž stěžovatel určení lhůty nenavrhoval, považuje Ústavní soud vzhledem k okolnostem případu za nevybočující z mezí ústavnosti. K průtahům totiž dochází primárně u jiného úkonu, než k jehož provedení stěžovatel navrhoval určit lhůtu. I když by se tento závěr mohl zdát v jiných případech přespříliš formalistický (zejména pokud by takto předcházel pouze jednoduchý úkon, s nímž není spojena možnost delšího projednávaní, v projednávaném případě např. výzva podle §51 s. ř. s., s níž se pojí zákonem stanovená lhůta dvou týdnů, kterou by nebylo problém při určení lhůty k nařízení jednání, resp. rozhodnutí bez jednání vzít v úvahu); za situace dané v projednávaném případě Ústavní soud Nejvyššímu správnímu soudu přisvědčil. Krajský soud do okamžiku rozhodnutí Nejvyššího správního soudu neseznámil účastníky s tím, který soudce bude věc projednávat a rozhodovat o ní, a nepoučil je ani o možnosti vyjádřit se k osobě soudce pověřeného projednáním a rozhodnutím věci ve smyslu §8 odst. 5 s. ř. s. Na základě daného ustanovení mají účastníci možnost namítnout podjatost soudce, o níž by muselo být rozhodnuto. Bylo-li by rozhodnuto kladně, tedy pokud by příslušný soudce byl podjatý, věc by napadla jinému soudci a celý tento proces by se opakoval. Lhůtu pro nařízení jednání, resp. pro rozhodnutí věci bez jednání tak není možné určit, neboť nelze předvídat, po jakou dobu by se soudy mohly těmito námitkami zabývat, a jak uvedl i Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření, mohlo by dojít i k tomu, že by krajský soud nemohl stanovenou lhůtu dodržet, ačkoli je jí podle §174a odst. 7 zákona o soudech a soudcích vázán. Ústavní soud proto návrh v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu nepovažuje za důvodný.
Napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu tedy k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele včetně práva zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod nedošlo. Porušení tohoto článku ve vztahu k průtahům řízení a nečinnosti soudu Ústavní soud nezkoumal, neboť toto ustanovení slouží jako výchozí ustanovení pro hlavu pátou Listiny. Ústavní soud postup krajského soudu v projednávané věci přezkoumal z hlediska práva jednotlivce zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které se výslovně dotýká průtahů v řízení, resp. nepřiměřené délky řízení.
Podle čl. 90 Ústavy České republiky soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod pak má každý právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, tedy v přiměřené lhůtě. Obdobně dle čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
Skutečnost, že v řízení u Krajského soudu v Brně, vedeném pod sp. zn. 57 Ca 102/2003, dochází k průtahům a nečinnosti soudu, potvrdil Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí poté, co se zabýval všemi rozhodnými skutečnostmi. Důvody, které k tomuto stavu vedly, byly důvody objektivními. Spočívaly v nedostatečném personálním obsazení příslušného úseku soudu, množství napadených věci, z nichž některé mají být podle zákona vyřizovány přednostně, jakož i nemoci soudkyně pověřené vyřízením věci stěžovatele. Stěžovatel na vzniklém stavu neměl podíl, naopak se jej snažil svými podněty napravit. Ve fázi, kdy byla věc předložena Ústavnímu soudu, krajský soud ovšem již ve věci učinil některé procesní úkony. Ústavní soud ze spisu ověřil informaci obsaženou ve vyjádření krajského soudu k ústavní stížnosti a potvrzuje, že výzva, o níž krajský soud informoval, byla zaslána, ovšem pouze zástupci stěžovatele, nikoli už žalovanému.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud primárně zvažoval, zda zásah orgánu veřejné moci, proti němuž stěžovatel brojí, stále trvá, a zda tedy je s ohledem na stav věci namístě, aby Ústavní soud do věci zasáhl. Ačkoli vzal na vědomí, že krajský soud na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu reagoval a vypravil shora uvedenou výzvu, nedospěl k závěru, že by tato skutečnost relevantním způsobem prokázala, že průtahy v dané věci skončily. Vzal přitom v úvahu především objektivní povahu důvodů, jež doposud bránily vyřízení věci, tedy neobsazenost soudu, velký počet napadených věcí a jejich povahu. Nemohl pominout ani další informaci vyplývající ze spisu, že se totiž soudkyně, jíž byl spis přidělen k vyřízení, dnem 30. 4. 2005 vzdává funkce soudkyně, od 1. 3. 2005 čerpá dovolenou na zotavenou a následuje nástup lázeňské léčby (viz úřední záznam na čísle listu 50 spisu). Rozhodnutí, jímž by ústavní stížnost nyní pro zjevnou neopodstatněnost odmítl s tím, že průtahy aktuálně netrvají, by Ústavní soud považoval za nadmíru formalistické. Stěžovatele by tak vystavil nutnosti se proti nim opětovně bránit cestou stížnosti k předsedovi soudu a návrhem na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Ústavní soud má tedy za to, že mu nic nebrání, aby o tomto zásahu rozhodoval (srov. též Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 1. vydání, 2001, str. 296).
Nutno také předeslat, že Ústavní soud se obdobnými případy, kdy k průtahům v řízení dochází v důsledku objektivních okolností na straně soudu, již v minulosti zabýval. Opakovaně judikoval, že je věcí státu organizovat své soudnictví tak, aby principy zakotvené v Listině základních práv a svobod a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod byly respektovány, přičemž případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži jednotlivce, který od soudu právem očekává ochranu svých práv v přiměřené době (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 55/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 42). Obdobně rozhodoval v minulosti i Evropský soud pro lidská práva, který též odmítl argumenty, dle nichž nedostatečný stav personálu nebo existence obecných nedostatků správní povahy byly dostatečným důvodem pro nerespektování "přiměřené lhůty" (srov. např. DeCubber v Belgium, 1984, či Guincho v Portugal, 1984). Při posuzování průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení tedy není rozhodující, zda jsou tyto způsobovány subjektivním faktorem stojícím na straně obecného soudu, resp. rozhodujícího soudce nebo objektivním faktorem, jenž zahrnuje celkovou úpravu organizace soudnictví (včetně množství napadlých věcí či nedostatečné administrativní a technické zázemí obecných soudů). Nelze tolerovat zásahy do základních práv a svobod jednotlivce odkazem na objektivní stav obecné justice.
Ústavní soud si je přitom vědom toho, že konkrétní individuální rozhodnutí není systematickým řešením, neboť pokud by i účastníci jiných soudních řízení vedených u Krajského soudu v Brně podali ústavní stížnost a Ústavní soud by jí případně vyhověl, nedošlo by de facto k nápravě dané situace. Ústavní soud však nemá jiného nástroje k zajištění ochrany základních práv jednotlivců než rozhodnutí v individuální věci, jímž současně toliko apeluje na příslušné orgány reprezentující státní moc, aby zásahy do základních práv byly odstraněny a eliminovány, a to bez ohledu na to, zda jsou takové zásahy způsobovány subjektivním jednáním soudu nebo objektivním stavem soudnictví. Ústavní soud u vědomí neefektivity svého rozhodnutí jej přesto činí, protože v opačném případě by mohl přispět k mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky.
S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud konstatuje, že jiným zásahem orgánu veřejné moci spočívajícím v průtazích a nečinnosti Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 57 Ca 102/2003 došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle ustanovení §82 odst. 1 a 2 písm. a) a odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu tedy návrhu v této části vyhověl a uložil Krajskému soudu v Brně, aby nepokračoval v těchto průtazích a nečinnosti a ve věci neprodleně jednal a rozhodl. Ve zbývající části pak Ústavní soud návrh jako nedůvodný podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.
S ohledem ke shora popsaným skutečnostem a taktéž k výsledku řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že je namístě postupovat podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a uložit účastníkovi, tj. Krajskému soudu v Brně, aby zcela nahradil stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem, a to ve výši specifikované stěžovatelem v podání ze dne 10. 5. 2005, tj. za dva úkony právní služby podle §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), 2 x 1 000 Kč [§9 odst. 3 písm. g) citované vyhlášky ve spojení s §7 citované vyhlášky] a 2x režijní paušál 75 Kč podle §13 odst. 3 citované vyhlášky, celkem tedy 2 150 Kč.