ECLI:CZ:US:2005:2.US.111.05
sp. zn. II. ÚS 111/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti K. Š., zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem, se sídlem Za Mlýnem 1562/25, Praha, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 28. 1. 2005, č. j. 31 To 38/2005-39, a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 1. 2005, č. j. 1 Nt 370/2004-29, spojenou se žádostí o přednostní projednání, za účasti 1) Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, a 2) Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Liberci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 1. 2005, č. j. 1 Nt 370/2004-29, kterým byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu, a nebyl přijat písemný slib stěžovatele a záruka jeho manželky, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 28. 1. 2005, č. j. 31 To 38/2005-39, kterým byla zamítnuta jeho stížnost. Stěžovatel tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 8 odst. 2, a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti požádal o přednostní projednání. Ústavní soud proto posoudil nejprve naléhavost věci a po zvážení všech okolností dospěl k závěru, že podmínky §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), jsou splněny. Věc je naléhavá, neboť je nežádoucí, aby projednání ústavní stížnosti vedlo k podstatnějšímu prodlužování vazby stěžovatele (a tím k prodlužování omezení jeho osobní svobody), ať už by vlastní rozhodnutí o ústavní stížnosti bylo jakékoliv. Proto byla ústavní stížnost projednána přednostně.
Současně stěžovatel navrhl spojení řízení o ústavní stížnosti s věcí vedenou pod sp. zn. II. ÚS 649/04. Tomuto návrhu nebylo vyhověno, neboť řízení, vedené pod sp. zn. II. ÚS 649/04, bylo ukončeno usnesením ze dne 26. 4. 2005.
Stěžovatel namítl, že napadená usnesení jsou odůvodněna pouze obecně, neuvádějí přesvědčivě konkrétní skutečnosti, pro které je držen ve vazbě, a nedostatečně se vypořádávají s jeho argumentací. Obecné soudy nereagovaly na to, že originály listin, jimiž mělo dojít ke spáchání vytýkaného trestného činu, byly stěžovatelem vydány a není proto možné pokračování nebo dokonání trestné činnosti. Neobjasnily konkrétně, proč trestní stíhání trvá dlouho. Neumožnily mu ukončení jeho angažovanosti v obchodní společnosti AG-I plus spol. s r. o., na svobodě, přestože jinak ukončit tuto angažovanost nelze. Argumentačně nijak nepodložily své obavy z toho, že by se dopouštěl majetkové trestné činnosti v souvislosti s majetkoprávními úkony, které by činil jako fyzická osoba.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Liberci, sp. zn. 1 Nt 370/2004, a vyzval účastníky řízení k vyjádření.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Okresní soud v Liberci uvedl, že se zabýval všemi okolnostmi případu i námitkami stěžovatele.
Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka Liberec se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení a Okresní státní zastupitelství v Liberci na výzvu k vyjádření nijak nereagovalo.
Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, a není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob zaručených ústavním pořádkem (viz nález sp. zn. I. ÚS/68/93 in Ústavní soud České republiky. Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 17). Z pohledu ústavněprávního byly stanoveny podmínky, za jejichž splnění má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod, a to případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace jednoduchého práva (viz nález sp. zn. III. ÚS 671/02 in Ústavní soud České republiky. Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 29. N. 10).
Z takto vyloženého východiska je nutno mít ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Obecné soudy obou stupňů se zabývaly žádostí stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu jak obecně, tak i ve vztahu k jednotlivým argumentům stěžovatele. Své závěry soud prvého stupně v dostatečné míře konkretizoval a soud druhého stupně na tyto závěry zčásti odkázal a zčásti je dále rozvedl. Obecné soudy vzaly za prokázáno, že vazební důvod podle §67 písm. c) i nadále trvá, a to vzhledem k tomu, že stěžovatel ve vytýkané činnosti pokračoval, resp. ji dokonával, i po zahájení trestního stíhání, a to s využitím jeho obchodní společnosti AG-I plus spol. s r. o., jež tvořila a nadále může tvořit jediný zdroj příjmů stěžovatele. Ve vztahu k možnosti ukončení angažovanosti stěžovatele ve jmenované obchodní společnosti bylo konstatováno, že uložení omezení či povinností podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. se vztahují spíše k omezení pohybu obviněného v určitých prostorách, než v zákazu podnikání, coby činnosti zaručené ústavním pořádkem, do něhož lze zasáhnout jen způsobem tam uvedeným. Přitom obecné soudy dovodily, že stěžovateli nic nebránilo v ukončení jeho angažovanosti ve jmenované obchodní společnosti před vzetím do vazby, a v tom mu nebrání ani jeho pobyt ve vazbě. Obecné soudy se vypořádaly i s námitkou nemožnosti osvětlit případnému nabyvateli obchodního podílu chod, hospodaření a jiné záležitosti společnosti. S možností stěžovatele podnikat jako fyzická osoba (a dopouštět se tak vytýkané činnosti) se soudy vypořádaly v obdobně hypotetickém duchu, v jakém byla tato otázka samotným stěžovatelem nadnesena. Závěry obecných soudů přitom lze považovat za vnitřně logické a ústavně souladné. Okolností zajištění směnek, coby listinných důkazů, vydaných policejnímu orgánu, ve vztahu k možnosti dokonat vytýkanou činnost se obecné soudy nezabývaly, neboť se jí stěžovatel v jimi vedeném řízení nedovolával. Přiměřeně totéž platí o délce prováděného přípravného řízení. Napadenými usneseními tedy k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. Ústavou zaručená práva proto dotčena nebyla.
Ze shora vyložených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu