ECLI:CZ:US:2005:2.US.115.05
sp. zn. II. ÚS 115/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Ulrichovo nám. 737, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1358/2004, za účasti Nejvyššího soudu České republiky jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 3. 2005, a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhuje stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu. Tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně garantovaná práva na soudní ochranu a na obhajobu.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, sp. zn. 1 T 5/2004, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou uznal rozsudkem ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 1 T 5/2004, stěžovatele vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona. Odsoudil ho za to k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky a tři měsíce, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem. Dále mu uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na deset let. Podkladem odsuzujícího výroku se stalo zjištění, že stěžovatel dne 26. 7. 2003 kolem 18.00 hod v obci Chábory na silnici č. I/14 jako řidič osobního automobilu zn. Audi A4 Avant hrubě riskantní jízdou, kdy ve vysoké rychlosti předjel jiné vozidlo a přejel přitom dvojitou plnou čáru, upoutal pozornost P. K., který nesouhlasným posunkem rukou projevil kritiku tohoto způsobu jízdy, na což stěžovatel reagoval tím, že zastavil, začal couvat a zajel do boční ulice, kde dostihl P. K., vystoupil z vozidla a s výhružným výrokem "já tě zabiju, ty hajzle" se na něho vrhl, chytil ho v oblasti zad za košili, kterou mu roztrhl, a souběžně vedl rukou sevřenou v pěst úder do jeho obličeje, avšak poškozený uhnul hlavou, takže k zásahu nedošlo. Vzápětí ho kopl nohou obutou do pevné obuvi do oblasti přirození, což vyvolalo pád poškozeného na zem. Poté, kdy poškozený byl v pozici polosedě pololeže, ho opakovaně nejméně dalšími pěti kopy nohou zasahoval do oblasti trupu a pravé nohy, přičemž intenzita těchto kopů vzrůstala. Posledním kopem nejsilnější intenzity zasáhl poškozeného do pravého stehna a způsobil mu zlomeninu pravé stehenní kosti s posunem úlomků. Pro toto zranění byl P. K. převezen do nemocnice, podrobil se operaci, při které mu bylo provedeno spojení úlomků ve stehenní kosti kovovým materiálem. Jeho hospitalizace trvala od 26. 7. do 11. 8. 2003, po propuštění byl nejméně do 26. 10. 2003 odkázán na pomoc manželky, schopen chůze jen o berlích, později za pomoci opěrné francouzské hole, a toto jeho omezení trvalo ještě 18. 2. 2004, kdy se dostavil k hlavnímu líčení. Podle dalších zjištění, poté, co k místu incidentu přicházeli další občané, z jejichž výrazů bylo zřejmé, že telefonicky informovali policii a lékařskou službu, stěžovatel pronesl směrem k nim, konkrétně na adresu V. Š., výhružný výrok "pojď nahoru a uvidíš, co mám v autě, a zrovna tě s tím zabiju", což u nich vyvolalo strach, takže k poškozenému, ležícímu na zemi, přišli až v době, kdy stěžovatel z místa odjel.
O odvolání stěžovatele rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2. 8. 2004, sp. zn. 11 To 224/2004, jímž napadený rozsudek ve výroku o trestu zrušil a stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody na třicet měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž namítal, že část hlavního líčení dne 18. 2. 2004 se konala v nepřítomnosti jeho obhájce. Dále vyslovil přesvědčení, že skutek měl být správně kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona, když těžkou újmu na zdraví poškozeného zavinil jen z nedbalosti.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl svým usnesením ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1358/2004, jako zjevně neopodstatněné. Dospěl k závěru, že pokud soudy posoudily zjištěný skutkový stav mimo jiné jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona, rozhodly v souladu se zákonem. Konstatoval rovněž, že konání hlavního líčení dne 18. 2. 2004 v době od 13.55 hod do 15.04 hod neporušilo žádné ustanovení zákona o nutné přítomnosti obhájce, a nemělo ani žádný význam ve vztahu k možnostem uplatnění práva na obhajobu.
Stěžovatel napadl rozhodnutí dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Má za to, že Nejvyšší soud pochybil, když dospěl k závěru, že soudy posoudily zjištěný skutkový stav mimo jiné jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona správně a v souladu se zákonem. Namítá, že neútočil cíleně na ta místa těla poškozeného, kde lze obecně předpokládat těžší následek, a útok nezvýraznil žádnou zbraní. Skutková zjištění, z nichž bylo usuzováno na subjektivní stránku trestného činu, považuje za nesprávná, vyložená ve prospěch poškozeného. Připomíná ústavní nález, dle něhož v rámci přezkoumání právního posouzení skutku je i dovolací soud povinen zabývat se skutkovými zjištěními. Pokud dovolací soud v napadeném usnesení připomněl, že stěžovatel měl použít botu s ocelovou špičkou, dle stěžovatele se jedná o jednu z nejvýznamnějších pochybností ve skutkových zjištěních. Má za to, že i objektivně zjištěný rozsah zranění poškozeného neodpovídá intenzitě útoku. Stěžovatel také žádá, aby Ústavní soud přezkoumal vyslovený názor dovolacího soudu, že nebylo porušeno jeho právo na obhajobu, které spočívá v tom, že v části hlavního líčení dne 18. 2. 2004, v níž vznikl důvod nutné obhajoby, nebyl přítomen jeho obhájce.
Na žádost Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil, coby účastník řízení, Nejvyšší soud. Námitku proti závěrům o subjektivní stránce trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona označil za nedůvodnou. Uvedl, že mezi následkem (těžkou újmou na zdraví) a fyzickým útokem té povahy, rozsahu a intenzity, kterou stěžovatel zvolil, je naprosto adekvátní vztah, přičemž způsobený následek byl vzhledem k uvedeným atributům posuzovaného útoku i subjektivně předvídatelný. Následek se nijak nevymykal z rámce toho, jak byl útok veden, kam na těle poškozeného směřoval a jak byl intenzivní. Souvislost s tím, co útoku předcházelo, ukazuje na holou agresi jako motiv činu, což plně koresponduje se závěrem o úmyslném zavinění stěžovatele. I v otázce zastoupení stěžovatele obhájcem považuje jeho námitky za nedůvodné, když považuje za podstatné, že měl obhájce v tom stádiu řízení, kdy byl dán důvod nutné obhajoby. Ten vyvstal okamžikem, kdy byl stěžovatel upozorněn na změnu právní kvalifikace. Nejvyšší soud proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Nejvyšší státní zastupitelství se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem písemně vzdalo.
K písemnému stanovisku J. a H. K. (rodičů stěžovatele) Ústavní soud nepřihlížel, neboť se nejedná o účastníky (vedlejší účastníky) řízení, a jejich vyjádření nebylo ani žádáno.
Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu proto, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů z hlediska běžné zákonnosti. Je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí.
V dané věci Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v řízení před obecnými soudy, zejména pak v odůvodnění svého dovolání. Vyslovuje nesouhlas se způsobem, jak se s těmito argumenty dovolací soud vypořádal. Jeho námitky směřují jednak proti hodnocení důkazů, zjištěnému skutkovému stavu a jeho právnímu posouzení jako trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona, jednak proti postupu nalézacího soudu, který konal část hlavního líčení bez přítomnosti jeho obhájce.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, za jakých podmínek může přistoupit k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy.
Ústavní soud má za to, že z hlediska celkového zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů nelze obecným soudům vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do stěžovatelových základních práv. Zejména odvolací soud se zabýval námitkami, jimiž stěžovatel zpochybňoval zjištěný skutkový stav a použitou právní kvalifikaci, přičemž důvody, proč tyto námitky z hlediska celkového hodnocení důkazů neakceptoval, jasně vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku. Závěry, k nimž obecné soudy po zhodnocení důkazů dospěly, považuje Ústavní soud za logické a ucelené v takové míře, která umožňovala učinit závěr o stěžovatelově vině.
To platí i stran použité právní kvalifikace jednání stěžovatele jako trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona. Stěžovatel v této souvislosti tvrdí, že neútočil cíleně a s případným kopnutím do nohou se jeho představa a srozumění s těžkým následkem nespojovala. Z výsledků provedeného dokazování (výslechu poškozeného a svědků, kteří byli incidentu přítomni a v podstatě shodně jednání stěžovatele popsali, lékařských zpráv a znaleckého posudku) ovšem jednoznačně vyplývá, že s ohledem na agresivní chování stěžovatele před útokem a intenzitu, četnost a brutálnost jeho útoku vůči poškozenému P. K., bylo u něho správně dovozeno zavinění ve formě přímého úmyslu. V daných souvislostech se otázka, zda stěžovatelovy pevné boty, jimiž poškozeného kopal, byly či nebyly opatřeny ocelovou špičkou, nejeví jako nejpodstatnější. Takové zjištění ani není ve skutkové větě výrokové části odsuzujícího rozsudku konstatováno (jsou uváděny kopy nohou obutou do pevné obuvi). Rozhodující je, že bylo prokázáno, že posledním kopem, vedeným nejvyšší intenzitou, stěžovatel způsobil poškozenému zlomeninu jedné z nejsilnějších kostí v lidském těle, která je navíc obalena vrstvou svalstva, tuku a kůže. Nešlo tedy jen o to, že by poškozenému zasadil toliko ojedinělou či náhodně vedenou ránu, jak tvrdí v ústavní stížnosti, ale napadl ho útokem, který se co do míry agrese stupňoval a vyvrcholil vážnou poruchou zdraví poškozeného. Rozhodně tedy nešlo o nedbalostní zavinění, ale o úmysl stěžovatele způsobit poškozenému zranění odpovídající těžké újmě na zdraví ve smyslu ustanovení §89 odst. 7 trestního zákona.
Z výše uvedených důvodů nepovažuje Ústavní soud závěr dovolacího soudu, že právní hodnocení zjištěných skutečností, provedené soudy nalézacím a odvolacím, je ve vztahu k subjektivní stránce činu naprosto výstižné a přesvědčivé, za výraz libovůle, jímž by zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
K namítané otázce, že stěžovatel neměl v řízení obhájce, ač jej podle zákona měl mít, se velmi podrobně a ústavně konformě vyjádřil ve svém usnesení Nejvyšší soud. Nutno vyjít ze skutečnosti, že stěžovatel byl stíhán pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst.1, 2 písm. c) trestního zákona a nebyl u něho dán důvod nutné obhajoby uvedený v §36 odst. 3 trestního řádu. Ten nastal až okamžikem, kdy předseda senátu nalézacího soudu podle §225 odst. 2 trestního řádu stěžovatele upozornil na možnost kvalifikace skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona, tedy v samotném závěru hlavního líčení konaného dne 18. 2. 2004, jemuž skutečně nebyl obhájce stěžovatele přítomen. Pro posouzení otázky, zda tímto postupem soudu došlo k porušení ústavně garantovaného práva stěžovatele na obhajobu (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), je rozhodující, zda při hlavním líčení dne 18. 2. 2004, po upozornění soudu na přísnější právní kvalifikaci, s níž je spojen důvod nutné obhajoby, byly prováděny další úkony, k nimž by měl stěžovatel právo se vyjádřit. Jak vyplývá z obsahu připojeného spisu, toto hlavní líčení bylo po upozornění předsedy senátu bez dalšího odročeno za účelem provádění dalšího dokazování. Pokračovalo dne 17. 3. 2004, a to za přítomnosti stěžovatele i jeho obhájce. Nepřítomnost obhájce při upozornění na možnost přísnější právní kvalifikace tedy neměla za následek porušení stěžovatelova práva na obhajobu.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nedošlo k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v.r.
předseda senátu