ECLI:CZ:US:2005:2.US.123.05
sp. zn. II. ÚS 123/05
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. M. Ch. a B. Ch., obou zastoupených JUDr. Martinem Soukupem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Na Rybníčku 16, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2004, č. j. 54 Co 5/2004-400, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. listopadu 2004, č. j. 28 Cdo 1545/2004-432, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republice - Úřadu pro zastupováni státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 10, Kodaňská 1441/46, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2004, č. j. 54 Co 5/2004-400, byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. října 2003, č. j. 30 C 268/94-357, tak, že žalovaným (stěžovatelům) byla uložena povinnost uzavřít se žalobkyní (Českou republikou) podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), dohodu o vydání věci (nemovitostí) specifikovanou ve výroku I. ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Odvolací soud konstatoval, že nemovitosti, které jsou předmětem dohody o vydání věci (dále jen "předmětné nemovitosti"), přešly na stát způsobem uvedeným v zákoně o mimosoudních rehabilitacích a žalovaní je nabyli na základě protiprávního zvýhodnění. Protože oprávněné osoby neuplatnily včas nárok na vydání věci, resp. následně již postavení oprávněných osob neměly, stal se oprávněnou osobou podle §34 zákona o mimosoudních rehabilitacích stát. Stát následně v zákonné lhůtě vyzval žalované k vydání věci a tito výzvě nevyhověli. Nešlo přitom o nemovitosti, které by se nevydávaly. Pokud se týče pozemků, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání (§8 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích), poukázal odvolací soud na nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 15/98, podle nějž je možno vydat i pozemek k zastavěnému pozemku přilehlý, jestliže jde o stejný způsob nabytí a nedojde-li jeho vydáním ke vzniku nové křivdy. Protiprávní zvýhodnění nabyvatele ve smyslu §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích spočívalo dle názoru odvolacího soudu v tom, že nemovitost (rodinný dům) nebyl přednostně nabídnut ke koupi dosavadní uživatelce (paní M. P.), jak stanovovala Směrnice Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, publikovaná ve Věstníku ministerstva financí pod č. 10/1964 (dále též jen "směrnice č. 10/1964"). I když tato směrnice nebyla obecně závazným právním předpisem a její porušení při prodeji rodinného domu nezpůsobovalo rozpor s tehdy platnými předpisy, zavazovala státní organizace při provádění prodeje rodinného domu, a to s tím důsledkem, že její porušení protiprávně zvýhodňovalo nabyvatele. Tuto argumentaci podpořil odvolací soud i judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 28 Cdo 234/99), jakož i odkazem na výklad publikovaný v odborné literatuře (kniha "Prováděcí a souvisící předpisy k občanskému zákoníku" autorů J. Bičovského a M. Holuba, vydání třetí, LINDE Praha, a. s., 1995).
Následné dovolání žalovaných bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. listopadu 2004, č. j. 28 Cdo 1545/2004-432, zamítnuto. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou, zda tím, že stát při prodeji rodinného domu opomenul dosavadní uživatelku, došlo k protiprávnímu zvýhodnění žalovaných ve smyslu §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. V této souvislosti přisvědčil názoru odvolacího soudu o protiprávním zvýhodnění žalovaných, který argumentačně podpořil konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoliv směrnice č. 10/1964 nebyla obecně závazným právním předpisem, jednalo se o zvýhodnění ve smyslu §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích i tehdy, jestliže při prodeji věci nebyla dodržena pravidla výběru mezi uchazeči o prodávanou věc stanovená mj. i interním předpisem ve Sbírce zákonů, jestliže cílem postupu stanoveného takovým interním předpisem byl výběr zájemce o koupi, na něhož pak byla věc převedena (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1220/98 nebo nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 561/99). Nevyvození restitučních důsledků z chybné aplikace směrnice č. 10/64 by ve svém důsledku znemožnilo naplnit účel restitučního zákonodárství. Ohledně námitky žalovaných, že M. P. byla neoprávněnou uživatelkou předmětné nemovitosti, Nejvyšší soud konstatoval, že je nutné preferovat faktický stav (užívání nemovitosti se souhlasem vlastníka) před hodnocením právní formy tohoto vztahu. Rozhodující v dané souvislosti bylo, že vedlejší účastníci v řízení před obecnými soudu (manželé Ř.) dali před svojí emigrací souhlas s užíváním věci M. P. K další námitce žalovaných, že směrnice č. 10/64 byla účinná pouze do 31. prosince 1975 a v době nabytí nemovitostí neexistovala obsahově podobná úprava postupu státních organizací při prodeji rodinných domů, poukázal Nejvyšší soud na závěry vyplývající ze svého rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 92/96, podle něhož směrnice č. 10/64 pozbyla platnosti až dne 1. ledna 1985 v souvislosti s vydáním vyhlášky č. 90/1984 Sb., resp. vyhlášky ČCÚ č. 128/1984 Sb. O platnosti omezení prodeje rodinných domů nabídkovou povinností pro uživatele nemovitosti svědčí až do 1. ledna 2001 i neměnná praxe dotčených státních orgánů. Z postupu orgánů při odprodeji předmětné nemovitosti navíc vyplynulo, že si byly vědomy své povinnosti k dosavadní uživatele, ale rozhodly se tuto povinnost nedodržet s poukazem na emigraci jejích příbuzných. Tím, že příslušné orgány v rozporu s podmínkami upravujícími tento postup odmítly předmětnou nemovitost odprodat dosavadní uživatelce, jejíž rodině byl předtím zabaven, došlo k její diskriminaci, která umožnila nabytí nemovitosti žalovanými, čímž došlo k jejich protiprávnímu zvýhodnění ve smyslu §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. K námitce žalovaných, aby soudy nahlížely na postup tehdejších orgánů v rozsahu celospolečenských zájmů a s ohledem na dobu, kdy byla směrnice přijata, Nejvyšší soud poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 583/01, podle něhož je od obecných soudů oprávněně vyžadováno, aby v demokratickém právním státě aplikovaly rozhodná zákonná ustanovení, která platila v dřívějším nedemokratickém režimu ve světle zásad, jimž se řídí právní stát (k tomu i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Streletz, Kessler a Krenz proti Německu). Nejvyšší soud rovněž nepřisvědčil námitce žalovaných, jíž se domáhali diferenciace mezi oprávněnými. Jsou-li splněny podmínily pro vydání věci, nemůže být při respektování zásady rovnosti subjektů právních vztahů z okruhu oprávněných osob vyloučen ani český stát. V této souvislosti uzavřel, že úspěch restitučního nároku uplatněného státem není způsobením nové křivdy.
Stěžovatelé v poměrně obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti namítali porušení ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 11, čl. 36 a čl. 37 odst. 3, ve vazbě na čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Předně konstatovali, že odvolací i dovolací soudy danou věc nesprávně právně posoudily, když nepřihlédly ke zjištěnému skutkovému stavu a předpisům platným v dané době pro převod státního majetku a odůvodnění svých rozhodnutí nedůvodně založily odkazy na jiné judikáty. Tyto judikáty ovšem vycházely z jiných skutkových zjištění a týkaly se nabytí vlastnictví k majetku v době, kdy platil jiný právní předpis a dovozovaly i jiné právní závěry. Dovolacímu soudu stěžovatelé navíc vytýkali, že se nezabýval vůbec konkrétním skutkovým stavem věci a námitkami dovolatelů. Poté rozsáhle polemizovali s otázkou účinnosti, resp. platnosti směrnice č. 10/1964 v době, kdy se uskutečnilo nabytí předmětných nemovitostí. V této souvislosti vyjádřili přesvědčení, že příslušný orgán (OPBH v Praze) se nemusel v roce 1983 při výběru kupujícího touto směrnicí kogentně řídit, neboť mu tato povinnost nebyla žádným právním předpisem uložena (uvedená směrnice jako prováděcí předpis nařízení vlády o správě národního majetku, nemohla být prováděcím předpisem vyhlášky Federálního ministerstva financí č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku a počínaje dnem účinnosti vyhlášky přestala být pro státní organizace závazná) a navíc postupoval podle svého vnitřního předpisu. Podle názoru stěžovatelů nedošlo k porušení této směrnice a stěžovatelé nemohli být žádným způsobem zvýhodněni vůči osobě, která v domě v době prodeje bydlela. Stěžovatelé předmětnou nemovitost koupili od státu zcela v dobré víře. Další námitky stěžovatelů směřovaly proti výkladu "dosavadní uživatel" ve smyslu směrnice č. 10/1964, který provedl Nejvyšší soud. Podle jejich názoru užívala M. P. rodinný dům protiprávně, resp. bez právního důvodu, a nikoliv se souhlasem státu, o čemž svědčí i její vyjádření, jakož i zápis o fyzickém předání rodinného domu stěžovatelům. Dovolací soud se ovšem skutečným skutkovým stavem nezabýval a odkázal na jiná svá rozhodnutí. Dále stěžovatelé nesouhlasili s odkazem Nejvyššího soudu na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 583/01 a II. ÚS 561/99, které vycházely z jiného skutkového stavu, než v ústavní stížností napadených rozhodnutí. Porušení práva na spravedlivý proces spatřovali stěžovatelé rovněž v tom, že soud prvního stupně ani odvolací soud během celého soudního řízení opakovaně nedůvodně nepřipustily (s odkazem na jiné meritorní rozhodnutí ve věci) navrhované listinné důkazy a tvrzení žalovaných a tvrzením stěžovatelů se nezabývaly. Dále poukazovali na to, že vydáním věci podle §34 zákona o mimosoudních rehabilitacích se žádné z citovaných rozhodnutích obecných soudů nezabývalo. Zdůraznili, že smyslem zákona o mimosoudních rehabilitacích mělo být zmírnění některých majetkových křivd. Záměrem zákonodárce jistě ale nebylo dosáhnout cestou restituce konfiskace majetku občanů v případě, kdy občan nabyl vlastnictví v dobré víře a jediný aspekt "protiprávního zvýhodnění" je spatřován v samotném postupu státu. Odvolací ani dovolací soud se v rozhodnutích řádně nevypořádaly s tvrzeními stěžovatelů, že v jejich případě jde o restituci naruby a rozhodnutím obecných soudů je způsobena nová křivda režimem demokratickým. V této souvislosti poukázali na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pinc a Pincová v. Česká republika. Podle tohoto rozhodnutí je zachována rovnováha mezi požadavky obecného zájmu společnosti a imperativy ochrany základních práv jednotlivce, pokud je náhrada vyplacena vyvlastněnému v rozumném poměru k "tržní" hodnotě majetku v době, kdy k odnětí vlastnictví došlo.
Městský soud v Praze jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Stěžovateli tvrzené porušení Ústavy ČR či Listiny nepovažuje za relevantní důvod pro podání ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud jako účastník řízení se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Vedlejší účastník řízení se ve vyjádření k ústavní stížnosti ztotožnil se závěry obsaženými v odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků. Konstatoval, že z ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu vyplývají základní požadavky na interpretaci §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Skutková podstata spočívající ve zvýhodnění nabyvatelů pokrývá případy, kdy sice nedošlo přímo k porušení obecně závazných právních norem, nicméně nabyvatel byl zvýhodněn tak, že nebyla dodržena podmínka rovnosti mezi všemi uchazeči o nabytí věci. Dle názoru vedlejšího účastníka bylo splnění této podmínky jednoznačně prokázáno, neboť příslušné orgány odmítly doprodat předmětné nemovitosti dosavadní řádné uživatele z důvodu emigrace jejích příbuzných.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Pro náležité posouzení věci si Ústavní soud vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 4 příslušný spis (sp. zn. 30 C 268/94).
Stěžovatelé nejprve brojili proti postupu Nejvyššího soudu, který se dle jejich názoru vůbec nezabýval "konkrétním skutkovým stavem věci a námitkami dovolatelů". Zde lze poukázat na to, že dovolací řízení slouží především k přezkumu předchozích rozhodnutí s hlediska právního posouzení nebo zákonnosti procesního postupu. Obecně platí, že dovolacímu soudu nepřísluší zabývat skutkovým stavem zjištěným v rámci nalézacího řízení. Pouze v případě, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování by mohl být založen dovolací důvod, který by dovolacímu soudu umožnil zkoumat skutková zjištění. Ale i v tomto případě je třeba zdůraznit, že nelze dovoláním napadnout hodnocení důkazů předchozími instancemi. Nadto je třeba podotknout, že stěžovatelé v dovolání napadli pouze právní hodnocení provedené odvolacím soudem. Z tohoto pohledu se Nejvyšší soud se všemi námitkami stěžovatelů řádně vypořádal.
Podstatou námitek obsažených v další části ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatelů s rozhodnutím obecných soudů o stanovení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci, neboť při nabytí předmětných nemovitostí došlo k jejich protiprávnímu zvýhodnění. Jak již bylo zmíněno v odůvodněních napadených rozhodnutí a jak stěžovatelé i sami uvádějí je smyslem a účelem restitučních zákonů snaha o nápravu a zmírnění majetkových křivd, které se staly v minulosti. Naopak, nepochybně není úmyslem zákonodárce chránit práva těch fyzických osob, jež nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění ve smyslu §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Přitom je samozřejmě třeba vždy mít na mysli, aby nedocházelo ke vzniku křivd nových.
Stěžovatelé byli zavázáni k uzavření dohody o vydání nemovitosti s vedlejším účastníkem, neboť dle názoru obecných soudů byli v době jejich nabytí protiprávně zvýhodněni ve smyslu §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Z dosavadní ustálené judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu ČR vyplývají základní požadavky na interpretaci §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Pro daný případ relevantní skutkovou podstatou zakotvenou v §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích je situace, kdy při nabývání věci byl nabyvatel protiprávně zvýhodněn oproti jiným potenciálním nabyvatelům, a to buď porušením obecně závazných právních předpisů nebo nedodržením pravidel objektivního výběru mezi uchazeči o prodávanou věc. Tato skutková podstata tak pokrývá i případy, kdy sice nedošlo přímo k porušení obecně závazných právních norem, nicméně nabyvatel byl zvýhodněn tak, že nebyla dodržena podmínka rovnosti při přístupu k nabývání nemovitosti. K takové podmínce nelze tedy přistupovat čistě formálně, ale je vždy třeba sledovat účel, jehož má být restitucí dosaženo, tedy odčinění majetkové křivdy způsobené úkony a akty v rozporu se zásadami demokratické společnosti. Jinými slovy, zvýhodnění je tedy kategorií, v níž je třeba přihlížet k uplatnění kritérií přístupu nabyvatele k převáděné nemovitosti, včetně kritérií výběru nabyvatele. Podle Ústavního soudu je třeba hodnotit naplnění podmínky protiprávního zvýhodnění, kterou je nutno vztahovat na celý komplex vztahů a jednání mezi nabyvateli jako osobami povinnými a státem. Neférovost výběru nabyvatelů tak bývá typicky dána uplatněnými kritérii výběru osoby nabyvatele mezi skupinou uchazečů. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (viz např. nález. sp. zn. II. ÚS 561/99), musí se obecné soudy plně vypořádat s tím, na základě čeho byli nabyvatelé ve "výběrovém řízení" vybráni (pokud vůbec k nějakému došlo), resp. zda byli vybráni na základě kritérií odpovídajících citovanému ustanovení. V daném případě byli sice stěžovatelé vybráni v řádném výběrovém řízení, ale v tomto řízení byla pominuta nabídková povinnost dosavadní uživatelce předmětných nemovitostí, když nebyla respektována směrnice č. 10/1964. Na místě je třeba podotknout, že dosavadní uživatelka (matka paní Ř.) byla opomenuta záměrně, protože existovala obava, že pokud by její žádosti na koupi předmětných nemovitostí bylo vyhověno, mohl by se tento majetek dostat zpět do vlastnictví manželů Ř., kterým byl odebrán z důvodu jejich emigrace. V této souvislosti stěžovatelé polemizovali, obdobně jako v dovolání, především s tím, že v době nabytí předmětné nemovitosti nebyla citovaná směrnice účinná. S touto otázkou se dostatečně vypořádal Nejvyšší soud v rámci svého rozhodnutí o dovolání, byť odkazem na svoje předchozí rozhodnutí, a Ústavní soud nemá proti jeho závěrům žádné výhrady. Lze poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Výše uvedené platí i pro námitku stěžovatelů ohledně užívacího práva M. P. k předmětné nemovitosti. Nejvyšší soud podal výklad, který je ústavně konformní a který vychází ze smyslu a účelu restitučních zákonů. Rovněž závěr Nejvyššího soudu o oprávněnosti státu uplatňovat restituční nároky ve smyslu §34 zákona o mimosoudních rehabilitacích není v rozporu z výše zmiňovanými tezemi vycházejícími ze smyslu restitučních zákonů.
Co se týče dalších námitek stěžovatelů, jejichž podstatou bylo, že obecné soudy neodůvodněně nepřipustily navrhované listinné důkazy a tvrzení stěžovatelů, Ústavní soud pokládá za nutné připomenout, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/93). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. Stěžovatelé v ústavní stížnosti neuváděli, které konkrétní navrhované důkazy obecné soudy neprovedly. Z obsahu vyžádaného spisu Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů při dokazování došlo k porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 27. října 2005
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu