ECLI:CZ:US:2005:2.US.136.03
sp. zn. II. ÚS 136/03
Usnesení
II.ÚS 136/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 21. 4. 2005 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudce JUDr. Miloslava Výborného a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové, v právní věci stěžovatelky J. F., zastoupené JUDr. F. M., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 10. 12. 2002, č. j. 15 Co 557/2002-83, a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 23. 8. 2002, č. j. 1 C 248/2002-62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 6. 3. 2003 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud"), jimiž byla zamítnuta její žaloba proti A. K. (dále jen "vedlejší účastník") o zaplacení částky 1 095 952 Kč s příslušenstvím.
Stěžovatelka se domnívala, že obecné soudy nerespektovaly čl. 2 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a neoprávněně zasáhly do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny) a do práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny).
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla ústavní stížnost s účinností od 22. 6. 2004 přidělena soudkyni JUDr. Michaele Židlické. Dle §8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátě, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis okresního soudu, sp. zn. 1 C 248/2002, z nějž vyplynulo následující:
Stěžovatelka podala dne 9. 5. 2002 u okresního soudu žalobu, v níž po vedlejším účastníku požadovala zaplacení částky 1 095 952 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že jí byl jako osobě oprávněné přiznán majetkový podíl na transformujícím se družstvu (vedlejším účastníkovi) ve výši 1 115 952 Kč [§17 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "transformační zákon")]. Z této částky uhradila stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi 20 000 Kč jako členský vklad a zbývající část majetkového podílu mu pronajala na základě smlouvy o nájmu zemědělských pozemků a ostatního majetku ze dne 10. 6. 1993. Tato smlouva byla dne 16. 4. 1999 stěžovatelkou písemně vypovězena a tím skončil i nájemní vztah.
Přestože byl nájemní vztah řádně ukončen, vedlejší účastník nadále užíval majetkový podíl stěžovatelky, a to aniž by provedl jeho vypořádání. Sedmiletá lhůta obsažená v §13 odst. 3 transformačního zákona, jež bránila vydání majetkového podílu, již přitom uplynula.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření k žalobě odkázal na právní názor vyslovený Nejvyšším soudem ČR, dle nějž se oprávněná osoba, která se stala členem transformovaného družstva, nemůže domáhat vypořádání svého majetkového podílu jiným způsobem než tím, jež určuje zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník").
Toto rozhodnutí lze dle názoru vedlejšího účastníka vztáhnout i na tento případ, neboť stěžovatelka se stala členkou transformovaného družstva a setrvala v něm až do ukončení členství dohodou ke dni 31. 7. 2002. Od tohoto okamžiku nastoupil režim vypořádání členského podílu a další majetkové účasti tak, jak je upraven ustanoveními obchodního zákoníku.
Vedlejší účastník uznal nárok stěžovatelky na vypořádací podíl ve výši 353 840 Kč, když vyslovil názor, že právní předchůdci stěžovatelky na ni na základě kupní smlouvy z roku 1960 převedli nemovitost, avšak nikoliv již živý a mrtvý inventář s ní spojený. Tento inventář byl v rozhodné době majetkem vedlejšího účastníka, na stěžovatelku tedy mohla být převedena pouze pohledávka za nesplacenou část hodnoty tohoto inventáře, nikoliv inventář sám.
Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatelka nikdy inventář sama nevlastnila a tedy ani nemohla ve vztahu k němu být osobou oprávněnou. Vedlejší účastník uvedl, že mylně vypočetl majetkový podíl stěžovatelky, když se řídil jejími nepravdivými tvrzeními a zahrnul do výpočtu i náhradu za živý a mrtvý inventář.
Okresní soud žalobu stěžovatelky zamítl v plném rozsahu. Opřel se přitom o znění rozsudků Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2166/99, a ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 29 Odo 209/2001, z nichž vyplývá, že majetkový podíl osoby, která se stala členem transformovaného družstva, se stává součástí obchodního jmění družstva, a to bez nutnosti činit další právní úkony. Člen transformovaného družstva pak nemá nárok na vydání majetkového podílu podle §13 odst. 3 transformačního zákona.
Okresní soud dovodil, že za těchto okolností nelze uvažovat o tom, že by ohledně majetkového podílu mohl mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem vzniknout nájemní vztah. Pokud jde o vypořádání majetkových nároků, bylo podle názoru okresního soudu nutno postupovat podle §233 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník").
Stěžovatelka ukončila své členství v družstvu ke dni 31. 7. 2002, přičemž majetkový podíl nebylo možno vydat a nárok na vypořádací podíl ještě nebyl v době rozhodování soudu splatný. Okresnímu soudu tedy nezbylo, než žalobu stěžovatelky zamítnout.
Krajský soud k odvolání stěžovatelky rozhodnutí soudu prvního stupně svým usnesením ze dne 10. 12. 2002, č. j. 15 Co 557/2002-83, potvrdil.
Obě tato rozhodnutí napadla stěžovatelka svou ústavní stížností. V ní uvedla, že před obecnými soudy prokázala, že do transformovaného družstva (vedlejšího účastníka) vložila pouze základní členský vklad ve výši 20 000 Kč a zbytek svého majetkového podílu vedlejšímu účastníku pronajala na základě nájemní smlouvy ze dne 10. 6. 1993.
Dle stěžovatelky je v uvedené smlouvě jednoznačně deklarováno, že vlastníkem předmětného majetku je stěžovatelka a vedlejší účastník si jej pouze pronajímá. Obecné soudy pak v rozporu s takto prokázaným skutkovým stavem rozhodly, že se celý majetkový podíl stal součástí obchodního jmění družstva, a to bez toho, že by stěžovatelka učinila jakýkoliv právní úkon, jež by k tomuto výsledku směřoval.
Stěžovatelka tak byla ve vztahu k majetkovému podílu zbavena všech svých práv, když o dispozici s jejím majetkem rozhoduje vedlejší účastník. Tento stav je v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatelky obsaženými v čl. 11 odst. 1, odst. 3 a odst. 4 Listiny.
Stěžovatelka rovněž vyslovila názor, že jí obecné soudy neumožnily domoci se jejího práva, čímž neoprávněně zasáhly do práva na spravedlivý proces obsaženého v čl. 36 Listiny.
II.
Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Okresní soud zopakoval právní názor, jež vyslovil v odůvodnění svého rozhodnutí a v podrobnostech na něj odkázal.
Krajský soud vyjádřil své přesvědčení, že při svém rozhodování respektoval základní práva a svobody zaručená ústavním pořádkem České republiky, a dále uvedl, že argumentace stěžovatelky je pouhou polemikou s právním názorem obecných soudů, která zcela postrádá ústavněprávní rozměr.
Vedlejší účastník poukázal na argumenty, jež uplatnil ve vyjádření k žalobě před soudem prvního stupně, a dále zdůraznil, že každá z oprávněných osob si mohla zvolit, zda zůstane členem družstva i po jeho transformaci, či zda své členství v družstvu ukončí a bude žádat vydání majetkového podílu podle §13 odst. 3 transformačního zákona. Jestliže se stěžovatelka rozhodla stát členkou transformovaného družstva, z vlastní vůle se možnosti žádat vydání majetkového podílu zbavila.
Stěžovatelce nikdy nevzniklo vlastnické právo k nemovitostem, jež jsou majetkem družstva, neboť v souladu s §33a odst. 1 zákona č. 229/1992 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, se nárok na vydání majetkového podílu podle transformačního zákona považuje za pohledávku. Dohodu o nájmu majetkového podílu je nutno posuzovat dle jejího obsahu jako dohodu o právním režimu další majetkové účasti v družstvu, neboť pohledávky předmětem nájemní smlouvy být nemohou.
Vedlejší účastník shledal, že stěžovatelka uplatnila svůj nárok na majetkový podíl v nesprávné výši, a z tohoto důvodu vyčíslil po přepočtu její další majetkovou účast v družstvu na částku 333 840 Kč. Tuto částku od něj stěžovatelka po schválení účetní závěrky za rok 2002 také obdržela (§233 odst. 4 obchodního zákoníku), ústavní stížnost tak nemá ani právní ani věcné opodstatnění.
III.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost po její věcné stránce a shledal, že není důvodná.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatelky s právním názorem obecných soudů, že projeví-li osoba vůli být členem transformovaného družstva, stává se její majetkový podíl bez dalšího součástí obchodního jmění družstva. Obecné soudy v této souvislosti dovodily, že se stěžovatelka měla domáhat vypořádání své majetkové účasti na tomto jmění v souladu s obchodním zákoníkem.
Ústavní soud konstatuje, že tento právní názor není v rozporu s ústavně zaručeným právem na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny), neboť stěžovatelce neodnímá možnost domoci se vypořádání jejího majetkového podílu, nýbrž pouze stanoví způsob, jakým se tak má stát.
Ústavní soud má za to, že předmětnou problematiku je třeba posuzovat zejména s ohledem na účel transformačního zákona, jímž bylo přizpůsobení fungování družstev a jejich vnitřních poměrů podmínkám tržní ekonomiky a novému obchodnímu zákoníku, to vše při zachování kontinuity těchto subjektů, a to včetně kontinuity majetkové. S ohledem na výše uvedené je možné přijmout výklad, že účastnil-li se člen družstva jeho transformace, zůstal součástí obchodního jmění družstva celý jeho majetkový podíl, a to bez toho, že by bylo nutno za tímto účelem činit právní úkony.
Této skutečnosti si stěžovatelka v době svého rozhodování o účasti na transformaci zřejmě nebyla vědoma, tato okolnost však neměla žádný vliv na to, že vlastníkem předmětných nemovitostí zůstal vedlejší účastník. Jestliže stěžovatelka uzavřela s vedlejším účastníkem nájemní smlouvu, v níž byla označena jako vlastník, pak tento údaj neodpovídal existujícím právním poměrům a nebyl ani sám o sobě způsobilý založit jejich změnu.
Ústavní soud shledal, že stěžovatelka nebyla zkrácena na svých právech, neboť se stále mohla domoci vypořádání svého majetkového podílu. Byla ovšem nucena postupovat podle §233 obchodního zákoníku a nikoliv dle ustanovení §13 odst. 3 transformačního zákona, jehož se ve své žalobě dovolávala.
Pokud jde o výši majetkového podílu stěžovatelky, tato otázka nebyla v řízení před obecnými soudy posuzována, neboť pohledávka stěžovatelky z titulu vypořádacího podílu ve smyslu §233 obchodního zákoníku nebyla v době rozhodování soudu splatná. Obecné soudy tedy nemohly učinit nic jiného než žalobu zamítnout.
Ústavní soud dodává, že byl-li právní názor vyslovený obecnými soudy shledán ústavně konformním, nelze jeho aplikaci považovat za porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 Listiny). Přesvědčení stěžovatelky, že obecné soudy měly postupovat odlišně, není samo o sobě okolností, jež by byla způsobilá zapříčinit protiústavnost napadených rozhodnutí.
Ústavnost předmětného právního názoru přezkoumal Ústavní soud rovněž ve svém usnesení ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 83/02 (dosud nepublikováno), v němž dospěl ke shodným závěrům.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. 4. 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu