ECLI:CZ:US:2005:2.US.153.05
sp. zn. II. ÚS 153/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti A. B., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem, Advokátní kanceláře Camrda, Premus, Peter, Vychopeň, Vachoušek a partneři, se sídlem Masarykovo náměstí 225, Benešov, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2004, sp. zn. 9 To 472/2004, a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 4. 10. 2004, sp. zn. 2 T 229/2004, spojené s návrhem na náhradu nákladů zastoupení, a s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti 1) Krajského soudu v Praze, a 2) Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Praze, 2) Okresního státního zastupitelství v Benešově, a 3) Vojenské zdravotní pojišťovny ČR, pobočka České Budějovice, Česká 24, České Budějovice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 4. 10. 2004, sp. zn. 2 T 229/2004, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestných činů ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. z., a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. z., a za to mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků se zařazením do věznice s dozorem, za současného zrušení výroku o trestu trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 44 T 43/2004, jakož i všech na něj obsahově navazujících rozhodnutí, která jeho zrušením pozbyla podkladu, a povinnost zaplatit na náhradě škody Vojenské zdravotní pojišťovny ČR, pobočka České Budějovice, 19.919 Kč, a zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2004, sp. zn. 9 To 472/2004 (které stěžovatel nesprávně označuje za rozsudek), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání. Stěžovatel tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 8 odst. 2, 36 odst. 1, a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 2 T 229/2004, a z něj zjistil, že stěžovatel byl trestně stíhán pro trestné činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 a 2 písm. c), tr. z., a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. z., kterých se měl dopustit tím, že na parkovišti před Společenským domem v obci Sázava společně s M. Z. napadl M. a M. B. opakovanými údery pěstí do obličeje, a po pádu poškozených na zem i opakovanými kopy do hlavy a hrudníku, čímž M. B. způsobili zlomeninu horní čelisti a otřes mozku. V průběhu vyšetřování bylo jednání stěžovatele překvalifikováno na trestné činy ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. z., a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. z. Trestní řízení proti M. Z. pro tutéž trestnou činnost bylo vedeno odděleně, a bylo ukončeno rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 5. 4. 2004, č. j. 1 T 349/2003-127, kterým byl podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby. Důvodem pro oddělené řízení byla skutečnost, že orgánům činným v trestním řízení po dlouhou dobu nebylo známo skutečné místo pobytu stěžovatele. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 4. 10. 2004, č. j. 2 T 229/2004-176, byl stěžovatel uznán vinným ve smyslu obžaloby (s úpravou skutkové věty v tom, že se jednání dopustil s neustanovenou osobou), a byl mu uložen trest a povinnost k náhradě škody. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce odvolání. V něm se zmiňuje o dopisu ze dne 9. 10. 2004, ve kterém ho jeho matka informovala o schůzce s J. Z. a L. T., kteří jí měli sdělit, že se s poškozenými v uvedeném místě a čase poprali L. T. a R. B.. Za této situace navrhl doplnit dokazování výslechem L. B. (matky stěžovatele), J. Z., L. T. a R. B.. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2004, č. j. 9 To 472/2004-197, byly návrhy stěžovatele na doplnění dokazování, stejně jako samotné odvolání zamítnuty.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se měl po vyhlášení rozsudku soudu prvého stupně od své matky L. B. dozvědět, že se s ní setkali pánové L. T. a J. Z., kteří jí sdělili, že se stěžovateli vytýkaného jednání dopustil L. T. a R. B., coby vyhazovači diskotéky zvané Chechták, kteří měli s poškozenými bratry B. již v minulosti problémy. Stěžovatel tuto skutečnost společně s návrhem na provedení odpovídajících důkazů uvedl v odvolání. Odvolací soud se však těmito novými skutečnostmi odmítl zabývat s tím, že je nepovažuje za důležité.
Důsledkem nezávislosti soudcovské moci je mimo jiné i to, že obecné soudy jsou i při zjišťování skutkového stavu věci vázány toliko zákonem. Zasáhnout do této nezávislosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn jen tehdy, pokud by postupem obecného soudu byly porušeny ústavní zásady (srov. nález sp. zn. III. ÚS 26/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 32). Do aplikace norem jednoduchého práva obecnými soudy je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v případech konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně při svévolné aplikaci jednoduchého práva (srov. nález sp. zn. III. ÚS 671/02 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 29. N. 10). Co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, lze pak vyčlenit případy důkazů získaných a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případy důkazů opomenutých, a konečně případy svévolného hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 32. U. 1).
Z takto vyloženého zásadního pohledu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Nelze totiž přisvědčit argumentaci stěžovatele, že se jeho námitkami, vztahujícími se k nově zjištěným skutečnostem, a s tím souvisejícím návrhem na doplnění dokazování odvolací soud odmítl zabývat jako s nepodstatnými. Naopak je na str. 3 napadeného usnesení podrobně rozebráno, proč se odvolacímu soudu jeví doplnění dokazování jako nadbytečné i za situace nově tvrzených skutečností. Odvolací soud posoudil postup soudu prvého stupně jako správný. Ten svůj závěr o vině založil na výpovědích poškozených. Odvolací soud je dále rozebíral, a poukazoval i na některé momenty ostatních svědeckých výpovědí, které buďto potvrzují výpovědi poškozených, nebo jsou v rozporu se zásadními tvrzeními původně spoluobžalovaného M. Z.. Z toho odvolací soud uzavřel, že navrhované doplnění dokazování nebylo způsobilé ovlivnit zásadním způsobem hodnocení dosavadních důkazů. Za situace, kdy se v hlavním líčení měli možnost k věci vyjádřit všichni navržení svědci, a to včetně opětovně navrhovaných svědků L. T. a R. B., a obecné soudy tak měly možnost detailně se seznámit s pohledy všech zúčastněných osob, se jeví být postup obecných soudů ústavně souladným.
Ústavní stížnost proto byla mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Návrh na náhradu nákladů zastoupení a návrh na odklad vykonatelnosti, jsou svou povahou návrhy akcesorickými a sdílejí osud rozhodnutí o vlastní ústavní stížnosti. Proto odmítnutím ústavní stížnosti byly odmítnuty i posléze uvedené návrhy.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu