ECLI:CZ:US:2005:2.US.195.05
sp. zn. II. ÚS 195/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného JUDr. Pavlem Fráňou, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 22 Co 383, 384/2004-157, a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 11. května 2004, č. j. 7 C 96/2001-130, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 11. května 2004, č. j. 7 C 96/2001-130, byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal vydání věci specifikovaných v žalobě, eventuálně finanční náhrady po žalované. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci se podařilo prokázat toliko vlastnictví k některým věcem (elektrický dvouvařič, kamna na tuhá paliva, záclony a závěsy do dvou oken a elektrický krb), avšak druhý předpoklad žaloby na vydání věci, že žalovaná zadržuje věci neoprávněně, se mu prokázat nepodařilo.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 22 Co 383, 384/2004-157, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Zdůraznil, že u věcí, u kterých se žalobci sice podařilo prokázat vlastnictví, neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání skutečnosti, že by to byla žalovaná, kdo mu věci zadržuje. O ostatních věcí se žalobci nepodařilo prokázat ani jeho vlastnické právo.
Proti těmto rozhodnutím směřovala ústavní stížnost, v níž stěžovatel namítal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zaručující právo na spravedlivý proces a čl. 90 Ústavy, který stanovuje, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle názoru stěžovatele soud prvního stupně provedl nesprávně dokazování, některé důkazy navrhované stěžovatelem vůbec nepřipustil, jiné důkazy nesprávně zhodnotil. Odvolací soud pak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, aniž by jeho postup řádně přezkoumal. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že soud prvního stupně si nedostatečně uvědomil, že předmětem řízení je vydání věcí, kterých stěžovatel nabyl do vlastnictví před delší dobou, u nichž si průměrně pečlivý vlastník účtenky neschovává. Soud měl vycházet nejen ze spisu ve věci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, ale především ze svědeckých výpovědí osob označených stěžovatelem. Pokud by soud prvního stupně připustil výpovědi dalších svědků, byla podle názoru stěžovatele prokázáno jak jeho vlastnické právo, tak i skutečnost, že žalovaná tyto věci neoprávněně zadržuje.
Ústavní soud úvodem podotýká, že tato ústavní stížnost je v pořadí druhá směřující proti týmž rozhodnutím. První, kterou Ústavní soud obdržel dne 14. února 2005, vedená pod sp. zn. IV. ÚS 77/05, byla odložena dne 21. února 2005. Protože odložení věci nepředstavuje rem iudicatam a stěžovatel ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), podal novou ústavní stížnost, která splňovala rovněž všechny další náležitosti stanovené zákonem, zabýval se jí Ústavní soud z věcného hlediska. Ústavní soud ovšem již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Z výše uvedeného hlediska přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavněprávní argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti byla velice stručná. Jeho námitky směřovaly především proti zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů. Pokud jde o hodnocení důkazů učiněné soudem prvního i druhého stupně, je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Jak se podává z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, obecným soudům nelze vytýkat, že by se s některým z důkazů nevypořádaly, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotily. K námitce stěžovatele, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, Ústavní soud pokládá za nutné připomenout, že zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z článku 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho též s článkem 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ústavní soud ovšem zdůrazňuje, že ze zmíněných zásad nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/93). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit, a zda je určitý důkazní prostředek (ve stěžovatelově věci konkrétně především výpovědi svědků k prokázání vlastnictví, či k prokázání skutečnosti, zda žalovaná zadržuje věci stěžovatele) způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. V dané věci soud prvního stupně řádně zdůvodnil, jak hodnotil provedené důkazy a proč další žalobcem navrhované důkazy neprovedl. Z takovéhoto stavu věci pak vycházel i odvolací soud.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 5. května 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu