ECLI:CZ:US:2005:2.US.205.03
sp. zn. II. ÚS 205/03
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 11. května 2005 sp. zn. II. ÚS 205/03 ve věci ústavní stížnosti J. S. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2002 sp. zn. 2 To 147/02, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestných činů nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákona, trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) trestního zákona.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2002 sp. zn. 2 To 147/02 se zrušuje.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.
Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy v řízení postupovaly v rozporu s ustanoveními §2 odst. 5, 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a §187 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, čímž došlo k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 2/2002, z něhož zjistil následující:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2002 sp. zn. 49 T 2/2002 uznal stěžovatele (jako osobu vystupující též pod jmény Ž. P. a M. S.) vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona, trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Za tyto činy jej odsoudil za použití §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu soud uložil trest vyhoštění z území republiky na dobu neurčitou.
Stěžovatel se podle skutkové věty prve uvedeného trestného činu dopustil tím, že v blíže nezjištěné době před 27. 8. 1998 se na území hlavního města Prahy společně s odsouzeným M. L. podílel na zabalení dvaceti kusů balíčků omamné látky diacetylmorfinu-heroinu do plastikových obalů, přičemž uvedená látka je zařazena do seznamu IV podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách v příloze č. 3 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách. Tyto balíčky obsahující heroin byly následně ukryty do palivové nádrže v rozhodnutí specifikovaného osobního vozidla, které bylo následně předáno odsouzenému H. D. F. za účelem převozu balíčků s heroinem pro nezjištěné osoby do Itálie. Odsouzený F. však byl dne 27. 8. 1998 kolem 13.15 hodin na hraničním přechodu Dolní Dvořiště v uvedeném vozidle podroben celní kontrole, při které orgány celní služby v palivové nádrži vozidla nalezly výše zmíněných dvacet kusů balíčků specifikovaných rozměrů, obsahujících heroin o čisté hmotnosti 9,926 kg a odsouzeného F. zadržely.
Trestného činu uvedeného na druhém místě se stěžovatel dopustil tím, že ačkoli mu byl rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 21. 11. 1997 sp. zn. 4 T 222/95, který nabyl právní moci dne 22. 12. 1997, uložen mimo jiné trest vyhoštění, přicestoval v přesně nezjištěné době, nejpozději však v roce 2000, do České republiky a pobýval zde až do 17. 4. 2001, kdy se v Mikulově prokazoval cestovním pasem Chorvatské republiky specifikovaného čísla, vydaným na jméno Ž. P. a obsahujícím falzifikáty otisků razítek hraničního přechodu Břeclav-Velký D2 č. 12 s datem vstupu do České republiky dne 22. 8. 2000 a hraničního přechodu Strání č. 05 s datem výstupu z České republiky dne 21. 8. 2000.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolání, které zaměřil do výroku o vině pro trestný čin prve uvedený, i do výroku o trestu. Namítal v něm mimo jiné, že je usvědčován jediným nepřímým důkazem, a sice otisky prstů, jež byly sejmuty z plastikových obalů, v nichž měl být zabalen heroin zajištěný v osobním automobilu řízeném odsouzeným F., které navíc dle znaleckého posudku mohly vzniknout již předtím, než byly sáčky použity na zabalení heroinu. Přestože odsouzený F. vypověděl, že stěžovatele nezná, a že odsouzený L. jako svědek vypověděl, že neměl s baleným heroinem nic společného, nalézací soud stěžovatele uznal vinným ze spáchání drogového deliktu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Dále namítl, že uložený trest odnětí svobody považuje za příliš přísný, a k trestu vyhoštění dodal, že mu byl již uložen rozhodnutím Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 4 T 222/95.
Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 19. 9. 2002 sp. zn. 2 To 147/02 napadený rozsudek podle ustanovení §258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 trestního řádu zrušil ve výroku o vině pro prve uvedený trestný čin a ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. a) trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona. Za tento a za trestné činy uvedené ve výroku nalézacího soudu, který nebyl zrušen, jej odsoudil za použití §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Vrchní soud v Praze v rámci řízení o odvolání znovu provedl důkazy odsuzujícími rozhodnutími v trestních věcech M. L. a H. F. Po celkovém zhodnocení dosud provedeného dokazování dospěl k závěru, že nalézací soud provedl úplné a formálně nezávadné dokazování. Se skutkovými zjištěními, která z něj učinil, se odvolací soud ztotožnil. K důkazu otisky prstů pravé i levé ruky stěžovatele na plastikových balíčcích soud upozornil na jejich značnou četnost a na skutečnost, že poslední verze mnohokrát změněné obhajoby odsouzeného L. se jeví jako naprosto nevěrohodná (podle ní bezcenné plastikové sáčky obsahující nitroglycerin byly odeslány do Kosova a neporušené se pak vrátily do České republiky, aby do nich mohl být zabalen heroin). Uvedený nepřímý důkaz otisky stěžovatele je navíc podporován zjištěním, že stěžovatel po svém propuštění z vyhošťovaní vazby dne 17. 8. 1998, tedy v době krátce před pokusem odsouzeného F. o provezení heroinu, u odsouzeného L. bydlel.
Odvolací soud však stěžovateli přisvědčil v námitce, že nebylo spolehlivě prokázáno, že čin spáchal ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. V tomto směru pak napadený výrok o vině nalézacího soudu změnil. Nově pak rozhodl i o trestu.
Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním. Směřoval jej do výroku o vině pro prve uvedený trestný čin i do výroku o trestu. Znovu poukázal na jediný existující nepřímý důkaz - otisky svých prstů na plastikových sáčcích s drogou. Podle jeho názoru navíc zabalení omamné látky do balíčků nelze kvalifikovat jako přechovávání ani jako jinou činnost uvedenou v ustanovení §187 odst. 1 trestního zákona.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 3. 2003 sp. zn. 5 Tdo 115/2003 dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu odmítl.
Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Rekapituluje v ní průběh trestního řízení. Znovu opakuje svou námitku stran existence jediného nepřímého důkazu, daktyloskopické stopy jeho prstů na plastikových sáčcích s drogou, a připomíná, že otisky mohl na sáčcích zanechat dříve, než do nich někdo drogu zabalil. Jediný nepřímý důkaz však beztak nemůže vytvořit uzavřený řetězec důkazů a nemůže jej usvědčit.
Dále se věnuje interpretaci výrazu "přechovává", který je uveden v ustanovení §187 odst. 1 trestního zákona. Zabalení látky do plastikových sáčků podle názoru stěžovatele nelze podle zásad jazykového a logického výkladu kvalifikovat jako "přechovávání", nehledě na stánku subjektivní, tedy otázku vědomosti, že se jedná o drogu. Zdůrazňuje, že Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání konstatoval, že není pachatelem a ani spolupachatelem předmětného trestného činu, nýbrž jen pomocníkem. Závěrem stěžovatel uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebylo vydáno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení, Vrchní soud v Praze, a vedlejšího účastníka řízení, Vrchní státní zastupitelství v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Vrchní soud v Praze navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Námitky v ní uplatněné stěžovatel použil již v řízení před obecnými soudy a rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu se s nimi náležitě vypořádala. Proto na jejich odůvodnění účastník odkazuje. Pro úplnost dodává, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo publikováno s poznámkou předsedy senátu účastníka a poznámkou soudce Nejvyššího soudu, doc. JUDr. P. Šámala, PhD., v časopise Soudní rozhledy č. 6/2003, str. 208 - 211.
Vrchní státní zastupitelství v Praze se přípisem ze dne 21. 4. 2005 postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Ústavní soud je podle své ustálené judikatury vázán petitem ústavní stížnosti, nikoli jejím odůvodněním. V posuzovaném případě stěžovatel petitem ústavní stížností napadá toliko shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze.
Ústavní soud poté, co se seznámil s vyžádaným trestním spisem sp. zn. 49 T 2/2002, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů a opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, 90 Ústavy České republiky), a rovněž ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Rozhodování obecných soudů se musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale prioritně v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na spravedlivý proces, který musí vyloučit libovůli v rozhodování, a musí také zajistit každému obviněnému právně účinnou soudní ochranu. Ústavními stížnostmi napadené rozhodnutí obecného soudu posuzuje Ústavní soud tudíž toliko hlediskem dotčení garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem jednoduchého práva.
Podle článku 90 Ústavy České republiky jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. V souladu s ustálenou judikaturou konstatuje Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů, že nepřehodnocuje dokazování jimi prováděné, pokud při něm nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
Ústavní soud proto v rámci svého oprávnění posuzoval, zda napadeným rozhodnutím obecného soudu nedošlo k porušení základních práv nebo svobod, a to především z hlediska dotčení práv na spravedlivý proces, jak jsou formulována v čl. 36 a násl. Listiny a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavně zaručená práva se v našem právním řádu projevují zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení §2 trestního řádu, a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6, jejichž porušení stěžovatel namítá.
Podle ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Tento požadavek je vtělen do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 trestního řádu) i usnesení (§134 odst. 2 trestního řádu). Z odůvodnění musí být patrné, jak se soud vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.
Podle přesvědčení Ústavního soudu, v posuzované věci soudy obou stupňů dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění skutkových zjištění, ke kterým na podkladě provedených důkazů dospěly. Ve věci bylo provedeno dokazování v dostatečném rozsahu a soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku velmi podrobně rozvedl důkazní situaci a řádně se vypořádal se skutečností stěžovatelem namítanou, že stěžejním důkazem pro rozhodnutí o vině stěžovatele je nepřímý důkaz - daktyloskopické stopy na obalech zajištěné drogy. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, sám navíc dokazovaní doplnil výslechy dvou svědků, znovu vyhodnotil ve věci provedené důkazy, přičemž skutkový stav věci takto zjištěný řádně odůvodnil.
Pokud se jedná v posuzované věci o zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností v souladu s ustanoveními §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, stejně jako o řádné odůvodnění tohoto postupu obecnými soudy, Ústavní soud pochybení nezjistil.
Naproti tomu Ústavní soud dospěl k závěru, že stejné stanovisko nelze zaujmout ve vztahu k právním závěrům vyvozeným z prokázaných skutečností.
Vrchní soud v Praze v rámci řízení o odvolání stěžovatele sice na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nebylo spolehlivě prokázáno, že stěžovatel spáchal trestný čin podle §187 trestního zákona, "ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech" ve smyslu odstavce 4 písm. c) citovaného zákonného ustanovení, a k této okolnosti ve svém rozsudku nepřihlédl a stěžovatele uznal vinným toliko trestným činem podle §187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona, avšak dále již zvolenou právní kvalifikaci neodůvodnil.
Skutkovou podstatu trestného činu podle ustanovení §187 trestního zákona lze naplnit různými způsoby nakládání s omamnými a psychotropními látkami uvedenými v odstavci 1 citovaného ustanovení. Odvolací soud uznal stěžovatele vinným, že omamnou látku "přechovával" a spáchal takový čin "ve větším rozsahu". V rozsudku však zcela chybí odůvodnění této právní kvalifikace. Není patrno, jakými právními úvahami se odvolací soud řídil, z jakých skutkových okolností bylo vyvozeno naplnění znaku "přechovávání", jak se v této souvislosti vypořádal s dosavadní judikaturou vztahující se k délce držení omamné či psychotropní látky (viz stanovisko někdejšího Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 6. října 1987 čj. Tpj 77/87, publikováno pod Rt 42/87). Odvolací soud se nezabýval ani tím, že soud prvního stupně spatřoval naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §187 v tom, že stěžovatel "jinak jinému opatřil" omamnou látku a ač způsob naplnění znaku skutkové podstaty předmětného trestného činu změnil, toto rozdílné právní posouzení jednání stěžovatele nezdůvodnil. Dále se odvolací soud (shodně i soud prvního stupně) nezabýval tím, že podle ustanovení §88 odst. 1 trestního zákona k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, v daném případě spáchání trestného činu "ve větším rozsahu", lze přihlédnout jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Z citovaného ustanovení vyplývá, že nelze spojovat formální znaky trestného činu, které již samy o sobě určují typovou nebezpečnost trestného činu pro společnost, s materiální podmínkou podle ustanovení §88 odst. 1 trestního zákona. S užitím přísnější kvalifikace podle odstavce 2 písm. a) ustanovení §187 trestního zákona se odvolací soud nevypořádal.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Povinnost soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí je, pokud se jedná o rozsudek, zakotvena v ustanovení §125 odst. 1 trestního řádu, kteréžto ustanovení stanoví - mimo jiné - jako jednu ze zákonných náležitostí této části rozsudku uvedení, jakými právními úvahami se soud řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu. Ústavní soud dospěl k závěru, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není v souladu s citovaným ustanovením trestního řádu.
Dále Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 3. 2003 sp. zn. 5 Tdo 115/2003 v celém rozsahu odmítl dovolání stěžovatele proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze.
Námitku stěžovatele, že výrok o vině trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona je postaven na jediném nepřímém důkazu, což jeho vinu neprokazuje, Nejvyšší soud posoudil jako námitku, jejíž podstatou je nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem, takže v tomto rozsahu je dovolání podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným, a v tomto směru proto k němu nemůže přihlížet.
Naproti tomu Nejvyšší soud v rámci přezkumného řízení konstatoval vadné právní posouzení jednání stěžovatele popsaného ve výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu, které podle něj nebylo možné kvalifikovat tak, že stěžovatel je ve smyslu §9 odst. 1 trestního zákona pachatelem (resp. ve smyslu §9 odst. 2 trestního zákona spolupachatelem) trestného činu podle §187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona spočívajícího v přechovávání omamné látky pro jiného, a to právě z důvodu nenaplnění znaku přechovávání. Současně dospěl k závěru, že stěžovatel přispěl svou činností ke spáchání trestného činu výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle citovaného ustanovení již odsouzenému M. L., a je proto nutné jednání stěžovatele hodnotit jako účastenství ve formě poskytnutí pomoci ke spáchání zmíněného trestného činu podle §10 odst. 1 písm. c), §187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona. Nejvyšší soud proto konstatoval, že dovolání stěžovatele bylo v tom rozsahu, v němž napadal nesprávné právní posouzení skutku ve výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Praze, podáno důvodně. Současně však dospěl k závěru, že vzhledem k ustanovením §10 odst. 2 a §89 odst. 1 trestního zákona by projednání dovolání a následná náprava zjištěného pochybení Vrchního soudu v Praze stran právního posouzení skutku nemohla zásadně ovlivnit postavení stěžovatele ani mít judikatorní význam. Toto své stanovisko Nejvyšší soud odůvodnil tím, že účastenství ve formě pomoci k trestnému činu je postaveno na roveň trestného činu a je postihováno stejným trestem, jako kdyby týž trestný čin spáchal stěžovatel v postavení pachatele (spolupachatele). To znamená, že i při správné právní kvalifikaci by stěžovateli hrozil stejný druh trestu a ve stejné trestní sazbě, z jaké vycházel odvolací soud i v napadeném rozhodnutí. Nejvyšší soud proto rozhodl o odmítnutí dovolání podle ustanovení §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu, aniž přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo správnost řízení mu předcházejícího.
Ústavní soud se neztotožňuje se závěrem dovolacího soudu, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatele. Podle ustanovení §10 odst. 2 trestního zákona se "na trestní odpovědnost a trestnost účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže tento zákon nestanoví něco jiného". To znamená, že účastníkovi se ukládá "stejný druh trestu ve stejné trestní sazbě", což sice Nejvyšší soud konstatuje, ale zároveň odůvodňuje odmítnutí dovolání tím, že účastenství ve formě pomoci k trestnému činu je postihováno "stejným trestem", jako kdyby týž trestný čin spáchal stěžovatel v postavení pachatele, s kterýmžto závěrem souhlasit nelze. Pomoc ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona se vyskytuje ve velmi rozdílných formách s různým stupněm nebezpečnosti činu pro společnost. Typicky je však stupeň nebezpečnosti pro společnost u pomoci nižší než stupeň nebezpečnosti ostatních obecných forem trestné činnosti. Nejzávažnější formou účastenství je organizátorství, pak následuje návod a nejlehčí formou je právě pomoc, která je podpůrná k ostatním formám účastenství. Při rozhodování o ukládání trestu u účastenství je třeba, vedle obecných zásad týkajících se ukládání trestu za trestný čin (§31 odst. 1 trestního zákona), brát v úvahu i ustanovení §31 odst. 2 písm. b) trestního zákona, které stanoví, že u účastníků přihlédne soud též k významu a povaze jejich účasti na spáchání trestného činu. S těmito zásadami, týkajícími se posuzování stupně nebezpečnosti pro společnost u činu spáchaného formou pomoci a ukládání trestu účastníkovi ve formě pomoci, se Nejvyšší soud po konstatování, že "projednání dovolání a následná náprava zjištěného pochybení Vrchního soudu v Praze stran právního posouzení skutku nemohla zásadně ovlivnit postavení obviněného", nevypořádal. Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu nesplňuje podmínky kladené na obsah usnesení v ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu.
Obecné soudy tedy v posuzované věci dospěly k rozdílnému právnímu hodnocení jednání stěžovatele, přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí nesplňují podmínky stanovené příslušnými ustanoveními trestního řádu. Absence odůvodnění užité právní kvalifikace ze strany odvolacího soudu stěžovateli znemožnila uplatnit v podaném dovolání v plném rozsahu námitky směřující proti právnímu posouzení jeho jednání. Nejvyšší soud, který rozhodoval o mimořádném opravném prostředku, konstatoval chybnou právní kvalifikaci, dospěl k jednoznačnému závěru o přiléhavosti kvalifikace dle jiného ustanovení trestního zákona, nápravu zjištěného pochybení však nezajistil, dovolání neprojednal a stěžovatele zbavil možnosti brojit námitkami proti změněné právní kvalifikace. Závěr dovolacího soudu, že projednání dovolání a následná náprava zjištěné vady by nemohla zásadně ovlivnit postavení stěžovatele, není odůvodněn transparentně a přesvědčivě; pouze mechanické posouzení shodnosti trestní sazby, v jejímž rámci by byl stěžovateli ukládán nový trest, považuje Ústavní soud za nedostatečné. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů tak nejsou přezkoumatelná z hlediska respektování práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Ústavní soud dodává, že sama okolnost, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu ustanovení §265b odst. 1písm. g) trestního řádu, na rozdíl od jiných dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 trestního řádu, v zásadě vylučuje možnost, že by projednání dovolání nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, jak má na mysli ustanovení §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu, neboť nesprávná aplikace kogentní normy je svévolí, která vždy znamená zásah do práv na spravedlivý proces. Poukaz Nejvyššího soudu na §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu v případě zjištění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §265 odst. 1 písm. g) trestního řádu nemůže být proto v souzené věci shledán ústavně konformním. Na věci nemění nic ani to, že stěžovatel nenapadá rozhodnutí Nejvyššího soudu, který naplnění dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu konstatoval, neboť trestní řízení vedené před obecnými soudy je třeba posuzovat jako nedílný celek, v jehož rámci - jak bylo shora uvedeno - k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením skutku Vrchním soudem v Praze došlo.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy v posuzované věci porušily ústavně garantované základní právo stěžovatele, a to právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jak vyplývá ze shora konstatovaného rozsahu oprávnění Ústavního soudu, byly tak splněny podmínky pro přezkoumání aplikace "jednoduchého práva", a to se závěrem, že obecné soudy ze shodného skutkového stavu věci vyvodily výrazně odlišné právní závěry a tento rozpor nebyl v řízení před těmito soudy odstraněn. Proto Ústavní soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že není oprávněn hodnotit, který právní závěr je v souladu s příslušnými ustanoveními trestního zákona, neboť rozhodnutí o vině je výlučně věcí obecných soudů.