ECLI:CZ:US:2005:2.US.219.05
sp. zn. II. ÚS 219/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké, soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti S. L., zastoupeného Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Laurinova 1049, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2005 sp. zn. 9 To 137/2004 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 8. září 2004 č. j. 28 Nt 6/2003-68, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, podanou včas a ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] domáhá, s odvoláním na porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a garance rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení. V ústavní stížnosti uvádí, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 28. března 2002 č. j. 54 T 43/2001-190 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2002 sp. zn. 9 To 99/02 uznán vinným trestným činem zpronevěry, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce tři a půl roku s výkonem ve věznici s dozorem. Po skončení trestního řízení stěžovatel podal návrh na povolení obnovy řízení, jehož součástí bylo prohlášení JUDr. J. J. o setkání s hlavním svědkem M. S. a dále prohlášení svědka V. S. V průběhu řízení bylo stěžovatelem navrhováno několik dalších dle jeho názoru podstatných důkazů, které vyplynuly z průběhu veřejného zasedání, zejména pak výslech svědka Ing. M. ke zproštění mlčenlivosti jeho právního zástupce JUDr. C., výslech svědkyně G. P.k objasnění praxe při půjčování finančních prostředků společností CSM., s. r. o a v té souvislosti provedení důkazu smluvními ujednáními souvisejícími s poskytováním půjček touto společností, a konečně nový výslech svědka R. Č. k nově zjištěným skutečnostem. Tyto důkazy však nebyly soudem akceptovány. O výslech Ing. M. (druhého jednatele poškozené) ohledně zproštění mlčenlivosti JUDr. C. se soud nepokusil, k výslechu JUDr. C. tedy nemohlo být přistoupeno, ač má stěžovatel za to, že byl pro posouzení věci závažný. Provedení důkazu výslechem G. P. soud zamítl bez bližšího odůvodnění s tím, že se jedná o jiný případ. Nevypořádal se ani se změnami ve výpovědi hlavního svědka M. S. stran toho, zda stěžovatel peněžní prostředky převzal či nikoliv. Takový postup se jeví stěžovateli jako porušení základních zásad trestního řízení vedoucí ve svém důsledku k zásahu do jeho ústavou zaručených základních práv. Proto navrhuje zrušení obou napadených rozhodnutí.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a spisy Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky Liberec sp. zn. 54 T 43/2001 a sp. zn. 28 Nt 6/2003.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec využil svého práva se k podané ústavní stížnosti nevyjádřit. Dle jeho názoru vše podstatné je obsaženo v odůvodnění jeho stížností napadeného rozhodnutí.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou a námitky stěžovatele označil za účelové, neboť část stěžovatelem navržených důkazů byla soudem I. stupně provedena a ostatní byly jako nadbytečné zamítnuty, což bylo v obou napadených rozhodnutích vysvětleno a zdůvodněno. Dle něj je faktickým důvodem námitek stěžovatele nespokojenost s odsuzujícím rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 28. března 2002 sp. zn. 54 T 43/2001, kterým byl ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2002 sp. zn. 9 To 99/02 odsouzen za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku a který dosud nenastoupil. Stěžovatel již v odvolacím řízení a nyní též v řízení o povolení obnovy navrhuje stále nové důkazy, které však správnost uvedených rozsudků nikterak nezpochybnily. Proto Vrchní soud v Praze navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec sp. zn. 54 T 43/2001 vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem tohoto soudu ze dne 28. března 2002 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2002 (sp. zn. 9 To 99/02) uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon byl dle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla dále uložena povinnost zaplatit poškozené, Rubín-Glass, spol. s r. o. na náhradě škody částku 2.550.000,- Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 1. února 2002, přičemž se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byla poškozená dle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Trestné činnosti se stěžovatel podle uvedených rozhodnutí měl dopustit tak, že na podkladě udělené plné moci ze dne 1. 6. 1999 a smlouvy o zprostředkování prodeje, kterou mu udělila a současně s ním uzavřela poškozená v souvislosti s prodejem jejích nemovitostí (průmyslového objektu), tyto nemovitosti prodal M. S. za částku 2.600.000 Kč, o čemž poškozenou neinformoval, peníze s výjimkou částky 50.000,- Kč si ponechal, částku 50.000,- Kč pak odevzdal poškozené se zpožděním, kdy zprostředkovával prodej těchto nemovitostí další společnosti, která mu předala zálohu, čímž způsobil poškozené škodu ve výši 2.500.000,- Kč.
Ústavní soud poté, co se seznámil o obsahem ústavní stížnosti a obsahem připojených spisů obecných soudů dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá především dotčení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zaručeného mu zejména čl. 36 odst. 1 Listiny, a to v souvislosti se zamítnutím jím navrhovaných nových důkazů, jakož i s hodnocením důkazů v řízení o obnově provedených obecnými soudy. Zmíněný čl. 36 odst. 1 Listiny stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, čímž se rozumí, že obecným soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Při tomto rozhodování je soudce vázán zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy) a při výkonu své funkce je nezávislý (čl. 82 Ústavy). Pokud obecné soudy postupovaly v dané věci v souladu s ustanoveními trestního řádu, jež upravují průběh řízení o návrhu na povolení obnovy řízení a svůj postup řádně odůvodnily, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl ve svém celku nespravedlivý. Rozsah práva na spravedlivý proces, zaručený v čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny, není přitom možno vykládat tak, jako by garantoval úspěch ve věci.
Stejně tak z povinnosti soudu dbát na rovné postavení účastníků soudního řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny vyplývá pouze jeho povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv. Uvedený princip nabývá zvláštní důležitosti v řízení trestním, v němž je ve vztahu k obviněnému úzce spjat s právem na obhajobu, s právem skutkově i právně argumentovat a s právem vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům. Princip rovnosti účastníků (rovnosti zbraní) v trestním řízení však není absolutní, obecně platí maxima, dle níž státu ve srovnání s obviněným v žádném kontextu nepřísluší více práv, resp. výhodnější postavení. Neznamená to však povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům. Nelze proto spatřovat zásah do ústavních práv v tom, že soud všem důkazním návrhům nevyhověl, jestliže z důkazů do té doby provedených nelze dovozovat vznik pochybností o zjištěném skutkovém stavu věci.
Ústavní soud vycházel při posuzování dané věci z toho, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem znamenajícím průlom do principu nezměnitelnosti pravomocného rozhodnutí, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních tohoto rozhodnutí. Tímto účelem daného mimořádného opravného prostředku je dán i postup příslušného obecného soudu při povolování obnovy řízení, tak jak je upraven v ustanoveních §277 a násl. tr. ř.
Z hlediska obsahu ústavní stížnosti je pro postup soudu při povolování obnovy řízení rozhodující ustanovení odst. 1 §278 tr. ř., které pro daný případ stanovuje podmínku obnovy řízení tím, že vyjdou najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Stěžovatel za tyto skutečnosti či důkazy soudu dříve neznámé označil zejména výslechy svědků JUDr. J. J., Mgr. N. T. (býv. obhájci stěžovatele), Ing. I. a dalších svědků, již částečně vyslechnutých v průběhu trestního řízení, z nichž mělo podle něj vyplynout, že se činnosti, za kterou byl odsouzen, nedopustil (že finanční částku, kterou měl obdržet za prodej nemovitostí poškozeného a kterou si měl podle rozsudku ponechat, nepřevzal). V ústavní stížnosti pak stěžovatel krajskému soudu vytýká to, že nové důkazy řádně nehodnotil, zejména pokud jde o prohlášení a výslech JUDr. J., zpochybňující výpověď M. S. učiněnou při hlavním líčení, zároveň s důkazy již provedenými v původním řízení, a zcela pominul změny ve výpovědi M. S. a důkazy svědčící o praxi při půjčování finančních prostředků společností CSM, s. r. o. zajištěných převodem vlastnického práva k nemovitostem Tomuto závěru měly přisvědčit i další, později navrhované nové důkazy výslechem G. P. a předložením listinných důkazů, které soud po zvážení věci zamítl, neboť dle jeho názoru jde o skutkově jiný případ. Svědky, v jejichž výpovědích namítal stěžovatel rozpory, tj. M. S. a Ing. I., soud znovu vyslechl (viz č. l. 39 a 57 spisu), oba však v zásadě setrvali na výpovědích učiněných v hlavním líčení a drobné rozdíly v popisu skutkového stavu, které soud zjistil, nemohou vést k závěru, že stěžovatel předmětnou finanční částku nepřevzal. Stěžovatelem v ústavní stížnosti vyslovené námitky proti rozhodnutím obecných soudů se tedy vztahují pouze k hodnocení důkazů ze strany obou obecných soudů, z něhož pak vyplynulo zamítnutí stěžovatelova návrhu na obnovu řízení. Stran návrhu stěžovatele na výslech JUDr. C. Ústavní soud podotýká, že zbavení mlčenlivosti advokáta jeho klientem nelze ze strany soudu vynucovat, nebyl-li JUDr. C. mlčenlivosti zbaven, jak vyplývá z jeho sdělení (č. l. 63 spisu), není možné uvažovat o tom, že by mohl být jako svědek vyslechnut.
Ke stěžovatelem vysloveným námitkám Ústavní soud konstatuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §2 odst. 6 tr. ř., z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení provádějí hodnocení důkazů a zvažují, nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i námitky stěžovatele, pokud jde o hodnocení výpovědi svědka S. a odmítnutí výslechu svědkyně P. a vyžádání dalších listinných důkazů. Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud shledal, že krajský soud provedl k posouzení stěžovatelem navrhovaných nových důkazů potřebné šetření a oba obecné soudy se pak v dalším řízení při posuzování návrhu na povolení obnovy řízení otázkou nově předložených důkazů obsáhle zabývaly a svá rozhodnutí v tomto směru podrobně odůvodnily.
Pokud obecné soudy jasně vyložily, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele a proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat toto hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i z toho hlediska, nakolik by tyto důkazy mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či trestu, jak to požaduje ustanovení §278 odst. 1 tr. ř., nýbrž pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatele. V posuzované věci však Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného dotčení jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny a rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, a vyžadovalo si proto jeho zásahu.
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 16. srpna 2005
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu