ECLI:CZ:US:2005:2.US.222.05
sp. zn. II. ÚS 222/05
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelů S. V. a A. V., obou zastoupených JUDr. Pavlem Kasalem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Židovská 27, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 2004, č. j. 16 Co 185/2000-85, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. prosince 1999, č. j. 10 C 211/96-70, jímž bylo na základě žaloby Z. S. podané za účelem dodatečného projednání dědictví určeno, že A. S. a M. S. (rodiče žalobce) byli ke dni 14. května 1970 podílovými rovnodílnými spoluvlastníky pozemku p. č. 1475/3, v katastrálním území Čížov (dále jen "předmětný pozemek"). Dále bylo určeno, že kupní smlouva uzavřená dne 29. října 1993 mezi Obcí Čížov jako prodávajícím a S. a A. V. (žalovaní, stěžovatelé) jako kupujícími, je neplatná. Současně byli žalovaní uznáni povinnými k náhradě nákladů řízení žalobci. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Ohledně předmětného pozemku odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že se stal majetkem přídělců (rodičů žalobce) na základě přídělu ze dne 1. března 1946. Přestože se nedochovala přídělová listina, všechny ostatní listiny ve spise založené byly způsobilé prokázat existenci rozhodnutí o přídělu jako předpokladu nabytí vlastnictví pro rodiče žalobce. Rodiče žalobce se za svého života přídělu nevzdali a svoje vlastnické právo k pozemku nepřevedli na jiný subjekt. Pokud Obec Čížov uzavřela dne 29. října 1993 s manžely V. kupní smlouvu, na základě níž nabyli manželé vlastnické právo k předmětnému pozemku, jedná se o absolutně neplatný právní úkon, neboť nikdo nemůže převést na jiného více práv, než sám má. Odvolací soud rovněž přitakal závěru soudu prvního stupně, že je dán naléhavý právní zájem na obou určovacích žalobách. Současně neshledal důvodnou námitku žalovaných, že je dána překážka věci rozsouzené, neboť v předchozím řízení nebylo o určení vlastnictví k předmětnému pozemku pravomocně rozhodnuto, poněvadž řízení bylo zastaveno a navíc se ani nejednalo o stejné účastníky.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které spatřovali v tom, že soudy obou stupňů nezkoumaly vlastnické právo stěžovatelů a pouze se spokojily s konstatováním, že se neví, jak Obec Čížov vlastnictví získala. Stěžovatelé přitom nabyli vlastnictví k předmětnému pozemku řádnou smlouvou od řádného vlastníka, zapsaného ve státem zřízené a vedené evidenci. Dle názoru stěžovatelů soud svým nesprávným postupem stranil jednomu účastníkovi sporu, přičemž vlastnické právo stěžovatelů nebylo vůbec respektováno. Tento názor stěžovatelů podporuje i to, že jako podklad ke zjištění vlastnictví předmětného pozemku postačily zcela nedostatečné údaje, neboť nebylo vůbec zjištěno, zda právní předchůdci žalobce, kteří předmětný pozemek užívali, za něj zaplatili. Stěžovatelé rovněž nesouhlasí se závěrem soudu, že se nejedná o věc rozhodnutou. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelé zopakovali předchozí argumentaci a zdůraznili, že porušení vlastnického práva spatřují v tom, že obecné soudy vyšly z vlastnictví jiného subjektu, které nebylo jednoznačně prokázáno.
Krajský soud v Brně jako účastník řízení zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelé v poměrně stručně odůvodněné ústavní stížnosti namítali porušení čl. 11 Listiny zaručující ochranu vlastnického práva. Jeho porušení spatřovali v tom, že obecné soudy nerespektovaly jejich vlastnická práva a při rozhodování o určovací žalobě vzaly za prokázané, že vlastnictví k předmětnému pozemku náleželo jiné osobě než Obci Čížov, od níž jej v roce 1993 koupili. Tuto argumentaci ovšem nikterak dále nerozvádějí a ani na základě výzvy Ústavního soudu ji blíže nedoplnili. Stěžovatelé tak v podstatě zpochybňují skutkové a právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Pouze v případě, že by došlo k porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), by se Ústavní soud mohl ústavní stížností zabývat meritorně. O takový případ se však v dané věci nejedná. Ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu v Jihlavě (sp. zn. 10 C 211/96), se podává, že obecné soudy řádně provedly dokazování a rovněž dostatečně zjistily skutkový stav. Vlastnictví žalobce, resp. rodičů žalobce bylo prokázáno (např. z výpisu z pozemkové knihy, dokladu o úhradě přídělové ceny atd.); naopak nikterak nebylo zjištěno a prokázáno, kdy, jakým způsobem a z jakého důvodu došlo k zápisu vlastnického práva k předmětnému pozemku ve prospěch státu (nebyl zjištěn žádný relevantní právní úkon, na jehož základě by byla prokázána oprávněnost zápisu ve prospěch státu). Z ústavněprávního hlediska nelze v této souvislosti nic vytknout názoru, na němž byla postavena rozhodnutí soudů obou stupňů, že vlastnictví lze nabýt pouze od vlastníka. Tato zásada ovládá celou oblast občanského práva. Pokud nebylo v dané věci prokázáno vlastnictví státu jako převodce, ale naopak bylo prokázáno vlastnictví žalobce, resp. jeho právních předchůdců, nemohli stěžovatelé na základě kupní smlouvy uzavřené s nevlastníkem sami nabýt vlastnického práva k předmětné nemovitosti.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 1. prosince 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu