ECLI:CZ:US:2005:2.US.223.04
sp. zn. II. ÚS 223/04
Usnesení
II.ÚS 223/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti JUDr. L. T., zastoupeného JUDr. E. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze, sp. zn. 5 T 104/2004, ze dne 2. 2. 2004, ve spojení s unesením Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 To 34/2004, ze dne 13. 4. 2004, takto:
Ústavní stížnost se o dm í t á .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 4. 2004, doplněnou a rozšířenou dne 14. 6. 2004, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě na ochranu lidských práv a základních svobod, jakož i dalších mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána.
Stěžovatel byl ve smyslu §39 tr.ř. ustanoven obhájcem ve věci, v níž Vrchní soud v Praze pravomocně rozhodl dne 5. 2. 2002. Fakturu na přiznání odměny a náhrady nákladů za obhajobu vystavil stěžovatel 17. 12. 2003 a rovněž uvedl, že trestní spis nebyl dlouhou dobu k dispozici. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 2. 2. 2004 odměnu a náhradu nepřiznal s poučením, že stížnost proti usnesení není přípustná. Zamítavé rozhodnutí odůvodnil odkazem na novelizovaný §151 odst. 2 tr.ř. (zák. č. 265/2001 Sb.), kterým se pro uplatnění předmětného nároku stanovuje jednoroční prekluzivní lhůta.. Přes uvedené poučení o nepřípustnosti opravného prostředku podal stěžovatel stížnost, na jejímž základě vrchní soud zrušil usnesení krajského soudu pro vady a nesplnění náležitostí, návrh na přiznání odměny a náhrady hotových nákladů rovněž zamítl se shodnou argumentací jako soud I. stupně.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje aplikaci novelizovaného ustanovení §151 odst. 2 tr.ř. na nároky vzniklé před účinnosti novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb., která neobsahuje ve vztahu k citovanému paragrafu přechodné ustanovení. Úkony obhajoby provedl stěžovatel za účinnosti předchozí právní úpravy, která neznala žádnou lhůtu omezující uplatnění nároků obhájců, proto mu měla být odměna a náhrada přiznána. Postup obecných soudů považuje za nepravou retroaktivitu zákona, která ve vztahu k jeho nároku, svou podstatou hmotně-právnímu, není odůvodněná. Napadená rozhodnutí dle stěžovatele nepřípustně rozšiřují aplikaci zákona č. 265/2001 Sb., a zasahují tak do právní jistoty garantované prostřednictvím principu právního státu (čl. 1 Ústavy ČR).
Ve vztahu k retroaktivnímu výkladu právních norem odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (Pl. ÚS 78/92, Sbírka nálezů a usnesení, nález č.15, nález Ústavního soudu ve věci sp. zn II. 63/97, Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 10, nález č. 31, str. 203) a ve vztahu k čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě zakotvujícímu právo na pokojné užívání majetku odkazuje na legitimní očekávání dosáhnout vlastnického práva (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I ÚS 278/2004 Sb., dosud nepublikováno, přístupno v ASPI dokument č. 31417 (JUD).
Po přezkoumání napadených rozhodnutí a posouzení argumentace uvedené v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda nárok stěžovatele na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů za obhajobu měl být posuzován dle právní úpravy provedené novelou trestního řádu č. 265/2001 Sb. či zda se na něj vztahovala právní úprava předchozí. Ústavní soud se otázkou aplikace novelizovaného ustanovení §151 ods. 2 tr.ř. zabýval již v několika rozhodnutích (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 178/04, dosud nepublikováno, přístupno v ASPI dokument č.ASPI 31472 (JUD), nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 280/04, dosud nepublikováno), v nichž vyslovil nepřípustnost pravé i nepravé retroaktivity, to však za situace kdy se obhájce o ukončení povinnosti obhajovat, a tedy i o možnosti uplatnit nárok na odměnu a náhradu dozvěděl před účinností citované novely, zakotvující prekluzivní lhůtu k uplatnění nároku.
Uvedené závěry Ústavního soudu vyslovené v citovaných rozhodnutích nelze vztahovat na nyní souzenou věc, neboť situace stěžovatele je odlišná. Jako ustanovený obhájce prováděl sice většinu úkonů za účinnosti předchozí právní úpravy, okamžik rozhodný pro počátek běhu lhůty však nastal až po 1. 1. 2002, tedy za účinnosti nové právní úpravy provedené zákonem č. 265/2001 Sb. Dne 5. 2. 2002 se ve smyslu ustanovení §151 odst. 2 stěžovatel jako ustanovený obhájce dozvěděl, že jeho povinnost obhajovat skončila, čímž mu vznikl nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů, který však musel být uplatněn v jednoroční prekluzivní lhůtě. Lhůta k podání návrhu tak uplynula dne 5. 2. 2003 a stěžovatel svůj nárok uplatnil až 17. 12. 2003. Obecným soudům nezbylo než rozhodnout, že se stěžovatelův nárok jako prekludovaný zamítá. Stížnostní soud se dostatečně argumentačně vypořádal s námitkou stěžovatele, od kdy je nutno počítat počátek běhu prekluzivní lhůty a napravil i pochybení soudu I. stupně (nesprávné poučení).
Se závěry obecných soudů se lze ztotožnit i z ústavně právního hlediska. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo přezkoumávat zákonnost či věcnou správnost soudních rozhodnutí, ani provádět dohled nad jejich rozhodovací činností, do které je povinen zasáhnout pouze tehdy, pokud zásah orgánu veřejné moci je natolik intenzivní, že dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost však spočívá pouze v polemice s řádně a přesvědčivě zdůvodněnými právními závěry obecných soudů.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů stěžovatelem namítané porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, byla ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu