ECLI:CZ:US:2005:2.US.224.05
sp. zn. II. ÚS 224/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti JUDr. L. R., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem Advokátní kanceláře v Plzni, Malá 6, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 9 To 769/2004, a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 12. 2004, sp.zn. 6 T 94/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 26 odst. 1, čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení okresního soudu, kterým bylo ve výroku č. I. rozhodnuto o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů stěžovateli jako obhájci podle §151 odst. 3 tr.ř. a ve výroku II. byl zamítnut návrh stěžovatele na přiznání 19 % daně z přidané hodnoty ve výši 1 440 Kč a jednoho režijního paušálu ve výši 75 Kč. Stěžovatel požaduje i zrušení usnesení krajského soudu, který ve svém rozhodnutí nově stanovil výši odměny a náhrady hotových výdajů a potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku, kterým byl zamítnut návrh na přiznání daně z přidané hodnoty.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s právními závěry soudů, dle kterých mu nepřísluší daň z přidané hodnoty, protože úkony právní pomoci v rámci obhajoby byly vykonány před 1. 5. 2004. Je přesvědčen, že ve věci mělo být postupováno dle §23a zák. č. 237/2004 Sb., kterým se v souvislosti s přijetím zákona o dani z přidané hodnoty mění některé zákony a přijímají některá další opatření (dále jen zák. č. 237/2004 Sb.), dle nějž advokátovi, který je plátce daně z přidané hodnoty, náleží k odměně a k náhradám podle §22 nebo 23 cit.zákona rovněž částka odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny nebo náhrad odvést podle zvláštního předpisu, tj. zákona o dani z přidané hodnoty. Stěžovatel uvádí, že v souvislosti s vyúčtováním a odvedením daně z přidané hodnoty byl za současné i předchozí právní úpravy ve shodě s výkladem Ministerstva financí považován za den zdanitelného plnění až den právní moci usnesení o přiznání nákladů ustanoveného obhájce, kdy až tímto dnem byla výše odměny jednoznačně stanovena. Podle pokynů České advokátní komory je okamžikem zdanitelného plnění okamžik, kdy advokát mohl poprvé vystavit vyúčtování, resp. odměnu vyfakturovat. Okamžikem skončení věci je pak poslední úkon advokáta, nejpozději právní moc procesního řízení, ve kterém advokát zastupoval. Z ustanovení §151 odst. 2 tr.ř. pak vyplývá, že nárok obhájce vůči státu na odměnu může být uplatněn do jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděl, že jeho povinnost obhajovat skončila.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel provedl vyúčtování ve lhůtě, kterou trestní řád připouští, o jeho návrhu bylo rozhodnuto až v době, kdy trestní řád stanovil, že součástí odměny je také daň z přidané hodnoty a zákon č. 237/2004 Sb., neobsahuje žádné přechodné ustanovení, které by hovořilo o tom, že na úkony vykonané přede dnem účinnosti tohoto zákona se použijí dosavadní právní předpisy, měl soud přiznat k odměně za všechny úkony a ke všem náhradám dle vyhlášky 177/1996 Sb. též daň z přidané hodnoty ve výši 19%.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a poukázal na to, že vycházel z rozhodovací praxe Vrchního soudu v Praze, např. 7 To 124/2004.
Z obsahu připojeného usnesení Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl odsouzenému J. Ž. ustanoven jako obhájce ex offo opatřením Okresního soudu Plzeň-město. Rozsudek téhož soudu ze dne 1. 12. 2003, kterým byl jmenovaný uznán vinným a byl mu uložen trest odnětí svobody, nabyl právní moci dne 4. 12. 2003.
Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí, kterým nevyhověl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvého stupně, jímž mu nebyla přiznána částka odpovídající dani z přidané hodnoty, poukázal na zprávu Ministerstva financí ČR ze dne 7. 10. 2004 č.j. 18/104 358/2004-181, z níž vyplývá, že v případě poskytování právních služeb jak podle zákona účinného do 30. 4. 2004, tak i podle zákona účinného od 1. 5. 2004 se za den poskytnutí právní služby (den zdanitelného plnění) považuje den posledního právního úkonu advokáta ve věci, přičemž tímto okamžikem je nejčastěji právní moc rozhodnutí v daném řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel poskytl právní služby za účinnosti dřívějšího znění ustanovení §151 odst. 2 tr.ř. a za účinnosti zákona 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen zák. č. 588/1992 Sb.), neboť rozsudek nabyl právní moci dne 4. 12. 2003, nemá nárok na částku odpovídající dani z přidané hodnoty. Daň na výstupu byl obhájce povinen uplatnit dnem uskutečnění zdanitelného plnění, které jednoznačně nastalo přede dnem 1. 5. 2004.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Podstatou sporu je polemika stěžovatele se závěry obecných soudů o možnosti aplikace ustanovení §23a zák. č. 237/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, účinného od 1. 5. 2004, na rozhodování o nároku na přiznání odměny a hotových výdajů advokáta (včetně daně z přidané hodnoty) za právní služby poskytnuté v řízení pravomocně skončeném před účinností tohoto zákona.
Z hlediska jednoduchého práva dopadají na projednávanou věc tato ustanovení:
Podle §10 zák. č. 588/1992 Sb. povinnost uplatnit daň na výstupu vzniká dnem uskutečnění zdanitelného plnění. Dle §9 odst. 1 písm. e) se zdanitelné plnění považuje za uskutečněné při poskytování služeb dnem jejího poskytnutí nebo zaplacení, a to tím dnem, který nastane dříve.
Podle §21 odst .1 zák. č. 235/2004 Sb. je plátce povinen přiznat daň na výstupu ke dni uskutečnění zdanitelného plnění a podle §21 odst. 4 písm. a) se při poskytnutí služby zdanitelné plnění považuje za uskutečněné dnem jejich poskytnutí nebo dnem vystavení daňového dokladu, a to tím dnem, který nastane dříve.
Podle §36 odst. 1 zák. č. 588/1992 Sb. (obdobně §99 zák. č. 235/2004 Sb.) je zdaňovacím obdobím kalendářní měsíc, pokud obrat plátce za předchozí kalendářní rok dosáhl 10 000 000 Kč. Pokud obrat plátce za předchozí kalendářní rok nedosáhl 10 000 000 Kč, je zdaňovacím obdobím kalendářní čtvrtletí. Plátce daně je pak podle §37 odst. 1cit. zák. (§101 odst. 1 zák. č. 235/2004 Sb.) povinen do 25ti dnů od skončení zdaňovacího období podat daňové přiznání, a v téže lhůtě je daň splatná.
Dle §151 odst. 2 tr.ř. ve znění do 30. 4.2004 má obhájce, který byl obviněnému ustanoven, vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu. Nárok je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká.
Dle tohoto ustanovení účinném po 1. 5. 2004 má obhájce, který byl obviněnému ustanoven, vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu. Nárok je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká; tento nárok obhájce, je-li plátcem daně z přidané hodnoty, se zvyšuje o částku odpovídající této dani, kterou je obhájce povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu (zákon o daně z přidané hodnoty).
Povinnost odvést daň z přidané hodnoty tedy vzniká ustanovenému advokátovi dnem uskutečnění zdanitelného plnění.
Stěžejní pro rozhodnutí o tom, zda má ustanovený obhájce nárok na částku odpovídající dani z přidané hodnoty, je vymezení dne, kdy došlo k uskutečnění zdanitelného plnění. Podle obecných soudů je tímto dnem den poskytnutí posledního právního úkonu služby advokáta v dané věci, přičemž tímto okamžikem je nejčastěji právní moc rozhodnutí v daném řízení. Stěžovatel naopak za takový den považuje den právní moci usnesení soudu o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů.
Ústavní soud se otázkou, kdy dochází k uskutečnění zdanitelného plnění u služeb poskytovaných advokáty, zabýval již ve svém nálezu ze dne 31. 8. 2005, sp.zn. II. ÚS 288/05, a to při posuzování interpretačních alternativ ustanovení §21 odst .1 zák. č. 235/2004 Sb., ve vztahu k ust. §151 odst. 2 tr.ř., účinnému od 1. 5. 2004, přičemž dospěl k závěru, že dnem uskutečnění zdanitelného plnění je den, kdy se advokát dozvěděl nebo mohl dozvědět o tom, že jeho povinnost tyto služby poskytovat skončila.
Ústavní soud má zato, že s ohledem na citovanou právní úpravu dané problematiky a závěr vyslovený v nálezu sp.zn. II.ÚS 288/05 lze považovat právní názor krajského soudu, který za situace, kdy stěžovatel poskytl právní služby za účinnosti dřívějšího znění ustanovení §151 odst. 2 tr.ř. a za účinnosti zákona 588/1992 Sb., neboť rozsudek nabyl právní moci dne 4.12.2003, dospěl k závěru, že obhájce nemá nárok na částku odpovídající dani z přidané hodnoty, za právní názor ústavně souladný.
Daň na výstupu byl obhájce povinen uplatnit dnem uskutečnění zdanitelného plnění, které nastalo nejpozději dnem právní moci rozsudku, tj. dne 4.12.2003 a nejpozději tímto dnem se také stěžovatel dozvěděl nebo mohl dozvědět, že jeho povinnost poskytovat služby skončila. Byl proto povinen postupovat podle §36 odst. 1 a §37 zák. č. 588/1992 Sb.
Skutečnost, že stěžovatel byl oprávněn uplatnit nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů do jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděl nebo mohl dozvědět, že povinnost obhajovat skončila, neznamená, že nebyl povinen postupovat při přiznání a vyúčtování daně z přidané hodnoty v souladu s tehdy platnou právní úpravou. Mohl tedy ve lhůtě do jednoho roku uplatnit jen nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů, který mu vznikl dle předpisů platných ke dni uskutečnění zdanitelného plnění (tedy nikoliv nárok na daň z přidané hodnoty).
Ostatně dle §9 odst. 1 písm. e) zák. č.588/1992 Sb. se zdanitelné plnění považuje za uskutečněné při poskytování služeb dnem jejich poskytnutí nebo zaplacení, a to tím dnem, který nastane dříve. Den poskytnutí právních služeb se tedy zásadně nemusí krýt se dnem, kdy je advokátem uplatněn nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů (případně se dnem rozhodnutí o tomto nároku), ale může mu předcházet.
Jakkoliv se stěžovateli může jevit, že právní úprava řešící odměňování advokátů, účinná do 31. 4. 2004 byla nespravedlivá, nelze souhlasit s tím, aby nedostatek v předchozí právní úpravě byl napravován extenzivním výkladem umožňujícím bez zákonného zmocnění aplikovat ust. §151 odst. 2 tr.ř. i na případy, kdy k uskutečnění zdanitelného plnění jednoznačně došlo přede dnem účinnosti tohoto zákona (1. 5. 2004).
Ústavní soud proto uzavírá, že v projednávané věci neshledal porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává. Výklad a aplikace příslušných ustanovení jednoduchého práva na danou problematiku byla ze strany obecných soudů učiněna ústavně konformním způsobem.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí obecných soudů nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
E. Kameníková
K : doručit: advokát 2x
Krajskému soudu v Plzni
přílohy: ponechat ve spise,
Po obdržení ZPL založ