ECLI:CZ:US:2005:2.US.238.04
sp. zn. II. ÚS 238/04
Usnesení
II.ÚS 238/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. P., zastoupené JUDr. D. Z., proti usnesení Okresního soudu Brno- venkov ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 13 D 1528/96, Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2003, sp. zn. 18 Co 321/2001 a Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2004, sp.zn. 30 Cdo 1451/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na dotčení jejího vlastnického práva k domu č.p.122, v k.ú. M., domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Okresního soudu Brno-venkov, jímž byla určena obecná cena majetku, který měl zůstavitel (zemřelý manžel stěžovatelky) ve společném jmění manželů ke dni úmrtí, na částku 77 445 Kč a bylo stanoveno, že z tohoto majetku do dědictví nepatří žádný majetek a stěžovatelce patří veškerý majetek z tohoto společného jmění manželů, uvedený ve výroku usnesení. Stěžovatelka se rovněž domáhá zrušení usnesení Krajského soudu Brně, který prvostupňové rozhodnutí potvrdil, a zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Stěžovatelka soudům vytýká nesprávné a necitlivé posouzení věci a je přesvědčena o tom, že k nesprávným závěrům vedlo i to, že všechny soudy jednaly neveřejně, ani jeden ji k jednání nepřizval a jako účastnici řízení ji nevyslechl.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. 13 D 1528/96, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, a dospěl k závěru, že se jedná z části o návrh podaný po lhůtě stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu) a z části o návrh neopodstatněný.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle ustanovení §72 odst. 4 cit. zákona pak platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Ústavní soud z připojeného spisu zjistil, že na projednávanou věc byl v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I., bodu 12, 15 a 17 novely občanského soudního řádu, provedené zák. č. 30/2000 Sb., aplikován občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2000. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v případě dovolání stěžovatelky směřujícího proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvého stupně ve věci samé, přípustnost dovolání neplyne z ustanovení §238a odst. 1 písm. a), b), c),e), f) o.s.ř. a nejednalo se ani o usnesení ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o.s.ř. Nebyly rovněž splněny podmínky přípustnosti dovolání dané ust. §239 odst. 1 a 2 o.s.ř., neboť odvolací soud přípustnost dovolání ve výroku rozhodnutí nevyslovil a stěžovatelka ani druhý žalobce návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním usnesení odvolacího soudu neučinili. Účastníci řízení netvrdili, a ani nebylo zjištěno, že napadené usnesení trpí vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání stěžovatelky nebylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, ale proto, že jej nepřipouští samotný občanský soudní řád. Šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti usnesení soudu prvého a druhého stupně je proto nutné počítat od doručení usnesení soudu odvolacího, tj. Krajského soudu v Plzni, nikoli od doručení usnesení Nejvyššího soudu. Za situace, kdy stěžovatelka podala ústavní stížnost dne 15. 4. 2004, ačkoliv rozhodnutí krajského soudu bylo její právní zástupkyni doručeno dne 10. 4. 2003, je evidentní, že se v případě ústavní stížnosti proti usnesením okresního a krajského soudu jedná o návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud se proto nemohl zabývat námitkami stěžovatelky uvedenými v ústavní stížnosti, spočívajícími jen v nesouhlasu s hodnocením důkazů, na základě nichž byl zjištěn skutkový stav věci, a s vyvozenými právními závěry nalézacího a odvolacího soudu, podle nichž do aktiv společného jmění manželů nepatří dům v M.
Ústavní soud rovněž, a to z hlediska svých kompetencí, přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné (nebylo jím tedy meritorně rozhodováno), a dospěl k závěru, že je zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a že jím nebylo porušeno stěžovatelkou namítané ústavně zaručené vlastnické právo. Ostatně stěžovatelka vůči závěru o nepřípustnosti dovolání žádné námitky neuvádí (mimo obecné námitky vztahující se ke všem soudům, že jednaly neveřejně a že ve věci nebyla vyslechnuta).
Pokud Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání stěžovatelky bez nařízení jednání, učinil tak v souladu s ustanovením §214 odst.2 o.s.ř., který takový postup výslovně umožňuje.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, nezbylo než návrh proti usnesení Nejvyššího soudu odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný a návrh směřující proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov a Krajského soudu v Brně odmítnout dle §43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu