ECLI:CZ:US:2005:2.US.261.05
sp. zn. II. ÚS 261/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem, se sídlem Krkonošská 16, Praha 2, proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 8. 11. 2004, č. j. 12 Nc 5374/2004-12, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2005, č. j. 21 Co 9/2005-27, za účasti Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví označená usnesení Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, zaručeného článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i do práva stěžovatele na ochranu majetku dle článku 1 odst. 1 Protokolu k Úmluvě. Navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil napadená rozhodnutí a současně vyslovil porušení uvedených subjektivních práv stěžovatele.
V textu stížnosti stěžovatel vylíčil následující děj. Jeho dva nezletilí synové, M. a T., zastoupeni svou matkou, bývalou manželkou stěžovatele, podali Okresnímu soudu v Kladně návrh na nařízení exekuce na majetek stěžovatele k vydobytí pohledávky na výživném za měsíce červen a červenec roku 2004, v celkové výši 6.000 Kč. Návrh došel soudu dne 5. 8. 2004. Soud pak exekuci dne 10. 8. 2004 nařídil a jejím provedením pověřil soudního exekutora dr. Šajnerovou. Ta následně dne 22. 9. 2004 vydala exekuční příkazy k provedení exekuce jednak přikázáním pohledávky z účtu stěžovatele, vedeného u České spořitelny, a. s., a jednak srážkou z příjmu, který stěžovatel pobírá od společnosti s ručením omezeným BEZNOSKA. Proti rozhodnutí o nařízení exekuce se stěžovatel bránil, že vymáhanou částku zaplatil ve dvou splátkách, 29. 7. 2004, resp. 12. 8 . 2004, a exekuce není důvodná. Kladenský soud také řízení napadeným usnesením zastavil, zároveň však stěžovateli uložil nahradit náklady exekuce soudnímu exekutorovi a advokátce oprávněných.
S tím však stěžovatel nesouhlasí a akcesorické výroky považuje za nesprávné. V době nařízení exekuce již předmětné pohledávky zcela zanikly, přesto byl stěžovatel omezen v dispozici se svým majetkem. Matka navrhovatelů, k jejímž rukám je povinen výživné skládat, o úhradě musela vědět, přesto nepodnikla kroky nutné k zastavení exekuce. Stěžovateli tak byla uložena povinnost k náhradě nákladů, byť na jejich vzniku neměl vinu. Protože soud prvého stupně ani soud odvolací k těmto faktům nepřihlédly, má stěžovatel zato, že jejich rozhodnutí nebyla vydána na základě spravedlivého procesu.
Ústavní soud přezkoumal podanou stížnost v rozsahu a z důvodů vymezených jejím obsahem a dospěl k závěru, že je namístě ji odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Ústavní soud se při svém rozhodování řídí pravidlem, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů. Není totiž vrcholem jejich soustavy, a nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Interpretace jednoduchého práva je tak věcí obecných soudů a Ústavní soud sem vstupuje pouze v případech, kdy je prováděna svévolně či přepjatě formálně. O žádný z uvedených případů se nejedná.
Stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v tom, že soudy mu uložily nahradit náklady exekučního řízení, aniž by zohlednily skutečnost, že předmětná pohledávka byla z části zaplacena již v době zahájení exekuce, zbytek pak byl doplacen záhy poté. Z odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Praze ale naopak vyplývá, že soud tyto argumenty stěžovatele zvažoval. Dospěl-li při tom k závěru, s nímž stěžovatel nesouhlasí, totiž že prodlením se splněním svého závazku stěžovatel exekuci zavinil, a je proto namístě, aby nahradil vzniklé náklady, není to dokladem nespravedlnosti řízení.
Odvolací soud své závěry odůvodnil pečlivě a přesvědčivě. Stěžovatel byl zavázán platit výživné vždy do patnáctého dne kalendářního měsíce předem, v posuzovaném případě tedy 3.000 Kč do 15. června, a 3.000 Kč do 15. července 2004. Peníze za červen poukázal (tedy nikoliv zaplatil) teprve dne 29. 7., za červenec pak 12. 8. 2004. Ústavní soud je tady shodně se soudem odvolacím toho názoru, že za situace, kdy předmět závazku představuje výživné pro nezletilé děti, je několikatýdenní prodlení s úhradou prodlením značným, a nákladový výrok je proto zcela namístě. Z hlediska možnosti zahájit po právu exekuci vykonatelné pohledávky navíc není ani délka prodlení významná; oprávnění tak mohli učinit již prvého dne po splatnosti. Krom toho stěžovatel by hradil náklady exekuce i v případě, že by bylo na základě snahy oprávněných řízení zastaveno ještě před vydáním exekučních příkazů. Žádné vybočení z mezí článku 6 Úmluvy v dané věci tedy Ústavní soud neshledal.
Z výše uvedených důvodů odmítá Ústavní soud i stěžovatelovo tvrzení, že postižením mzdy a bankovního účtu stěžovatele exekučními příkazy došlo k porušení jeho práva na ochranu vlastnictví, jak ji zaručuje článek 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Exekuce peněžité pohledávky znamená pro dlužníka povinnost snést omezení v majetkové sféře již z povahy věci. Pokud soud takovou exekuci na základě vykonatelného rozhodnutí nařídí a exekutor ji začne naplňovat, brání sice dlužníku nakládat svým majetkem či jeho částí, ovšem nikoliv způsobem zapovězeným naříkaným článkem. Právo na pokojné užívání majetku nelze totiž vykládat tak, že dlužník nemůže být proti své vůli nucen plnit své závazky majetkové povahy.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu