ECLI:CZ:US:2005:2.US.276.04
sp. zn. II. ÚS 276/04
Usnesení
II.ÚS 276/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele I. M., advokátem, se sídlem v Chebu, Mánesova 11, p. p. 16, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2004, sp. zn. 22 Co 577/2003, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. září 2003, sp. zn. 7 E 11/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2004, sp. zn. 22 Co 577/2003, bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. září 2003, sp. zn. 7 E 11/2002, jímž byl zamítnut návrh povinného (stěžovatele) na zastavení výkonu rozhodnutí. V nalézacím řízení byla povinnému uložena povinnost zaslat oprávněné omluvný dopis. V následném řízení o výkon rozhodnutí požadoval povinný zastavení řízení, protože splnil, co po něm bylo ve vykonatelném rozhodnutím požadováno. Povinný v exekučním řízení tvrdil, že tak učinil (doporučeným dopisem). Oprávněná poukazovala na to, že sice dostala doporučenou obálku, ale uvnitř byl pouze prázdný list papíru. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Nebylo pochyb o tom, že povinný odeslal a oprávněná obdržela obálku, ve které byl prázdný list papíru s protlačeným textem adresy oprávněné. Rozhodující spornou skutečností bylo, zda povinný touto zásilkou zaslal oprávněné i další list papíru obsahující omluvu. Na základě provedeného dokazování odvolací soud konstatoval, že povinný neprokázal, že oprávněné s předmětnou zásilkou odeslal i omluvný dopis.
Stěžovatel podal současně s ústavní stížností dovolání k Nejvyššímu soudu proti citovaným rozhodnutím, proto bylo řízení o ústavní stížnosti přerušeno do doby, než bude o dovolání rozhodnuto Nejvyšším soudem. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. dubna 2005, č. j. 20 Cdo 895/2004-108, dovolání jako nepřípustné odmítl. Dovolací soud neshledal v dané věci otázku zásadního právního významu. Po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu mohl tedy Ústavní soud pokračovat v přerušeném řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadal především otázku hodnocení důkazů, když tuto otázku považoval za otázku zásadního právní významu a odvozoval z toho naléhavý právní zájem na její přezkoumání Ústavním soudem. Výtky stěžovatele se týkaly toho, že odvolací soud se odchýlil od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, aniž by důkazy opakoval. Zdůraznil, že pokud by chtěl důkazy provedené soudem prvního stupně hodnotit jinak, musel by je opakovat, popřípadě doplnit. Odvolací soud přitom dospěl na základě stejných skutkových zjištění k závěru o omylu stěžovatele při odesílání zásilky. Dále konstatoval, že v hodnocení důkazů se nesmí objevit libovůle. V další části pak stěžovatel poměrně obsáhle polemizoval s jednotlivými provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry. Z ústavněprávního hlediska namítal porušení čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Městský soud v Praze jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že z obsahu ústavní stížnosti není zcela zřejmé, v čem konkrétně stěžovatel spatřuje porušení ústavně zaručených práv, nicméně podotkl, že soudy obou stupňů postupovaly v souladu s procesními předpisy, navržené důkazy byly provedeny a po jejich zhodnocení dospěly k závěru, který podrobně odůvodnily. Odvolací soud důkazy, které provedl soud prvního stupně, neopakoval, ale ani je odlišně nehodnotil. V řízení nebylo povinným prokázáno, že oprávněné odeslal s předmětnou zásilkou i omluvný dopis (a tím splnil vykonávanou povinnost).
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Argumentace stěžovatele, přestože byla poměrně obsáhlá a podrobná, se v daném případě týkala právě především polemiky se správností skutkového zjištění, hodnocení provedených důkazů a z nich vyvozených právních závěrů. Stěžovatel tak zřejmě, s ohledem na obsah ústavní stížnosti a s ohledem na absenci podrobnější ústavněprávní argumentace, považuje Ústavní soud za další instanci v systému obecného soudnictví. Tou ovšem Ústavní soud v žádném případě není.
Pokud jde o hodnocení důkazů učiněné soudem prvního i druhého stupně, je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Prostý nesouhlas stěžovatele a jeho odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní soud však takový rozpor se zmiňovanými principy v daném případě neshledal. Lze pouze přisvědčit stěžovateli, že pokud se odvolací soud hodlá odchýlit od skutkových zjištění soudu prvního stupně, musí provedené důkazy zopakovat. Uvedený závěr platí ovšem pro situaci, kdy odvolací soud rozhodne odchylně od soudu prvního stupně. To se v daném případě nestalo a navíc odvolací soud vyšel v podstatě ze shodných skutkových závěrů jako soud prvního stupně, které i obdobně hodnotil.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 9. června 2005
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu
Za správnost: H. Kyprová