ECLI:CZ:US:2005:2.US.282.04
sp. zn. II. ÚS 282/04
Usnesení
II.ÚS 282/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. T. V., správce konkurzní podstaty úpadce Masna Kroměříž, a. s., se sídlem v Kroměříži, Hulínská 2286, zastoupeného Mgr. H. J., směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. ledna 2004, sp. zn. 6 To 142/2003, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 19/98, spojenou s návrhem na zrušení části ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, vyjádřené slovy "(v němž však nelze rozhodnout o náhradě škody)", za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání obviněného a odvolání poškozeného (stěžovatele) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. září 2003, č. j. 39 T 19/98-1679. Poškozený v odvolání namítal, že v rozsudku soudu prvního stupně chybí výrok o náhradě škody ve vztahu k němu a dále namítal porušení procesních ustanovení v řízení před soudem prvního stupně, jehož se měl tento soud dopustit tím, že podle §206 odst. 3 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") nepřipustil poškozeného k hlavnímu líčení s nárokem na náhradu škody, a to s ohledem na znění ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkurzu a vyrovnání"). Na poškozeného (původně Masna Kroměříž, a. s.) byl v průběhu trestního řízení prohlášen konkurz, takže ve věci došlo k přechodu procesních práv a povinností poškozeného-úpadce na Mgr. T. V., správce konkurzní podstaty úpadce. K námitkám poškozeného, že nepřiznáním práva na náhradu škody došlo k nerovnoprávnému postavení poškozeného a ostatních věřitelů, odvolací soud uvedl, že ačkoliv je třeba přiznat logičnost a pragmatičnost argumentaci poškozeného, že se musí rozlišovat situace, kdy je vyhlášen konkurz na majetek dlužníka (obžalovaného), a situace, kdy je vyhlášen konkurz na majetek věřitele (v daném případě poškozeného), je třeba při řešení daného problému vycházet z jazykového výkladu ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkurzu a vyrovnání. Podle názoru odvolacího soudu citované ustanovení neumožňuje v trestním řízení rozhodnout o náhradě škody, lhostejno, zda je konkurz prohlášen na majetek obžalovaného či poškozeného (viz formulace: ..."řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkurzní podstaty, nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku"...). Je možno připustit vzhledem k formulaci tohoto ustanovení různé výklady, ale pokud by zákonodárce chtěl oddělit situace tak, jak naznačoval poškozený, pak tak mohl učinit a svoji vůli v zákoně vyjádřit. Pokud se tak nestalo, mohlo k tomu dojít jednak proto, že zákonodárce tak učinit nechtěl nebo že jde o legislativní chybu, když si neuvědomil, jaké důsledky v praxi mohou nastat. Podle odvolacího soudu však nedostatky v psaném právu nelze napravovat výkladem, byť snad pragmatickým, snad spravedlivým, avšak takovým, který nemá oporu v psaném právu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy porušily čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který zakotvuje rovnost účastníků v řízení, a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a že současně s tím nedostály ani své ústavní povinnosti, uložené jim čl. 90 a čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR. Podle názoru stěžovatele obecné soudy založily nerovné postavení věřitelů v rámci adhezního řízení. Skupině věřitelů (poškozených), na jejichž majetek byl prohlášen konkurz, nelze podle výkladu odvolacího soudu v rámci adhezního řízení přiznat právo na náhradu škody s ohledem na dikci ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkurzu a vyrovnání. Tím jsou proti ostatním věřitelům znevýhodněni. Aplikací citovaného ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání bylo postavení stěžovatele jako poškozeného nepřípustným způsobem omezeno. Vedle namítaného porušení principu rovnosti účastníků řízení bylo stěžovateli postupem obecných soudů zabráněno v možnosti domáhat se svého práva na náhradu škody u nezávislého a nestranného soudu. Po formální stránce bylo se stěžovatelem jako poškozeným ze strany obecných soudů zacházeno správně, avšak fakticky mu bylo upřeno, aby bylo o jeho nároku na náhradu škody jednáno a rozhodnuto. Stěžovateli sice byla dána možnost, aby před obecnými soudy vystupoval jako poškozený, ale dosažení uspokojení z titulu trestným činem způsobené škody mu bylo reálně znemožněno. Tím došlo vůči stěžovateli k odepření spravedlnosti. Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkurzu a vyrovnání v části vyjádřené slovy "v němž však nelze rozhodnout o náhradě škody", o nějž oba obecné soudy opřely svůj závěr o nemožnosti přiznat stěžovateli nárok na náhradu škody, není v souladu s ústavním pořádkem České republiky, neboť zakládá právně neodůvodněný rozdílný přístup k poškozeným v rámci trestního řízení. Protože věřitelům v postavení osob poškozených trestným činem obviněného, na jejichž majetek byl prohlášen konkurz, neodůvodněně uděluje méně výhodné procesní postavení, oproti skupině věřitelů, na jejichž majetek konkurz prohlášen nebyl, je tímto postupem prvně zmiňovaná část poškozených (věřitelů) nepřípustně diskriminována. Podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod má každá fyzická nebo právnická osoba právo pokojně užívat svůj majetek, přičemž pohledávka je podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva majetkovou hodnotou. Podle čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod musí být užívání práv a svobod přiznaných Úmluvou zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu. Stěžovatel v této souvislosti poukázal i na nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 44/02. S ohledem na citovaný nález nelze připustit, s ohledem na stanovené záruky práva užívání majetku a jeho ochrany nebýt při požívání práva pokojně užívat svůj majetek diskriminován, závěr, že by věřiteli, jímž může být přiznán nárok na náhradu škody v rámci adhezního řízení, mohli být pouze věřitelé, na jejichž majetek zároveň nebyl prohlášen konkurz. Předmětné ustanovení zakládá nerovnost, vykazuje diskriminační charakter a proto je protiústavní. Protiústavnost této části nelze podle stěžovatele zhojit takovou interpretací, která by byla ústavně konformní.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření účastníka řízení poukázal na to, že u poškozeného byl dodržen postup podle trestního řádu (byl řádně a včas vyrozuměn o konání hlavního líčení; byl poučen o možnosti vystupovat jako poškozený) a jeho postavení tak bylo rovnoprávné s ostatními poškozenými. Pokud by nebyla dána překážka daná jazykovým výkladem ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkurzu a vyrovnání, bylo by rozhodnuto o uložení povinnosti obžalovanému nahradit způsobenou škodu a nebyl by na místě postup podle §206 odst. 3 tr. ř. Krajský soud v Brně má za to, že nedošlo k porušení rovnosti účastníků řízení a soud v žádném případě svévolně nezabránil poškozenému domáhat se svých práv.
Vrchní soud v Olomouci jako účastník řízení vzhledem k tomu, že nemá, co by nad rámec své předchozí argumentace dodal, odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí (zejména na str. 21 a 22).
Vrchní státní zastupitelství v Olomouci jako vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti úvodem zaujalo stanovisko, že v dané trestní věci, kde stěžovatel vystupoval jako poškozený, bylo, ve vztahu k němu, obecnými soudy nesprávně aplikováno ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákonu o konkurzu a vyrovnání. Vyjádřilo přesvědčení, že citované ustanovení se v případě trestního řízení týká pouze situace, kdy je konkurz prohlášen pouze na obviněného, a nikoli na osobu poškozeného. Z pohledu jazykového výkladu provedeného Vrchním soudem v Olomouci by mělo být trestní řízení, v němž se poškozený řádně včas s nárokem na náhradu škody připojil, řízením o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkurzní podstaty, neboť nárok na náhradu škody je ve své podstatě peněžitou pohledávkou za obviněným, přičemž i takové pohledávky jsou zapsány v soupisu konkurzní podstaty. Řízení o nárocích, které mají být uspokojeny z majetku patřícího do konkurzní podstaty se pak týkají situace, kdy byl v průběhu trestního řízení prohlášen konkurz na osobu obviněného, resp. obžalovaného. V tomto případě je také jazykový výklad v souladu s výkladem logickým. Naopak v případě situace, která je napadena ústavní stížností, nevidí Vrchní státní zastupitelství důvod ke striktnímu lpění na jazykovém výkladu, neboť má za to, že není v souladu v výkladem logickým, resp. s výkladem teleologickým (respektujícím účel a smysl zákona o konkurzu a vyrovnání). Přísně jazykový výklad lze označit za pozitivně právní dogmatismus, jenž ve svém důsledku přehlíží účel a smysl konkurzního zákona a vede k tíži poškozeného - úpadce, kterého vůči ostatním poškozeným nepochybně diskriminuje. Vedlejší účastník dále poukázal na to, že ohledně výkladu citovaného ustanovení existuje nejednotná judikatura obecných soudů. Postup soudů, které, pokud se poškozený - úpadce řádně a včas přihlásil se svým nárokem na náhradu škody, a není důvod pro provádění dalšího dokazování, přiznají správci konkurzní podstaty poškozeného - úpadce náhradu škody v souladu s ustanovením §228 odst. 1 tr. ř., považuje za správný. Pokud je na majetek poškozeného v průběhu trestního řízení prohlášen konkurz, nejedná se dle názoru vedlejšího účastníka o zákonnou překážku, kterou má na mysli ustanovení §228 odst. 1, věta za středníkem tr. ř., která by bránila v uložení náhrady škody obžalovanému. S ohledem na výše uvedené má vedlejší účastník za to, že postupem obecných soudů bylo při jejich rozhodovací činnosti porušeno základní právo, zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny. Porušení čl. 1 odst. 1 dodatkového protokolu naopak neshledává, neboť stěžovatel jako správce konkurzní podstaty úpadce má s nástupem do funkce pouze oprávnění nakládat s majetkem podstaty, nejde však o výkon vlastnického práva k němu. Rovněž nepovažuje za správný názor stěžovatele, že ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkurzu a vyrovnání není v souladu s ústavním pořádkem České republiky. V tomto směru odkázal vedlejší účastník na situaci, kdy je konkurz prohlášen na obviněného a v adhezním řízení nelze rozhodnout o přiznání nároku na náhradu škody a poškozené je třeba odkázat s jejich nároky proti obviněnému na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť v opačném případě by to znamenalo zmenšování konkurzní podstaty obviněného - úpadce, což je proti smyslu a účelu zákona o konkurzu a vyrovnání.
R. K., jako obviněný a posléze odsouzený v rámci trestního řízení, se postavení vedlejšího účastníka vzdal.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv (rovnost účastníků v řízení a pokojné užívání majetku), přičemž vzal v úvahu i návrh stěžovatele na zrušení ustanovení části §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkurzu a vyrovnání (v části vyjádřené slovy "v němž však nelze rozhodnout o náhradě škody"). Aktivní legitimace stěžovatele k podání akcesorického návrhu na kontrolu norem může být založena při současném splnění dalších zákonných podmínek pouze v souvislosti s řešením a pravomocným rozhodnutím konkrétní právní věci, týkající se individuálně určeného subjektu (stěžovatele) před orgánem veřejné moci, event. v souvislosti s jiným individuálním zásahem tohoto orgánu do jeho ústavně zaručených základních práv [§64 odst. 1 písm. e), §74 zákona. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], když nutným, byť nikoliv dostatečným, předpokladem pro její přiznání je to, že uplatněním napadeného ustanovení nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, tj. jeho konkrétní aplikací měla dle tvrzení stěžovatele nastat skutečnost předvídaná ustanovením §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Po posouzení ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost, jakož i návrh na zrušení citované části ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkurzu a vyrovnání nejsou opodstatněné.
Stěžovatel napadl v záhlaví citované rozhodnutí obecných soudů, v nichž nebylo rozhodnuto o jeho nároku na náhradu škody v rámci adhezního řízení, resp. nebyl připuštěn jako osoba poškozená k hlavnímu líčení s ohledem na znění §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkurzu a vyrovnání.
Zákon o konkurzu a vyrovnání v ustanovení §14 odst. 1 písm. c) stanovuje, že řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkurzní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce, se přerušují, ledaže jde o trestní řízení (v němž však nelze rozhodnout o náhradě škody), o řízení o výživném nezletilých dětí, o řízení o výkonu rozhodnutí; s výjimkou řízení o pohledávkách, které je třeba přihlásit v konkurzu (§20), lze v řízení pokračovat na návrh správce, popřípadě ostatních účastníků řízení a správce se stává účastníkem řízení místo úpadce. Ústavní soud při posuzování námitky nerovného postavení vychází z premisy, že zásadě rovnosti v právech je třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo, přičemž určitá zákonná úprava, jež zvýhodňuje resp. znevýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob oproti jiným, nemůže být sama o sobě bez dalšího označena za porušení principu rovnosti. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení zakotví. Musí přitom dbát o to, aby zvýhodňující přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce), a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval vztah přiměřenosti (srov. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/02, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 40/2003 Sb.).
Hlavní námitka stěžovatele se týkala porušení principu rovnosti na straně poškozených v rámci trestního řízení. Zákonodárce byl při tvorbě napadeného ustanovení veden snahou podřadit řízení, která se týkají majetku konkurzní podstaty, tedy svou podstatou materie speciální a poměrně komplikované, pod zvláštní režim konkurzu. Jedná se o legislativní řešení, které je odůvodněno specifiky konkurzního řízení a v tomto směru má své opodstatnění, byť jeho jazykové vyjádření je přinejmenším sporné. Ústavní soud v této souvislosti ovšem zdůrazňuje, že je orgánem ochrany ústavnosti a nepřísluší mu výklad jednoduchého práva popř. úloha sjednocování judikatury v případě rozdílných rozhodnutí, na něž poukazoval vedlejší účastník. To je především úkolem nejvyšších instancí v rámci obecného soudnictví.
Je třeba dále zdůraznit, že poškozenému - úpadci není znemožněno uplatňovat svoje nároky, neboť je se svými nároky na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. V tomto řízení pak může uplatňovat všechna procesní práva, jako každý jiný účastník. Je pravdou, že uvedený postup je nepochybně komplikovanější a trvá delší dobu, ale rozhodně nelze tvrdit, že by tím mohlo být porušeno vlastnické právo. Navíc Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že v případě správce konkurzní podstaty nemůže být řeč o vlastnickém právu tohoto správce, protože majetek zůstává ve vlastnictví úpadce a správci toliko náleží pouze oprávnění s tímto majetkem nakládat. Dále je možno poukázat na skutečnost, že obecně řízení vedená správcem konkurzní podstaty jsou osvobozena od soudních poplatků.
Pokud má Ústavní soud zhodnotit postup obecných soudů v dané věcí dospívá k závěru, že v postupu obecných soudů neshledává vůči stěžovateli porušení ústavně zaručených práv, které by odůvodňovalo jeho zásah v podobě zrušujícího nálezu. Tento závěr činí i s ohledem na výše zmiňovanou skutečnost, že stěžovateli zůstalo zachováno právo domáhat se svého nároku na náhradu škody cestou občanskoprávního řízení.
Co se týče návrhu na zrušení části ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkurzu a vyrovnání, odkazuje Ústavní soud na svoji argumentaci provedenou výše. Napadené ustanovení má své opodstatnění s ohledem na specifika konkurzního řízení a Ústavní soud je neshledává protiústavním.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 9. června 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu