ECLI:CZ:US:2005:2.US.283.05
sp. zn. II. ÚS 283/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatelky JUDr. E. T., zastoupené JUDr. Pavlínou Pomijovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova 63, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2004, čj. 1 Co 322/2003 - 109 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 6. 2003, čj. 11 C 48/2002-80, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 7. 2003, čj. 11 C 48/2002-87, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a ing. M. H., zastoupeného JUDr. Zlatuší Čaňovou, advokátkou se sídlem 370 01 České Budějovice, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 5. 2005, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, vyplývající zejména z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 10 odst. 1, čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 11 C 48/2002, z kterého zjistil následující:
Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl rozsudkem ze dne 4. 6. 2003, čj. 11 C 48/2002-80, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 7. 2003, čj. 11 C 48/2002-87, žalobu stěžovatelky, jíž se domáhala, aby byl žalovaný povinen doručit omluvu v písemné formě všem rudolfovským občanům, v níž by se omluvil za výroky, že "jediný důvod, proč se paní T. přihlásila před volbami na Rudolfov k pobytu, je ryze zištný. Připravit město, občany a děti o majetek, naplnit si chudnoucí kapsu a z pozice na radnici ovlivnit soudní řízení. Všechno ostatní jsou pouze špinavé, pomlouvačné fráze" (výrok sub I). Zamítnuta byla i část žaloby, jíž se stěžovatelka domáhala, aby byl žalovaný povinen uhradit stěžovatelce nemajetkovou újmu ve výši 100 000,- Kč (výrok sub II). Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Stěžovatelka (žalobkyně) se domáhala ochrany svých osobnostních práv, do nichž mělo být zasaženo písemností nazvanou "Vážení spoluobčané", datovanou dnem 15. 10. 2002 a podepsanou žalovaným, jinak starostou města Rudolfov, která měla obsahovat výroky, citované výše. Krajský soud dle odůvodnění svého rozhodnutí zohlednil, že citované výroky byly vysloveny v předvolebním období, v rámci předvolebního boje, neboť stěžovatelka kandidovala na funkci starostky města. S ohledem na okolnosti případu dospěl k závěru, že žalovaný pouze využil svého práva na vyslovení vlastního názoru zaručeného čl. 17 Listiny základních práv a svobod, přičemž pro vyslovení svého názoru měl podklad v předcházejícím jednání stěžovatelky (ta, jak soud zjistil, rozšířila listinu, v níž kritizovala činnost starosty a jiných zastupitelů) a jeho reakce byla přiměřená jednání stěžovatelky. Jelikož soud nepřiznal stěžovatelce právo na zveřejnění omluvy, neposuzoval ani otázku finanční náhrady, neboť jí, jako vyššího stupně odškodnění, není zapotřebí.
Proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala odvolání. Vrchní soud svým rozsudkem ze dne 18. 5. 2004, čj. 1 Co 322/2003 - 109, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, ale zastává částečně odlišný právní názor. Za správné označil závěry soudu prvého stupně ve vztahu k výrokům žalovaného, vyjma výroku "naplnit si chudnoucí kapsu". Kritika stěžovatelky v tomto rozsahu je kritikou oprávněnou z hlediska její věcnosti a konkrétnosti, přiměřená co do obsahu i formy a nevybočující z mezí sledovaného a společensky uznávaného účelu. Jako taková je okolností vylučující neoprávněnost zásahu do osobnostních práv stěžovatelky. Pokud jde o zmíněný výrok "naplnit si chudnoucí kapsu", žalovaný jím ve spojení se zbývajícím textem stěžovatelce podsouvá nečestné jednání. Pro tento výrok ovšem žalovaný neměl reálný podklad, jak vyplynulo z výsledků dokazování. V tomto rozsahu tak došlo k zásahu do osobnostních práv stěžovatelky a vznikla i odpovědnost žalovaného podle §13 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "o.z."). Vrchní soud tedy dospěl k závěru, že stěžovatelce by příslušelo morální zadostiučinění ve formě omluvy. Ovšem navržený způsob omluvy, doručení v písemné formě všem občanům města Rudolfov, je dle názoru soudu nepřiměřený, již jen proto, že aktuální okruh občanů města Rudolfov nemusí být totožný s osobami, které se s předmětnou písemností žalovaného seznámily. Pokud jde o uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích, odvolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k okolnostem dané věci by morální zadostiučinění bylo postačující a navíc žalobkyně neprokázala negativní dopad do osobnostní sféry, předpokládaný ustanovením §13 odst. 2. o. z.
Stěžovatelka proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm.b) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 2. 2005, čj. 30 Cdo 2745/2004-129, dovolání stěžovatelky proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně ve výroku sub I, zamítl a dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok sub II rozhodnutí soudu prvního stupně, odmítl jako nepřípustný. Pokud jde o výrok, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky v části, jíž se domáhala omluvy za výroky žalovaného, dovolací soud dospěl k závěru, že v této části rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., takže dovolání je v tomto případě přípustné podle §237 odst. 1 písm.c) téhož zákona. Dovolací soud, vázán rozsahem dovolacího návrhu, dovolání přezkoumal z pohledu uplatněného dovolacího důvodu, tedy možného nesprávného právního posouzení věci. Podpořil však názor odvolacího soudu, dle něhož není-li objektivně vzato forma požadovaného morálního zadostiučinění přiléhavá a přiměřená (a není-li petit upraven), nezbývá, než žalobu zamítnout. Vzhledem k tomu, že v tomto případě stěžovatelka požaduje omluvu všem občanům Rudolfova, má dovolací soud stejně jako soud odvolací za to, že tato forma nemůže být považována za přiměřenou. Z tohoto důvodu bylo dovolání v uvedeném rozsahu zamítnuto.
Stěžovatelka napadla shora uvedená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích projednávanou ústavní stížností. Pochybení soudů spatřuje v právním posouzení výroků žalovaného jako oprávněné kritiky. Při výkonu práva kritiky jakožto projevu svobody názoru ve smyslu čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod musí být tvrzené výroky věcné a konkrétní a musí vycházet z pravdivých podkladů. Zejména v případě výroku "naplnit si chudnoucí kapsu" však došlo k zásahu do jejích osobnostních práv, kterým obecné soudy neposkytly ochranu (nepřiznaly jí právo na satisfakci). Odvolací soud nelogicky a v rozporu s hmotným právem odmítl nárok stěžovatelky na přiměřenou omluvu. Stěžovatelka přitom požadovala pouze omluvu ve stejné formě, v jaké byl učiněn i napadený výrok žalovaného.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), účastníky řízení, kterými jsou Krajský soud v Českých Budějovicích a Vrchní soud v Praze, a vedlejšího účastníka, Ing. M. H., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že se nedomnívá, že by stěžovatelka byla na svých právech zkrácena a odkazuje na zdůvodnění svého rozhodnutí. Navrhl proto, aby byl vydán nález, jímž se ústavní stížnost zamítá. Vrchní soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku a ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
Vedlejší účastník, řádně zastoupený, ve svém vyjádření mimo jiné upozornil, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nepožádala Ústavní soud o ochranu svých základních práv tím, že by se domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu. Dále se domnívá, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě k tomu stanovené a je pouhou polemikou s věcnou správností napadeného rozhodnutí obecných soudů. Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda ústavní stížnosti naplňuje formální předpoklady a zda je tedy možné přistoupit k jejímu meritornímu přezkumu. Dospěl tak k závěru, že o části návrhu není příslušný rozhodnout.
Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Pokud bylo o mimořádném opravném prostředku rozhodnuto meritorně, pak lhůta k podání ústavní stížnosti také plyne až od jeho doručení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka tedy podala ústavní stížnost ve lhůtě stanovené k jejímu podání. Petitem ústavní stížnost, jímž je Ústavní soud při svém rozhodování vázán, však rozhodnutí o posledním opravném prostředku nenapadla, výslovně se domáhá pouze zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvého stupně. Tato skutečnost vedla Ústavní soud k závěru, že není příslušný k projednání ústavní stížnosti v části, jíž napadá výrok odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok sub I soudu prvého stupně, a výrok sub I rozhodnutí soudu prvého stupně [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit. Působnost Ústavního soudu pro případy rozhodování o ústavní stížnosti je primárně vymezena v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Ústavní soud je oprávněn posoudit mj. jen "pravomocné rozhodnutí" orgánů veřejné moci. Rozhodnutí ve smyslu citovaného článku Ústavy se ve světle ustanovení §72 odst. 2 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ustáleně vykládá jako rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu je Ústavní soud oprávněn v případě, že vyhoví ústavní stížnosti dle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci.
Z uvedených kompetencí Ústavního soudu nelze dovodit oprávnění zrušit rozhodnutí vrchního a krajského soudu ve shora vymezeném rozsahu, neboť v této části evidentně nejde o rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Takovým rozhodnutím je až rozsudek Nejvyššího soudu ČR v části, jíž zamítl dovolání stěžovatelky. Toto rozhodnutí je meritorní a není jen rozhodnutím deklaratorní povahy. Pokud by Ústavní soud napadené rozhodnutí vrchního a krajského soudu přesto přezkoumal a případně zrušil, konečné meritorní rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci by zůstalo rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, což by nepochybně bylo v rozporu s ústavně chráněným principem právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy).
Oproti tomu je meritorního přezkumu způsobilá ta část rozhodnutí, jíž vrchní soud potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně ve výroku sub II, a výrok sub II rozhodnutí soudu prvého stupně. Dovolání podané proti těmto výrokům dovolací soud pro nepřípustnost odmítl. Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě práva podat dovolání. Skutečnost, že uvedené rozhodnutí dovolacího soudu v této části nebylo napadeno, nebránila proto Ústavnímu soudu zabývat se pouze rozhodnutími odvolacího soudu a soudu prvého stupně ve výše vymezené části, která petitem ústavní stížnosti napadena byla (srov. též např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 331/03).
Výrokem sub II rozhodnutí soudu prvého stupně byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen uhradit stěžovatelce nemajetkovou újmu ve výši 100.000,- Kč, což odvolací soud potvrdil s odůvodněním, že morální zadostiučinění by bylo v projednávaném případě dostačující a stěžovatelka neprokázala negativní dopad na osobnostní sféru, předpokládaný ustanovením §13 odst. 2 o.z. Z obsahu ústavní stížnosti se však nepodávají jakékoli konkrétní argumenty, jimiž by stěžovatelka odůvodnila neústavnost tohoto závěru.
Podle §13 odst. 2 o.z. má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích, pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 cit. ustanovení zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti. Odvolací soud sice připustil, že k zásahu do osobnostních práv stěžovatelky výrokem "naplnit si chudnoucí kapsu" ve vztahu ke zbývajícím tvrzením žalovaného došlo, náležitě a srozumitelně však odůvodnil, proč neshledal návrh podle citovaného ustanovení důvodným. Takové rozhodnutí je třeba považovat za výsledek nezávislého rozhodnutí soudu, do něhož Ústavní soud zásadně není oprávněn zasáhnout. Ani Ústavní soud přitom po přezkoumání napadených rozhodnutí nezjistil okolnosti, které by jej vedly k závěru, že by obecné soudy při svém rozhodování vybočily z mezí ústavnosti, což by jedině mohlo vést k tomu, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy, pokud jde o věcně přezkoumávané výroky, došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 Ústavy ČR, s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě je zřejmé, že jde o jedno z ustanovení, jež v podstatě garantují zásadní principy činnosti soudní moci. Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedených článků dovolávat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením z části odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost a zčásti proto, že k jejímu projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2005
J i ř í N y k o d ý m, v. r.
předseda senátu