ECLI:CZ:US:2005:2.US.310.04
sp. zn. II. ÚS 310/04
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 26. dubna 2005 sp. zn. II. ÚS 310/04 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. I., s. r. o., proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. listopadu 2003 č. j. 29 Ca 279/2003-58 a ze dne 23. dubna 2004 č. j. 29 Ca 279/2003-75 o přiznání odkladného účinku správní žaloby.
I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. listopadu 2003 č. j. 29 Ca 279/2003-58 a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. dubna 2004 č. j. 29 Ca 279/2003-75 bylo porušeno právo na spravedlivý proces.
II. Ve zbývající části se ústavní stížnost zamítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud konstatoval, že Krajský soud v Brně (dále též "krajský soud") svými usneseními ze dne 7. listopadu 2003 č. j. 29 Ca 279/2003-58 a ze dne 23. dubna 2004 č. j. 29 Ca 279/2003-75 porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Rovněž se domáhala, aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Brně pokračovat v porušování práv stěžovatelky a aby Krajskému soudu v Brně přikázal obnovit stav před porušením jejího práva. Tvrdí, že těmito rozhodnutími Krajský soud v Brně porušil její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 a 2 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), dále čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále v čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (vyhlášen pod č. 120/1976 Sb.) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb.).
V návrhu ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že dne 30. dubna 2003 rozhodl Úřad městské části Brno-střed, odbor výstavby a územního rozvoje - stavební úřad, pod č. j. STU/01/0300741/000/002 o její žádosti tak, že byla povolena stavba nazvaná "Bytové vilové domy, N. ulice v Brně". Proti tomuto rozhodnutí podali L. L. a vedlejší účastníci M. H. a Ing. J. K. odvolání. Odvolání L. L. a M. H. bylo Magistrátem města Brna, odborem územního a stavebního řízení, dne 24. července 2003 pod č. j. OÚSŘ U 03/34197/Šk. zamítnuto a rozhodnutí o povolení stavby bylo potvrzeno. Odvolání vedlejšího účastníka ing. J. K. bylo zamítnuto jako opožděné.
Proti rozhodnutí odvolacího orgánu podali vedlejší účastníci správní žalobu ke Krajskému soudu v Brně dne 26. srpna 2003. Touto žalobou se domáhali zrušení rozhodnutí odvolacího orgánu Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení, a dále i rozhodnutí Úřadu městské části Brno-střed. V žalobě navrhli, aby soud přiznal žalobě odkladný účinek. Tomuto návrhu soud vyhověl usnesením ze dne 7. listopadu 2003 č. j. 29 Ca 279/2003-58, napadeným ústavní stížností.
Stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že svoje rozhodnutí písemně neodůvodnil s odkazem na ustanovení §55 odst. 4 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."). Spatřuje v tomto postupu projev zřejmé libovůle, neboť z ustanovení §55 odst. 4 s. ř. s. vyplývá, že od odůvodnění lze upustit jen tehdy, jde-li o usnesení, jímž se řízení nekončí a jímž se nikomu neukládá povinnost. Podle názoru stěžovatelky se tímto usnesením ukládá povinnost stavebníkovi nepokračovat ve stavbě, která byla již zahájena. Považuje proto argumentaci krajského soudu za lichou. Dále stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že toto rozhodnutí vydal, aniž by jí umožnil vyjádřit se k jeho podkladům předtím, než bylo vydáno. Takový postup je podle jejího názoru v rozporu s ustanovením §34 odst. 3 s. ř. s., podle něhož osoba zúčastněná na řízení má právo předkládat písemná vyjádření, nahlížet do spisu, být vyrozuměna o nařízeném jednání a žádat, aby jí bylo při jednání uděleno slovo. Stěžovatelka byla přitom o probíhajícím řízení soudem vyrozuměna teprve 26. dubna 2004 a napadené usnesení krajského soudu jí tímto soudem nebylo doručeno do dne podání ústavní stížnosti. Poukázala na to, že tento postup je v rozporu s ustálenou praxí Nejvyššího správního soudu, který usnesení, jímž je rozhodováno o přiznání odkladného účinku žalobě, pravidelně doručuje osobám zúčastněným na řízení, tedy nejen účastníkům řízení. Dále vytýká krajskému soudu pochybení ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi, Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení, který v řízení vystupuje v postavení žalovaného. Podle §73 odst. 2 s. ř. s. soud může usnesením přiznat žalobě odkladný účinek na návrh žalobce po vyjádření žalovaného. Z obsahu soudního spisu stěžovatelka zjistila, že soud zaslal usnesení, kterým přiznal žalobě odkladný účinek, žalovanému bez toho, aniž by mu dal možnost se k němu vyjádřit. Dále stěžovatelka tvrdí, že pro vydání napadeného usnesení nebyly splněny ani podmínky skutkové. Zejména upozorňuje na to, že tímto odkladem jí vznikají obrovské škody na majetku. Stěžovatelka dále ústavní stížností napadá i usnesení krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o návrhu žalovaného Magistrátu města Brna, odbor územního a stavebního řízení, na zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. ledna 2003 č. j. 29 Ca 279/2003-58, kterým byl přiznán odkladný účinek žalobě ze dne 26. srpna 2003.
K ústavní stížnosti se vyjádřil jako účastník řízení Krajský soud v Brně. Po stručné rekapitulaci obsahu ústavní stížnosti uvedl, že rozhodnutí, kterým se přiznává žalobě odkladný účinek, není rozhodnutím konečným. Podle názoru soudu tedy jde o rozhodnutí procesní povahy. Tímto rozhodnutím se také podle názoru krajského soudu žádnému z účastníků neukládá povinnost, protože se jím pouze pozastavuje účinnost žalobou napadeného rozhodnutí. Pokud jde o námitku, že bylo opomenuto právo žalovaného vyjádřit se k návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě, tuto uznává jako důvodnou, současně však dodává, že k tomuto pochybení došlo pod tlakem nezbytnosti rozhodnout o přiznání odkladného účinku žalobě, kdy soud musí rozhodnout přednostně, a navíc to bylo v situaci, kdy soudu byla doručena stížnost žalobců na průtahy v řízení. Zdůrazňuje přitom, že tímto pochybením nebyla ovšem dotčena práva stěžovatelky, která má pouze postavení osoby zúčastněné na řízení. Krajský soud dále uvádí, že žalobci v rozporu s ustanovením §34 odst. 2 věta prvé s. ř. s. neoznačili osoby zúčastněné na řízení, a proto je soud vyzval dne 22. března 2004, aby tyto osoby označili. Teprve dne 21. dubna 2004 tak soud obdržel přípis, ve kterém byly označeny osoby přicházející v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení. K výhradě stěžovatelky, že jí nebylo doručeno usnesení o přiznání odkladného účinku žalobě, krajský soud uvedl, že podle ustanovení §34 odst. 3 s. ř. s. se osobám zúčastněným doručuje pouze rozhodnutí, jímž se řízení končí.
K ústavní stížnosti se dále vyjádřili vedlejší účastníci. Uvedli, že ústavní stížnost považují za předčasnou, a tudíž nepřípustnou. Podle jejich názoru tím, že stěžovatelka je osobou zúčastněnou na řízení vedeném u Krajského soudu v Brně, může uplatňovat svá práva v rámci tohoto řízení. Nevyčerpala tudíž všechny procesní prostředky ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Upozornili dále na to, že pokud se stěžovatelka dovolává porušení ustanovení Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, nemůže se tento pakt týkat stěžovatelky, která je právnickou osobou. Dále poukázali na to, že jádro stížnosti nezáleží v porušování ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, ale v ekonomických následcích, které jí přináší postup v řízení, spočívajících v tom, že nemůže pokračovat ve stavbě. Vedlejší účastníci uvedli, že stěžovatelka jako osoba zúčastněná na řízení před krajským soudem nevyužila svých práv, které jí poskytuje ustanovení §34 odst. 2 s. ř. s.
K věci se dále vyjádřil Magistrát města Brna, odbor územního a stavebního řízení. Ve svém vyjádření se plně postavil za ústavní stížnost, kterou považuje za oprávněnou. Rozhodl, že se ztotožňuje se stěžovatelkou v tom, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro rozhodnutí o odkladném účinku žaloby, pokud bylo pouze tvrzeno, že vlastníkem pozemků, na kterých se stavba provádí, je někdo jiný než stavebník. Dále zdůraznil, že nebyly naplněny podmínky ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s. pro vydání předmětného rozhodnutí, neboť zde se předpokládá, aby vedle sebe byly splněny dvě podmínky: jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nenahraditelnou újmu a jestliže se takové rozhodnutí nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem. Předmětem rozhodnutí napadeného žalobou je právo realizovat stavbu, a proto zásah do tohoto práva je zásahem do práva nabytého třetí osobou. Konečně ve svém vyjádření poukázal na to, že ve stavebním řízení je nutné vycházet ze stavu, jaký je v katastru nemovitostí, neboť ze zákona o katastru nemovitostí vyplývá, že výpisy z katastrálního operátu jsou veřejnými listinami, pro které platí presumpce správnosti. Samotný fakt podání žaloby proto podle názoru Magistrátu města Brna nemůže být dostatečným důvodem pro zpochybnění či dokonce "upření" platnosti takové listiny. Vyslovil obavy, že pokud by se přistoupilo na takový výklad, jaký přijal Krajský soud v Brně, mohla by kterákoliv třetí osoba podáním i zcela nesmyslné účelové žaloby de facto zabránit zapsanému vlastníku nemovitosti v nakládání s nemovitostí na mnoho let.
Stěžovatelka si vyžádala od Ústavního soudu zaslání stejnopisu vyjádření účastníků řízení. K těmto vyjádřením se pak podrobně vyjádřila podáním, které bylo doručeno Ústavnímu soudu dne 9. listopadu 2004. V podání polemizuje zejména s vyjádřením Krajského soudu v Brně a s vyjádřením vedlejších účastníků.
Ústavní soud se nejprve zabýval formálními náležitostmi a přípustností ústavní stížnosti. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu je oprávněna podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Zákonodárce zde nespecifikuje o jakou formu účastenství se má jednat. Oprávněnost podat ústavní stížnost však podmiňuje porušením základního práva či svobody navrhovatele.
V řízení před správním orgánem prvního stupně bylo rozhodnuto o vydání stavebního povolení stěžovatelce. Tím, že byl správní žalobě přiznán odkladný účinek, bylo do práv stěžovatelky zasaženo. Zásah spočíval v tom, že stěžovatelka byla omezena v realizaci svého práva plynoucího ze stavebního povolení, aniž o tom byla sama informována orgánem, který takové rozhodnutí vydal. Dokonce jí nebylo v řízení před soudem umožněno vyjádřit se k projednávané věci.
Dle ustanovení §34 odst. 1 s. ř. s. jsou osobami zúčastněnými na řízení osoby, které byly přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí, a ty, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením. Dle ustanovení §34 odst. 2 s. ř. s. je navrhovatel povinen v návrhu označit osoby, které přicházejí v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení. Pokud žalobci neuvedli stěžovatelku jako možnou osobu zúčastněnou na řízení, nemohla tím být tohoto postavení zbavena. Pokud ji za takovou nepovažoval správní soud, jednal tak v rozporu s citovaným ustanovením §34 odst. 1 s. ř. s. Takové pochybení nemůže jít k tíži stěžovatelky ani při posuzování, zda je oprávněna podat ústavní stížnost podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu. Ústavní stížnost má sloužit především k ochraně subjektivního veřejného práva stěžovatelky. V realizaci svých práv byla stěžovatelka skutečně napadeným rozhodnutím postižena. Nejedná se tedy o pouhou subjektivní domněnku zásahu, ale o objektivní skutečnost.
Ústavní soud při svých úvahách vycházel rovněž ze své ustálené judikatury, podle které pojem "jeho věc" v čl. 38 odst. 2 Listiny nutno vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním jednání rozhodováno, má mít možnost se ho účastnit a vyjádřit se ke všem prováděným důkazů (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 30/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 3, str. 17).
Ustanovení §34 odst. 3 s. ř. s. zaručuje osobě zúčastněné na řízení právo vyjadřovat se písemně i ústně k projednávané věci. Podle ustanovení §55 odst. 4 s. ř. s. nemusí odůvodnění obsahovat usnesení, jímž se nikomu neukládá povinnost. Stěžovatelka nebyla informována o probíhajícím řízení a nebylo jí umožněno vyjádřit se k projednávané věci. Rovněž jí byla uložena povinnost, byť ne výslovně, napadeným výrokem správního soudu. Pokud krajský soud nepřizval stěžovatelku k jednání, ani nezdůvodnil své rozhodnutí o přiznání odkladného účinku (č. j. 29 Ca 279/2003-58), učinil tak v rozporu s citovanými ustanoveními. Obdobně postupoval krajský soud v případě druhého usnesení (č. j. 29 Ca 279/2003-75), kdy rozhodoval o návrhu žalované. Ani v tomto případě krajský soud nepřiznal stěžovatelce postavení osoby zúčastněné na řízení. Těmito opomenutími zasáhl Krajský soud v Brně do práva stěžovatelky na realizaci státní moci jen v zákonem stanovených mezích zaručeného v čl. 2 odst. 2 Listiny.
Krajskému soudu v Brně muselo být známo, jakého rozhodnutí se správní žaloba týká. Pokud tedy krajský soud přiznal žalobě odkladný účinek, musel si být vědom, že zasahuje do práv stěžovatelky. Tvrzení, že bylo nutno o přiznání odkladného účinku rozhodnout rychle, neznamená, že se krajský soud nemusel seznámit se všemi okolnostmi rozhodnutí, které bylo správní žalobou napadeno. Pokud tak neučinil, omezil nepřípustným způsobem právo stěžovatelky (i vedlejšího účastníka - Magistrátu města Brna) na spravedlivý proces, jak je zaručeno v čl. 36 a v čl. 38 odst. 2 Listiny.
Podle ustanovení §55 odst. 5 s. ř. s. platí pro usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku. Náležitosti rozsudku jsou definovány v ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s. Podle něj musí rozsudek obsahovat, mimo jiné, i označení projednávané věci. Obdobně jsou definovány náležitosti usnesení i v ustanovení §169 odst. 1 občanského soudního řádu. Krajský soud v Brně však v napadených rozhodnutích neuvedl rozhodnutí správního orgánu, které bylo žalobou napadeno. Specifikace věci tak byla zúžena na označení účastníků řízení. Teprve v odůvodnění usnesení ze dne 23. dubna 2004 č. j. 29 Ca 279/2003-75 bylo označeno i rozhodnutí, které bylo správní žalobou napadeno.
Pokud v ústavní stížnosti stěžovatelka vytýkala pochybení Krajského soudu v Brně ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi - Magistrátu města Brna, Ústavní soud chápe tento postup, avšak nemůže s ním souhlasit. Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu je oprávněna podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba. Právo podat ústavní stížnost tedy nepřísluší orgánu veřejné moci. Toto zákonné omezení však neposkytuje jinému subjektu oprávnění, aby podal ústavní stížnost jménem nebo místo orgánu veřejné moci. Proto je třeba na ústavní stížnost v této části pohlížet jako na podanou osobou neoprávněnou, a jako takovou ji odmítnout dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavnímu soudu.
Stěžovatelka se současně domáhala, aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Brně porušovat její práva na spravedlivý proces a přikázat krajskému soudu, aby obnovil stav před jeho porušením. Napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně měla zatímní charakter. Dle sdělení Krajského soudu v Brně byl dne 23. listopadu 2004 vydán rozsudek č. j. 29 Ca 279/2003-138 jímž byla správní žaloba zamítnuta. Jednalo se tedy o meritorní rozhodnutí, jehož vydáním pozbylo platnosti přiznání odkladného účinku žaloby. S ohledem k uvedené okolnost posoudil Ústavní soud část ústavní stížnosti požadující zákaz pokračování porušování základních práv jako nadbytečný.
V postupu Krajského soudu v Brně shledal Ústavní soud závažná pochybení, která zasáhla do základních práv stěžovatelky zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny. S ohledem na tato pochybení Ústavní soud rozhodl podle ustanovení §82 odst. 1 zákona o Ústavnímu soudu výše uvedeným způsobem. Vzhledem k ukončení řízení o správní žalobě před krajským soudem neshledal Ústavní soud důvod označená rozhodnutí zrušit.