ECLI:CZ:US:2005:2.US.321.04.0
sp. zn. II. ÚS 321/04
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké - ze dne 24. února 2005 sp. zn. II. ÚS 321/04 ve věci ústavní stížnosti mladistvé P. Z. proti usnesení Okresního soudu v Ostravě z 28. 2. 2004 sp. zn. 0 Ntm 3110/2004, usnesení Krajského soudu v Ostravě z 8. 4. 2004 sp. zn. 1 Tmo 25/2004, usnesení Okresního soudu v Ostravě ze 14. 4. 2004 sp. zn. 0 Ntm 5001/2004 a usnesení Krajského soudu v Ostravě z 10. 5. 2004 sp. zn. 4 Tmo 152/2004
o vzetí stěžovatelky do vazby a o prodloužení vazby.
I. Usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2004 sp. zn. 0 Ntm 3110/2004, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2004 sp. zn. 1 Tmo 25/2004, usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2004 sp. zn. 0 Ntm 5001/2004 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2004 sp. zn. 4 Tmo 152/2004 ve výrocích týkajících se mladistvé P. Z., nar. 1988, se zrušují.
II. Ve zbývající části se návrh odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla podána k poštovní přepravě dne 25. 5. 2004 a po opravě vady petitu i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka usnesení Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě uvedená v záhlaví. Je přesvědčena o tom, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, a navrhla proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a zakázal Okresnímu soudu v Ostravě pokračovat v porušování jejích základních práv a přikázal mu propustit ji na svobodu.
Z předloženého spisového materiálu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 0 Ntm 3110/2004 Ústavní soud zjistil, že usnesením orgánu Policie České republiky, Služby kriminální policie a vyšetřování, Ostrava-Mariánské Hory, ze dne 26. 2. 2004 ČTS: MROV 117/5TO-2004 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelky, mladistvého M. B. a M. D. pro provinění (a v případě M. D. pro trestný čin) krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákon"). Podle závěrů usnesení odůvodněné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že stíhaný skutek měly uvedené osoby spáchat dne 26. 2. 2004 kolem 03.00 hod. v M. O., na ulici L., poblíž vchodu č. 1, společně, po vzájemné dohodě a ve vzájemné součinnosti tím, že po překonání zámku pravých předních dveří vnikli do vozidla zn. Citroen Jumper bílé barvy, odkud odcizili lékárničku, výstražnou vestu, výstražný trojúhelník a 12 ks krabiček nealkoholického nápoje zn. Fruiko, vše v hodnotě 1 050 Kč, přičemž poškozením vozidla vznikla poškozené obchodní společnosti K. D., s. r. o., škoda ve výši 2 000 Kč. Ve 03.30 hod. téhož dne je jako podezřelé osoby zadržela Policie České republiky, Obvodní oddělení Ostrava-Mariánské Hory.
Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě podala dne 27. 2. 2004 návrh na vzetí stěžovatelky (a ostatních zadržených osob) do vazby.
Okresní soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 28. 2. 2004 č. j. 0 Nt 3110/2004-14 o vzetí stěžovatelky (a mladistvého M. B.) do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád"). Soud dospěl na základě předloženého spisového materiálu k závěru, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro nějž bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, vykazuje všechny znaky provinění a jsou dány důvody pro podezření, že jej spáchala stěžovatelka spolu s dalšími spoluobviněnými. Upozornil, že stěžovatelka byla v minulosti umístěna do Výchovného ústavu pro mládež v Jindřichově Hradci, odkud opakovaně utíkala. Pokud byla zachycena a převezena do ústavu, chovala se agresivně, vulgárně, vyhrožovala zabitím, rozbíjela věci. Při útěcích se pak opakovaně dopouštěla trestné činnosti majetkového charakteru. Připomněl, že stěžovatelka je u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 Tm 3/2004 stíhána pro provinění podle §247 odst. 1 písm. a) a d) trestního zákona a podle §249b trestního zákona. Obžaloba byla v této věci podána dne 9. 1. 2004 a stěžovatelka byla stíhána vazebně. Vzhledem k tomu nelze podle závěru soudu užít omezení uvedená v ustanovení §68 odst. 2 trestního řádu, neboť jsou splněny předpoklady pro výjimku uvedenou v §68 odst. 3 písm. e) trestního řádu. Poukázal dále na skutečnost, že stěžovatelka užívá pervitin. Z uvedených okolností soud dovodil existenci důvodů vazby dle §67 písm. a) a c) trestního řádu.
Stěžovatelka podala proti tomuto usnesení stížnost. Je přesvědčena o tom, že postupem soudkyně při rozhodování o vzetí do vazby jí byla zcela upřena možnost vyjádřit se k návrhu na vzetí do vazby. Stěžovatelka byla údajně po poučení o svých právech dotázána, zda chce něco uvést ke své osobě či k věci. Poté, co odpověděla záporně, začala soudkyně bez dalšího vyhlašovat usnesení o vzetí do vazby. Až při vyhlášení usnesení se stěžovatelka a její obhájce dozvěděli, jaké důvody vazby státní zástupkyně v dané věci shledává [§67 písm. a) a c) trestního řádu]. Procesním postupem soudu stěžovatelce nebyl dán prostor ani k nabídce slibu, který by mohl nahradit vazbu útěkovou i předstižnou. Poukázala na dotčení zásady kontradiktornosti přípravného řízení v daném případě. Domnívá se, že účelu vazby bylo navíc možné dosáhnout i jinak. Soud se nezabýval ani otázkou přiměřenosti vazby hrozícímu trestu.
Krajský soud v Ostravě zamítl stížnost usnesením ze dne 8. 4. 2004 sp. zn. 1 Tmo 25/2004. V jeho odůvodnění k námitce týkající se průběhu řízení o vzetí do vazby soud odkázal na obsah spisu, z něhož je zřejmé, že stěžovatelka využila svého práva nevypovídat. Z obsahu protokolu je podle názoru soudu zřejmé, že stěžovatelce bylo sděleno, že bude rozhodováno o jejím vzetí do vazby, a to za přítomnosti jejího obhájce i státní zástupkyně. K námitce nepřiměřenosti omezení a otázce možné nabídky slibu stěžovatelky, že nebude v případě umístění do Diagnostického ústavu v Ostravě utíkat, stížnostní soud uvedl, že stěžovatelka byla původně po nařízení ústavní výchovy umístěna ve Výchovném ústavu pro mládež v Jindřichově Hradci, kde patřila k nejproblémovějším dívkám. Chovala se velmi vulgárně a nerespektovala výchovné pracovníky. Pokusila se údajně založit požár v ubytovacích prostorách. V době od 20. 1. 2004 do zadržení policií byla opětovně na útěku z uvedeného zařízení. Ze zprávy Diagnostického ústavu pro mládež v Ostravě-Kunčičkách soud zjistil, že stěžovatelka byla do tohoto zařízení opakovaně Policií České republiky přivážena. Vzhledem k možnostem diagnostického ústavu nebylo možné zajistit převzetí kmenovým ústavem, neboť stěžovatelka znovu utíkala, ohrožovala své okolí a vyhrožovala zabitím. Odbor sociálních věcí soudu sdělil, že v rodině, z níž stěžovatelka pochází, nebyla řádně zajištěna výchova dětí, docházelo k vzájemnému napadání jejích členů a všechny děti jsou umístěny ve výchovných zařízeních. Podle názoru stížnostního soudu v posuzované věci nelze účelu vazby dosáhnout jiným opatřením. Se zhodnocením existence vazebních důvodů se stížnostní soud ztotožnil.
Dne 9. 4. 2004 podala státní zástupkyně návrh na prodloužení vazby stěžovatelky, která by ve smyslu ustanovení §47 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), měla skončit dne 26. 4. 2004.
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 14. 4. 2004 sp. zn. 0 Ntm 5001/2004 žádosti o prodloužení vyhověl, nicméně vazbu stěžovatelky (i spoluobviněného mladistvého M. B.) za existence stávajících důvodů prodloužil do 26. 5. 2004. Soud dospěl k závěru, že oba důvody u stěžovatelky stále trvají, přičemž zopakoval skutečnosti uvedené již v odůvodnění rozhodnutí o vzetí do vazby. Je stále přesvědčen o tom, že účelu vazby nelze v daném případě dosáhnout jinak, a propuštěním na svobodu hrozí, že bude zmařeno či podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání.
Proti usnesení podala stěžovatelka stížnost. Zopakovala své závěry ohledně nezákonnosti vzetí do vazby. Poukázala na formálnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, v němž nejsou uvedeny konkrétní skutečnosti, jež by prokazovaly závažné důvody, pro něž je namístě vazbu mladistvé stěžovatelky prodloužit. Zároveň podala žádost o okamžité propuštění vazby. V ní uplatnila argument, že pro rozložení přípustné délky vazby podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže se použije úprava obsažená v ustanovení §71 odst. 9 trestního řádu, a na přípravné řízení tedy připadá pouze jedna třetina z maximální přípustné délky vazby mladistvých. Z uvedené výkladové konstrukce stěžovatelka dovozuje, že maximální doba vazby v přípravném řízení v její věci již uplynula.
Krajský soud usnesením ze dne 10. 5. 2004 sp. zn. 4 Tmo 152/2004 stížnost zamítl. Námitkám stěžovatelky nepřisvědčil. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně stran trvání vazebních důvodů i skutečnosti, že propuštěním na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. Připomněl, že přípravné řízení se nachází ve fázi před jeho skončením, a je tedy namístě umožnit obhajobě prostudovat spis a případně přednést další návrhy.
Usnesením ze dne 5. 5. 2004 sp. zn. 0 Ntm 4204/2004 Okresní soud v Ostravě zamítl žádost o propuštění z vazby na svobodu. V odůvodnění uvedl, že úprava délky vazby v ustanovení §47 zákona o soudnictví ve věcech mládeže je cele úpravou speciální ve vztahu k trestnímu řádu. Ten proto na danou problematiku nedopadá. V otázce prodloužení vazby dále odkázal na výše uvedená rozhodnutí.
Stížnost do posledně uvedeného usnesení Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 9. 6. 2004 sp. zn. 1 Tmo 33/2004 zamítl. Dalšími úvahami podpořil interpretaci uvedenou v prvostupňovém usnesení.
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 5. 2004 sp. zn. 7 Tm 39/2004 stěžovatelku (i spoluobviněného mladistvého M. B.) propustil z vazby na svobodu.
Stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Domnívá se, že jimi došlo k dotčení jejích ústavně zaručených práv, výslovně pak práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva být zbaven svobody pouze zákonem stanoveným způsobem, který garantuje čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Opakuje zde svou námitku stran nesprávného postupu soudkyně v řízení o vzetí do vazby, jímž byla obhajobě odňata možnost vyjádřit se k návrhu na vzetí do vazby a navrhnout slib, když s návrhem na vzetí do vazby ani s konkrétními navrhovanými důvody vazby nebyla obhajoba před vyhlášením usnesení seznámena. Je přesvědčena o tom, že i přípravné řízení je ovládáno zásadou kontradiktornosti. Strana obhajoby v něm má garantované právo vyjádřit se k přednesenému návrhu a použít zákonné prostředky obrany. Podle jejího názoru je tak řízení o vzetí do vazby v její věci postiženo závažnou vadou, která nemohla být napravena v dalším řízení. Soud se v posuzované věci řádně nezabýval ani otázkou přiměřenosti vazby možnému trestu. Stěžovatelka dále cituje části odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2000 sp. zn. 1 Tmo 25/2004, jímž byla stížnost proti rozhodnutí o vzetí do vazby zamítnuta. Zdůrazňuje, že krajský soud v něm záměrně směšuje vyjádření k osobě a k věci s vyjádřením k návrhu státního zástupce na vzetí do vazby, k němuž se obhajoba neměla prostor vyjádřit.
Dále uvádí, že zákon o soudnictví ve věcech mládeže upravuje v ustanovení §47 odst. 1 maximální délku vazby na dva měsíce. Podle §71 odst. 9 trestního řádu připadá z maximální délky vazby jedna třetina na přípravné řízení a dvě třetiny na řízení před soudem. Po uplynutí této doby je třeba obviněného ihned propustit na svobodu. Vzhledem k tomu, že zákon o soudnictví ve věcech mládeže nijak neupravuje rozvržení délky vazby, je podle názoru stěžovatelky namístě aplikovat obecnou úpravu obsaženou v trestním řádu (§1 odst. 3 zákona o soudnictví ve věcech mládeže). Stěžovatelčina argumentace však byla obecnými soudy oslyšena a její vazba naopak prodloužena.
Samotné prodloužení vazby je upraveno v ustanovení §47 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže jako výjimka aplikovatelná v případě, kdy nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodu trestní stíhání v zákonné době skončit. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že v její věci nebyly předpoklady pro prodloužení vazby splněny a soudy rozhodující o jejím prodloužení se ostatně otázkou jejich existence nikterak nezabývaly, vyjma zmínky o realizaci práv obhajoby v prodloužené vazební lhůtě, což pochopitelně nelze považovat za argument ospravedlňující další trvání vazby.
Stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí zrušil, aby Okresnímu soudu v Ostravě zakázal pokračovat v porušování jejích základních práv a přikázal mu propustit stěžovatelku na svobodu a aby nálezem vyslovil, že Okresní soud v Ostravě porušil stěžovatelčino základní právo zaručené v čl. 8 odst. 2 a 5 listiny tím, že ji po uplynutí jedné třetiny doby uvedené v §47 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže dále držel ve vazbě.
Ústavní soud vyzval podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, Okresní soud v Ostravě a Krajský soud v Ostravě, i vedlejší účastníky řízení, Okresní státní zastupitelství v Ostravě a Krajské státní zastupitelství v Ostravě, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud v Ostravě ve svém vyjádření zrekapituloval průběh řízení o vzetí stěžovatelky do vazby. Podle jeho názoru nebyla práva obhajoby v dané věci dotčena. Jak vyplývá ze spisového materiálu, stěžovatelka byla seznámena s obsahem výslechu i s otázkami, které jí budou kladeny. Stran dalších námitek, včetně otázky maximální délky vazby v řízení ve věcech mladistvých, účastník odkázal na vydaná rozhodnutí obecných soudů.
Krajský soud v Ostravě se k projednávané ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu stanovené nevyjádřil.
Okresní státní zastupitelství v Ostravě a Krajské státní zastupitelství v Ostravě se přípisy ze dne 7. 12. 2004 a ze dne 14. 12. 2004 postavení vedlejších účastníků vzdala, a Ústavní soud s nimi proto dále nejednal.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že zasáhnou do některého ústavně zaručeného základního práva. Ústavní soud shledal, že právě k takovému zásahu v projednávaném případě došlo.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře dovodil (rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 36/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 26, nález č. 80, vyhlášen pod č. 403/2002 Sb., či sp. zn. Pl. ÚS 44/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 30, nález č. 98, vyhlášen pod č. 210/2003 Sb.), že žádnou novelu Ústavy nelze interpretovat v tom smyslu, že by jejím důsledkem bylo omezení již dosažené procedurální úrovně ochrany základních práv a svobod. Rozsah pojmu ústavního pořádku proto nelze vyložit pouze s ohledem na ustanovení čl. 112 odst. 1 Ústavy, nýbrž vzhledem k ustanovení čl. 1 odst. 1 a 2 Ústavy je do jeho rámce nutno zahrnout i ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách.
Podle čl. 5 odst. 1 Úmluvy má každý právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě dále vyjmenovaných případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem. Pod písmenem d) Úmluva uvádí případ jiného zbavení svobody osoby nezletilého na základě zákonného rozhodnutí pro účely výchovného dohledu nebo jeho zákonné zbavení svobody pro účely jeho předvedení před příslušný orgán. Podle odstavce 4 téhož ustanovení má každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.
Ústavní soud se nejprve zaměřil na námitky stěžovatelky směřující proti usnesení o vzetí do vazby a rozhodnutí o stížnosti proti němu, jež v zásadě spočívají v tom, že soud v řízení předcházejícím vydání rozhodnutí o vzetí do vazby ji neseznámil s návrhem státní zástupkyně na vzetí do vazby, resp. s konkrétními důvody vazby, a že svým dalším postupem jí soud navíc odňal možnost se k omezení osobní svobody vyjádřit a vznést situaci odpovídající procesní návrhy. Ústavní soud se proto zabýval tím, zda rozhodnutí o vzetí do vazby bylo "v souladu s řízením stanoveným zákonem" a "zákonné" ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Úmluva v této věci odkazuje na vnitrostátní právo a zakotvuje povinnost respektovat její hmotněprávní i procesněprávní ustanovení, navíc však vyžaduje slučitelnost jakéhokoli zbavení svobody s cílem čl. 5 Úmluvy, jímž je potřeba chránit jednotlivce proti svévoli. Nedodržení standardů vnitrostátního práva znamená porušení Úmluvy (srov. rozhodnutí ESLP ve věci Douiyeb proti Nizozemí, 1999, nebo ve věci Erkalo proti Nizozemí, 1999).
Podle §77 odst. 1 trestního řádu, který se podle §1 odst. 3 zákona o soudnictví ve věcech mládeže v případě rozhodování o vazbě mladistvých použije, nenařídí-li státní zástupce propuštění zadržené osoby, je povinen odevzdat ji ve lhůtě 48 hodin od zadržení soudu s návrhem na vzetí do vazby. Podle odstavce 2 téhož ustanovení je soudce "povinen vyslechnout zadrženou osobu (odstavec 1) a do 24 hodin od doručení návrhu státního zástupce rozhodnout o jejím propuštění na svobodu anebo rozhodnout, že ji bere do vazby.". Obhájce a státní zástupce se mohou výslechu zúčastnit a klást zadržené osobě otázky, avšak teprve tehdy, až jim k tomu soudce udělí slovo.
V posuzovaném případě byla stěžovatelka za dodržení zákonem stanovených lhůt dne 28. 2. 2004 v 9.00 hodin vyslechnuta Okresním soudem v Ostravě. O průběhu úkonu byl sepsán protokol, při jehož zpracování byl použit formulář 088 - Protokol o výslechu obviněného (č. l. 5 spisu sp. zn. 0 Ntm 3110/2004). Součástí předtištěného formuláře bylo poučení o tom, že stěžovatelka má ve smyslu ustanovení §33 odst. 1 trestního řádu právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se jí kladou za vinu, a k důkazům o nich, že však není povinna vypovídat, dále že má ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu, osvědčí-li, že nemá dostatek prostředků, aby si hradila náklady obhajoby, a poučení o tom, jakým způsobem může stěžovatelka tento svůj nárok uplatnit. Další část formuláře se týkala poučení ve smyslu ustanovení §93 odst. 1 trestního řádu, stran možnosti nahlížet při výslechu do písemných poznámek, a ve smyslu ustanovení §95 odst. 2 trestního řádu, ohledně práva žádat, aby protokol byl doplněn a provedeny v něm opravy. Z protokolu vyplývá, že stěžovatelka byla policií předvedena a že po uvedeném poučení, kterému porozuměla, uvedla: "vypovídat nechci a nebudu, a to ani k osobě ani k věci". Protokol následně podepsala. Výslechu byli podle protokolu přítomni: soudkyně Okresního soudu v Ostravě, zapisovatelka, ustanovený obhájce stěžovatelky v zastoupení a státní zástupkyně.
Následující stranou spisu (č. l. 6 sp. zn. 0 Ntm 3110/2004) je protokol sepsaný u Okresního soudu v Ostravě dne 28. 2. 2004 v 9.05 hodin (rovněž na formulářovém předtisku), v jehož rámci bylo vyhlášeno usnesení, že se stěžovatelka podle §46 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže a podle §68 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu bere do vazby. Ihned po vyhlášení usnesení, ještě před jeho odůvodněním uvádí obhájce, že usnesení bylo vyhlášeno, aniž by byl přednesen návrh na vzetí do vazby a že se obhajoba neměla možnost k němu vyjádřit a navrhnout nahrazení vazby slibem. Součástí formuláře protokolu je dále poučení o právu podat stížnost proti rozhodnutí o vzetí do vazby (§74 odst. 1 trestního řádu) a o právu žádat o propuštění z vazby, dále, že ve smyslu ustanovení §33 odst. 1, §36 odst. 1 písm. a) a §38 odst. 1 trestního řádu vzetím do vazby musí mít stěžovatelka obhájce, že má právo si obhájce zvolit, a že pokud tak neučiní, bude jí ustanoven. Další část poučení se týkala vyrozumění rodinných příslušníků stěžovatelky a dalších osob o jejím vzetí do vazby. Protokol byl podepsán všemi přítomnými, tedy stěžovatelkou, jejím obhájcem, soudkyní, státní zástupkyní i zapisovatelkou. Jednání skončilo v 9.15 hodin. Na druhé straně protokolu je připsán úřední záznam, že před započetím výslechu byla stěžovatelka soudkyní poučena dle příslušných ustanovení trestního řádu, byl jí sdělen obsah výslechu, byly jí přiblíženy otázky, které jí budou kladeny a bylo jí sděleno, že bude rozhodováno o jejím vzetí do vazby nebo ponechání na svobodě, a to vše za přítomnosti jejího obhájce a státní zástupkyně. Následují podpisy soudkyně, státní zástupkyně, obhájce a obviněné. Podpis zapisovatelky chybí.
Z citovaného ustanovení §77 odst. 2 trestního řádu, které výslovně odkazuje na odstavec 1 uvedeného ustanovení, lze dovodit, že zadržený má při výslechu právo vyjádřit se k návrhu státního zástupce na vzetí do vazby. Tento závěr je podporován komentářem k trestnímu řádu (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád, Komentář, I. Díl. 4. vydání, 2002, s. 465), podle něhož je výslech třeba zaměřit nejen na skutečnosti týkající se trestného činu (v posuzovaném případě provinění), pro které bylo zadržené osobě sděleno obvinění, ale zejména na konkrétní skutečnosti dotýkající se jednotlivých důvodů vazby podle §67 písm. a), b) nebo c) trestního řádu.
O výslechu obviněného se podle §91 odst. 1 a §95 trestního řádu sepisuje protokol. Podle §55 trestního řádu protokol o úkonu trestního řízení by měl mimo jiné obsahoval stručné a výstižné vylíčení průběhu úkonu, z něhož by bylo patrné i zachování zákonných ustanovení upravujících provádění úkonu, návrhy stran, udělené poučení, popřípadě vyjádření poučených osob [§55 odst. 1 písm. d) a e) trestního řádu].
Ústavní soud konstatuje, že z připojeného spisového materiálu nevyplývá, že stěžovatelka byla při výslechu před rozhodnutím o jejím vzetí do vazby seznámena s návrhem státní zástupkyně na její vzetí do vazby (§77 odst. 1 a 2 trestního řádu) a že obhajoba měla možnost se k takovému návrhu, resp. k jednotlivým navrhovaným důvodům vazby vyjádřit. Náležitosti protokolu o úkonu trestního řízení zákon jasně stanovuje. Protokol o výslechu stěžovatelky na č. l. 5 se o přednesu návrhu na vzetí do vazby nezmiňuje a z obsahu výpovědi stěžovatelky vyplývá, že nebude vypovídat k osobě ani k věci. Z tohoto tvrzení rovněž není zřejmé stanovisko obhajoby k návrhu na omezení osobní svobody, natož k jednotlivým vazebním důvodům. Tento fakt nemohl být zhojen "úředním záznamem" dopsaným po vyhlášení usnesení o vzetí do vazby na zadní straně následně sepsaného protokolu (z něhož navíc beztak není patrno, že stěžovatelka byla seznámena s konkrétními důvody vazby, které byly v její věci navrženy).
Ústavní soud na okraj připomíná, že v případě stěžovatelky, coby mladistvé, byly důvody nutné obhajoby splněny podle ustanovení §42 odst. 2 zákona o soudnictví ve věcech mládeže již od okamžiku, kdy byla proti ní použita opatření podle uvedeného zákona nebo provedeny úkony podle trestního řádu. Obhájce JUDr. J. jí byl tedy správně soudcem ustanoven poté, co nevyužila práva si obhájce zvolit, již dne 26. 2. 2004. V opatření o jeho ustanovení sp. zn. 0 Ntm 6052/2004 byla rovněž poučena o právu na bezplatnou obhajobu ve smyslu ustanovení §33 trestního řádu. Opakované poučování stěžovatelky obsažené v protokolech ze dne 28. 2. 2004 o tom, že při vzetí do vazby musí mít obhájce a že má právo si obhájce zvolit, a že pokud tak ve lhůtě neučiní, bude jí soudem ustanoven, za situace, kdy již možnosti zvolit si obhájce nevyužila a před dvěma dny jí byl ustanoven soudem obhájce JUDr. J., který se jejího výslechu i řízení o vzetí do vazby v zastoupení účastnil, se Ústavnímu soudu jeví jako nepřípadné. Tento stav navíc může vytvářet mylný dojem, že na stěžovatelku se přechodně nahlíželo jako na plně trestně odpovědnou.
Argumentům stěžovatelky, jež dokládají porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy, tak Ústavní soud přisvědčil. Účelem čl. 5 odst. 4 je zajistit osobám zbaveným svobody právo na soudní přezkum zákonnosti opatření, jemuž byly podrobeny. V případech, kdy je rozhodováno o omezení svobody přímo soudem, je uvedený účel pochopitelně naplněn. Soudní kontrola požadovaná uvedeným ustanovením je "inkorporována" do rozhodnutí o vazbě (srov. De Wilde, Ooms a Versyp proti Belgii, 1971, Winterwerp proti Nizozemsku, 1979). Současně ovšem platí, že soudní orgán posuzující opravný prostředek proti rozhodnutí o vazbě (resp. zde rozhodující o vazbě) musí poskytovat záruky, jež jsou vlastní instanci soudní povahy. Řízení musí být kontradiktorní a v každém případě musí zaručit "rovnost zbraní" mezi stranami, státním zástupcem a zadrženým (viz Sanchez-Reisse proti Švýcarsku, 1986, Toth proti Rakousku, 1991, Kampanis proti Řecku, 1995). Těmto zárukám soudního řízení není učiněno zadost, pokud obhajobě, navíc v řízení o omezení osobní svobody vazbou v případě mladistvé, není umožněno se k navrhovanému omezení osobní svobody vyjádřit a případně navrhnout opatření vazbu nahrazující. Pokud obecný soud ve smyslu uvedených pravidel před rozhodnutím o vzetí do vazby prokazatelně nepostupoval, dopustil se porušení nejen trestního řádu samotného, ale současně i čl. 5 odst. 1 Úmluvy a čl. 8 odst. 2 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti zčásti vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud je podle své ustálené judikatury vázán petitem ústavní stížnosti, nikoli jejím odůvodněním. Ústavní soud proto zrušil také usnesení o prodloužení vazby a usnesení o stížnosti proti němu, která na usnesení o vzetí do vazby navazují, neboť bez řádného rozhodnutí o vazbě tato usnesení postrádají základ a nemohou sama o sobě obstát. Konkrétními námitkami, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, se s ohledem na výše uvedené nezabýval. Návrh stěžovatelky, aby Ústavní soud vyslovil, že Okresní soud v Ostravě porušil její základní právo zaručené v čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny tím, že po uplynutí jedné třetiny doby uvedené v §47 zákona o soudnictví ve věcech mládeže ji dále držel ve vazbě, Ústavní soud považuje za součást odůvodnění. Tato část totiž neobsahuje návrh následku, který by Ústavní soud v rámci pravomoci vymezené Ústavou [čl. 87 odst. 1 písm. d)] a zákonem o Ústavním soudu (§82 odst. 3) byl příslušný nařídit. Dotčení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv postupem Okresního soudu v Ostravě Ústavní soud výše vyslovil.
K části petitu, jímž se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zakázal Okresnímu soudu v Ostravě pokračovat v porušování jejích základních práv a přikázal mu propustit ji na svobodu, Ústavní soud konstatuje, že takto koncipovaná ústavní stížnost musí směřovat proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu veřejné moci. V souzené věci však nařízení propuštění na svobodu zjevně nepřipadá v úvahu, jelikož Okresní soud v Ostravě již usnesením ze dne 31. 5. 2004 sp. zn. 7 Tm 39/2004 stěžovatelku (i mladistvého M. B.) z vazby na svobodu propustil. Ústavní soud proto posoudil návrh směřující k nápravě uvedeného zásahu do práv stěžovatelky jako zjevně neopodstatněný a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej odmítl.
Ústavní soud je si vědom skutečnosti, že napadenými usneseními byl vzat do vazby, bylo rozhodnuto o prodloužení vazby a o zamítnutí stížností i v případě mladistvého M. B. Důvod kasace napadených rozhodnutí však, jak z odůvodnění nálezu je patrno, Ústavní soud spatřoval v neústavním postupu v řízení předcházejícím vydání usnesení o vzetí do vazby. Uvedené řízení přitom bylo vedeno s každým z uvedených mladistvých odděleně. Mladistvý M. B. ústavní stížnost v dané věci nepodal. Ústavní soud proto rozhodl, že institut beneficii cohaesionis (ustanovení §150 odst. 2 trestního řádu) v posuzovaném případě nelze aplikovat, neboť zjištěný důvod kasace mladistvému M. B. bez dalšího přezkumu výlučně zaměřeného na jeho osobu neprospívá. Proto výrok nálezu omezil výlučně na osobu stěžovatelky. Ve vztahu k mladistvému M. B. tak napadená rozhodnutí zůstávají nedotčena.