ECLI:CZ:US:2005:2.US.324.04
sp. zn. II. ÚS 324/04
Usnesení
II.ÚS 324/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudkyň Ivany Janů a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky GANGES INTERNATIONAL, s. r. o., se sídlem v Praze 8 - Čimicích, Chvatěburská 364, zastoupené JUDr. Z. K., směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. února 2004, č. j. 28 Cdo 2251/2003-238, za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení, a Městské části Praha 8, Zenklova 1/35, Praha 8, zastoupené Mgr. A. V., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR. Tímto rozsudkem bylo zamítnuto dovolání žalované (stěžovatelky) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2003, č. j. 23 Co 165/2003-206, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobkyni (vedlejší účastnici) smluvní pokutu ve výši 491.000 Kč s 12% úrokem z prodlení od 7. května 1999 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná se v dohodě o vyklizení nemovitosti ze dne 3. listopadu 1997, v níž se nacházely její věci, zavázala vyklidit tuto nemovitost ke dni 31. prosince 1997. Pro případ, že tak neučiní, byla stanovena smluvní pokuta ve výši 1.000 Kč za každý den prodlení. Odvolací soud posoudil tuto dohodu o vyklizení nemovitosti, na rozdíl od soudu prvního stupně, jako platnou. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je sice přípustné, ale není důvodné. Neshledal, že by byl dán dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle názoru dovolacího soudu nelze odvolacímu soudu ani vytýkat, že by vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly v řízení najevo, a ani nepominul rozhodné skutečnosti. Dále konstatoval, že nelze ve skutkových zjištěních a provedených důkazech spatřovat logický rozpor, který by ukazoval na nesprávnost hodnocení důkazů. Dovolací soud rovněž neshledal, že by odvolací soud danou věc nesprávně právně posoudil. V dovolání dovolatelka namítala především nesprávnou interpretaci podpisového řádu Obvodního úřadu v Praze 8. V této souvislosti dovolací soud uzavřel, že odvolací soud nepochybil, když dospěl k závěru, že dohoda byla podepsána osobou oprávněnou a je platná i z tohoto hlediska.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti, která neobsahovala v podstatě žádnou ústavněprávní argumentaci, polemizovala především se skutkovými a právními závěry obecných soudů, zejména pak s tvrzeními obsaženými v odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že odvolací a dovolací soud nezjistily řádně a úplně skutkový stav a provedené dokazování nesprávně zhodnotily. K výzvě Ústavního soudu na doplnění podání ohledně toho, v čem spatřuje stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených práv, právní zástupce stěžovatelky uvedl, že rozsudkem Nejvyššího soudu ČR byla porušena její základní práva, zakotvená v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadený rozsudek vycházel ze zcela absurdního tvrzení a závěrů, která jsou v rozporu se zjištěním soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že pokud neměla Městská část Prahy 8 k předmětnému objektu vlastnické právo, nemohla s tímto objektem jakkoliv nakládat a pokud takové úkony byly učiněny, jsou absolutně neplatné. Odvolací soud i dovolací soud přijaly přitom závěr opačný, který je nejen v rozporu se skutečnostmi doloženými, ale i v rozporu se závěry zjištěnými soudem prvního stupně. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka dále poukázala na nejdůležitější moment daného problému, který dle jejího názoru spočívá v tom, že ve spisech bylo doloženo, že nebytový prostor nemohla stěžovatelka užívat, takže bylo na místě aplikovat ustanovení §673 občanského zákoníku, tzn. že stěžovatelka nebyla povinna platit nájemné.
Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že provedené dokazování bylo z hlediska požadavku na zjištění skutkového stavu úplné a bylo i odvolacím soudem správně zhodnoceno. Co se týče právního hodnocení, vycházely soudy z dohody ze dne 3. listopadu 1997, která se týkala vyklizení předmětných nebytových prostor. Tato dohoda nebyla stěžovatelkou zpochybněna a rovněž splňuje náležitosti stanovené podpisovým řádem.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem.
Argumentace stěžovatelky, byť zmiňuje porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny, se v daném případě týkala otázek správnosti skutkového zjištění, hodnocení provedených důkazů a z nich vyvozených právních závěrů. Stěžovatelka zřejmě s ohledem na uplatněnou argumentaci, považuje Ústavní soud za další instanci v systému obecného soudnictví. Tím však Ústavní soud v žádném případě není. Přesto se Ústavní soud zabýval jejími námitkami a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o hodnocení důkazů učiněné soudem prvního i druhého stupně, je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Stěžovatelka sice vyjádřila nesouhlas s hodnocením důkazů i s právním hodnocením věci, ale již nekonkretizovala, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv. Podle jejích slov "absurdní tvrzení a závěry" ovšem vyplývají z řádně provedeného a nezávisle vyhodnoceného dokazování odvolacím soudem. Prostý nesouhlas stěžovatelky a její odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. To se však v daném případě nestalo. Pouze na okraj pak už Ústavní soud podotýká, že poukaz stěžovatelky na ustanovení §673 občanského zákoníku není případný. V dané věci se jednalo o zaplacení smluvní pokuty za nevyklizení nemovitosti a nikoliv o neplacení nájemného.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 19. května 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu