ECLI:CZ:US:2005:2.US.332.05
sp. zn. II. ÚS 332/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. H., právně zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem Na sadech 21, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 23 To 310/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadl shora uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích. Tvrdí, že tímto rozhodnutím, jakož i jemu předcházejícími rozhodnutími, opatřeními a úkony orgánů činných v trestním řízení byl porušen čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a dále i čl. 6 odst. 3 písm. a) , b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že trestní řízení, vedené proti němu pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona, je jako celek vedeno od samého počátku nezákonným a protiústavním způsobem. Přesto byla na stěžovatele podána obžaloba u Okresního soudu v Českých Budějovicích.
Okresní soud po předběžném projednání obžaloby usnesením ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 27 T 202/2004, vrátil věc státnímu zástupci k došetření s velmi obsáhlým a podrobným odůvodněním. Podle názoru soudu se v přípravném řízení vyskytlo několik velmi závažných procesních vad, které soud považuje za neodstranitelné v průběhu hlavního líčení. Proti usnesení podal státní zástupce stížnost. Krajský soud po přezkoumání důvodů pro vrácení věci k došetření stížnosti vyhověl a napadené usnesení okresního soudu zrušil a uložil mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Dospěl totiž k závěru, že vrácením věci k došetřením by nedošlo k zásadní změně v důkazní situaci a že ve věci je třeba upřednostnit zásadu rychlosti trestního řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje podle něj závažné procesní vady trestního řízení, pro které by měla být věc vrácena státnímu zástupci k došetření, tak jak rozhodl okresní soud. Podle stěžovatele již usnesení o zahájení trestního stíhání neodpovídalo požadavkům §160 odst. 1 trestního zákona. Dále prý nemohl realizovat své právo na obhajobu zejména podle §33 trestního řádu, domovní prohlídky učiněné ve věci lze u všech obviněných považovat za neprocesní, nepoužitelné a neodůvodňující zákonnost trestního stíhání, svědci vypovídající ve věci nebyli před započetím výslechu poučeni a obeznámeni s předmětem věci apod.
Stěžovatel vytýká krajskému soudu, že v daném případě dal přednost zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení před zásadou zdrženlivosti a šetření práv obviněných. Krajský soud nepochopil pojem "spravedlivý proces", jak jej vykládá Evropský soud pro lidská práva na základě čl. 6 odst. 1 až 3 Úmluvy. Zásada rychlosti totiž nestojí v kontradikci, ale v rovnocenném postavení s ostatními zásadami spravedlivého procesu.
Krajský soud setrval ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti na svých závěrech v napadeném rozhodnutí. Podle jeho názoru je menší újmou pro obviněné, pokud by soud po zvážení procesní použitelnosti důkazů ve věci meritorně rozhodl, než aby je vystavoval novému přípravnému řízení, v němž by nebylo možno očekávat, že by došlo k výraznějším změnám ve skutkových zjištěních. V nynější situaci má obhajoba k dispozici vše, čím chce státní zástupce argumentovat, může se účinně bránit a dosáhnout konečného rozhodnutí v relativně krátkém čase. Okresní soud ve vyjádření zopakoval svůj názor vyjádřený v rozhodnutí. Neztotožňuje se s názorem soudu stížnostního, že rychlost a hospodárnost řízení přináší obviněným menší zásah do jejich práv než zásada zdrženlivosti a navrhuje vyhovět ústavní stížnosti v plném rozsahu.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, C.H.Beck, sv. 4, č. 78, str. 243).
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní stížnost lze tedy zpravidla podat až po pravomocném rozhodnutí ve věci samé, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat v jiném řízení. Dílčí rozhodnutí soudů nebo jiných orgánů veřejné moci lze napadnout ústavní stížností v zásadě pouze tehdy, mají-li význam pro ochranu nároku (práva), který je předmětem řízení před obecným soudem, a současně nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) zasahují do základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi s ohledem na uvedené rovněž opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
Ústavní soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu z hlediska možného zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv, a to konkrétně práva na spravedlivý proces, což v dané věci znamená zejména posouzení, zda odůvodnění napadeného usnesení obstojí z hlediska ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu. Ústavní soud se po posouzení argumentace obsažené v odůvodnění napadeného usnesení přiklonil k závěru, že důvody, které vedly stížnostní soud ke zrušení usnesení okresního soudu, jsou náležitě a podrobně vyloženy, a proto Ústavní soud považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Krajský soud shledal, že požadavky na došetření věci obviněného v přípravném řízení nelze považovat za takové, aby odůvodňovaly postup podle §188 odst. 1 písm. e) trestního řádu. Také Ústavní soud s ohledem na zásadu, že těžiště dokazování je v řízení před soudem, který může v souladu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti potřebné důkazy provést sám, a sám má také posoudit, zda procesní postup v přípravném řízení odůvodňuje odsouzení obžalovaného nebo nikoli, nespatřuje v napadeném usnesení zásah do stěžovatelových základních práv nebo svobod. Jak již bylo naznačeno výše, Ústavní soud se v dané fázi trestního řízení necítí být povolán k zásahu do pravomoci orgánů činných v trestním řízení, s výjimkou případů, kdy lze v postupu orgánů činných v trestním řízení spatřovat určitý prvek libovůle odrážející se v jeho nedostatečném odůvodnění (zásada minimalizace zásahů do pravomoci orgánů veřejné moci, resp. obecných soudů). Tak tomu v daném případě není, a Ústavní soud má za to, že postačí odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu.
Ústavní soud se v této fázi řízení nezabýval námitkami stěžovatele týkajícími se porušení práva na obhajobu, ani důvody pro zahájení trestního stíhání, neboť v přípravném řízení měl stěžovatel k dispozici procesní prostředky, kterými měl možnost požadovat zjednání nápravy. I v řízení před soudem bude mít stěžovatel možnost uplatnit veškeré pochybnosti o průběhu přípravného řízení a bude na obecném soudu, aby se jimi zabýval a poté je vyhodnotil v rozhodnutí ve věci samé.
Ústavní soud ze všech shora rozvedených důvodů dospěl k závěru, že napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, a proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu