ECLI:CZ:US:2005:2.US.333.04
sp. zn. II. ÚS 333/04
Usnesení
II.ÚS 333/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatele Ing. B. Š., zastoupeného JUDr. P. Č., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2004, čj. 22 Co 6/2004-75, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze ve výrocích o nákladech řízení před soudem I. stupně, a to s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 21 C 458/2000, z něhož zjistil následující:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 24. 4. 2003, čj. 21 C 458/2000-62, zastavil řízení v části, jíž se žalobce, B. Č., domáhal proti stěžovateli zaplacení částky 6.800,- Kč s příslušenstvím od 1. 1. 2000 do zaplacení, a v části, v níž se proti stěžovateli domáhal zaplacení příslušenství z částky 2.183,- Kč od 1. 1. 2000 do 3. 12. 2000 (výrok I.). Žalovanému (stěžovateli) uložil povinnost zaplatit žalobci částku 8.053,- Kč s příslušenstvím od 1. 3. 2000 do zaplacení (výrok II.). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému (stěžovateli) náklady řízení v částce 2. 707,- Kč (bod III.) a na náhradě nákladů řízení státu České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 10 částku 263,- Kč (výrok IV.). Dále rozhodl, že se po právní moci tohoto rozhodnutí vrací žalobci zpět přeplatek na soudním poplatku ve výši 2.104,- Kč (výrok V.). Z odůvodnění plyne, že povinnost, uložená stěžovateli ve výroku II. představovala náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti po úrazu, který žalobce utrpěl dne 5. 1. 2000, coby řidič zaměstnaný u stěžovatele, při vystupování z kabiny vozidla. Stěžovatel požadovanou výši náhrady za ztrátu na výdělku a správnost jejího výpočtu nezpochybnil. Neprokázal, že by pracovní poměr mezi účastníky skončil dne 31. 12. 1999. Protože mezi nimi nebyla uzavřena v době pracovní neschopnosti ani dohoda, trval pracovní poměr i v této době. Úraz utrpěný stěžovatelem tak měl charakter pracovního úrazu ve smyslu §190 odst. 1 zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce (dále jen "zák. práce"). Nárok žalobce je dán ustanoveními §190 odst. 5 a §194 odst. 1 zák. práce.
Proti výroku II. podal žalovaný (stěžovatel) odvolání, které odvolací soud shledal neopodstatněným a rozhodl, že se rozsudek soudu prvého stupně ve vyhovujícím výroku sub. II. potvrzuje. Rozhodnutí soudu I. stupně změnil pouze ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky (výrok III.), a to tak, že žalovaný (stěžovatel) je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 5.117,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky JUDr. L. K. Ve výroku IV. rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalovaný (stěžovatel) je povinen zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 10 částku 263,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud považoval rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé věcně správným. Změnu rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil tím, že neshledal způsob jejich zjištění zcela správným. Soud prvého stupně sice správně postupoval podle ustanovení §142 odst. 2 a §146 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen "o.s.ř."), ovšem nepřihlédl k tomu, že se žalovaná částka v průběhu řízení zmenšovala. Odvolací soud proto hodnotil poměr úspěchu a neúspěchu mezi účastníky v jednotlivých fázích řízení a dospěl k výsledku, vyslovenému ve shora citovanému výroku o nákladech řízení. Žalovanému (stěžovateli) též uložil zaplatit náhrady náklady řízení státu, neboť vznikly dne 23. 5. 2002, tj. v období, kdy lze hovořit již jen o úspěchu žalobce ve věci.
Stěžovatel napadá závěry odvolacího soudu v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že odvolání podal pouze proti výrokům II. a III. rozhodnutí soudu prvého stupně. Rozhodnutím odvolacího soudu byla porušena jeho práva na spravedlivý proces. Odvolatel, který jako jediný napadl rozhodnutí soudu I. stupně, se nemůže dostat rozhodnutím odvolacího soudu do horšího postavení, než kdyby odvolání nepodal. Tuto obecnou a přirozenou zásadu platnou i pro náklady řízení může změnit jen výslovná právní úprava, kterou však občanský soudní řád nezná. Ke změně výroku o nákladech řízení soudu I. stupně může dojít jen, změní-li odvolací soud rozhodnutí ve věci samé, anebo rozsudek soudu I. stupně zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení. Při potvrzujícím rozsudku odvolací soud znovu o nákladech řízení u soudu I. stupně rozhodovat nemůže. Stěžovatel se dále na podporu svých argumentů odvolává na komentář k občanskému soudnímu řádu a na článek JUDr. Chalupy, publikovaný v Soudních rozhledech č. 8/1999, str. 245.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Městský soud v Praze, a vedlejšího účastníka řízení, B. Č., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření vyslovuje přesvědčení, že se svým rozhodnutím nedopustil žádného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Přezkumné činnosti odvolacího soudu podléhaly ze zákona i akcesorické výroky o nákladech řízení. Nebylo o nich rozhodováno dle ustanovení §224 odst. 2 o.s.ř. Při posuzování správnosti o výroku ve věci samé byla z úřední povinnosti zkoumána i správnost akcesorického výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem a o soudním poplatku, bez ohledu na to, že proti nim nebylo podáno odvolání. Dojde-li odvolací soud k závěru, že výrok o nákladech řízení není správný, nemůže jej, jako správný podle §219 o.s.ř. potvrdit, a upřít tak tomu účastníku, který vynaložil náklady k účelnému a úspěšnému uplatňování nebo bránění práva, právo na jejich náhradu.
Vedlejší účastník byl také vyzván k vyjádření přípisem ze dne 29. 6. 2004, který mu byl dne 2. 7. 2004 uložen, o čemž byl téhož dne a dále 12. 7. 2004 vyrozuměn. Adresát si zásilku nevyzvedl, a k doručení tak došlo ve smyslu §46 odst. 4 o.s.ř. desátým dnem od uložení. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Připomíná, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený právní názor odvolacího soudu nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Podle ustanovení §212 o.s.ř. projedná odvolací soud věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí. Tímto rozsahem ovšem není vázán podle písm. b) tohoto ustanovení v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který odvoláním nebyl dotčen. To je právě případ výroků o nákladech řízení, které mají vzhledem k výroku o věci samé akcesorickou povahu. Odvolací soud si tak meze svého přezkumu vymezil zcela v souladu s citovaným ustanovením o.s.ř. Následně pak tedy přezkoumával nejen věcnou správnost napadeného výroku, ale i všech dalších výroků, spadajících do jeho přezkumné činnosti, tedy i správnost rozhodnutí o nákladech řízení. Jestliže je shledal nesprávnými, rozhodoval v této části podle ustanovení §220 odst. 1 o.s.ř., tedy změnil rozhodnutí, protože soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav. To také odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl. Na tomto postupu nic nemění fakt, že jiný přezkoumávaný výrok, v daném případě výrok ve věci samé, byl shledán správným, a v souladu s §219 o.s.ř. tak byl potvrzen. Odvolací soud nepochybně postupoval zcela v souladu s platnou právní úpravou, a nevybočil tak při aplikaci či interpretaci daných ustanovení z mezí ústavnosti.
Ústavní soud proto nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení ve smyslu čl. 36 Listiny či čl. 6 Úmluvy. Tato ustanovení garantují sice právo na soudní ochranu, přirozeně je však nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. S ohledem na shora uvedené zjištění, dle něhož jsou závěry odvolacího soudu výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, neshledal Ústavní soud v projednávaném případě žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v.r.
předseda senátu