ECLI:CZ:US:2005:2.US.35.04
sp. zn. II. ÚS 35/04
Usnesení
II.ÚS 35/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti L. B., zastoupeného JUDr. E. Z., proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové, č. j. 2T 10/2003-188, ze dne 25. 3. 2003, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 11 To 190/2003, ze dne 16. 6. 2003 a usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 7 Tdo 1141/2003, ze dne 13. 11. 2003, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 3, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti, byl rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové, č. j. 2T 10/2003-188, ze dne 25. 3. 2003, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. z. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou roků a byl mu uložen peněžitý trest. Podané odvolání Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením, sp. zn. 11 To 190/2003, ze dne 16. 6. 2003, zamítl. Stěžovatel pak podal dovolání, které však Nejvyšší soud ČR usnesením, sp. zn. 7 Tdo 1141/2003, ze dne 13. 11. 2003, odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Trestné činnosti se měl stěžovatel dopustit tím, že jako majitel autobazaru TIPO přijal na základě předávacího zápisu k prodeji celkem šest ojetých motorových vozidel nebo přívěsů za předpokládanou prodejní cenu, přičemž následně prodávající těchto vozidel nepravdivě informoval o údajné neprodejnosti vozidel za uvedenou cenu a sjednal s nimi sníženou prodejní cenu, ačkoliv věděl, že na tato vozidla jsou již kupci, kterým vozidlo prodá za částku podstatně vyšší. Měl tak získat více finančních prostředků tím, že uváděl původní majitele vozidel v omyl. Stěžovatel napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká, že nedbaly jeho obhajoby, že se nejednalo o smlouvu o zprostředkování, ale o kupní smlouvu, kdy kupní cena byla stanovena dohodou. Nešlo tedy podle názoru stěžovatele o žádné zprostředkování, ale o jeho obchodní činnost, spočívající v nakupování ojetých vozidel za co nejnižší cenu, kdy tyto hodlal prodat tzv. obratem ruky v závislosti na situaci na trhu. Stěžovatel proto v ústavní stížnosti tvrdí, že se ničeho nedopustil, i kdyby prodávajícím uváděl cokoliv. Základem věci je tedy podle stěžovatelova názoru svoboda podnikání, kterou se ale ani jeden z obecných soudů nezabýval. Stěžovatel se choval naprosto svobodně, stejně jako prodávající, kdy uzavírání smluv není nikde zakázáno. Došlo tak k porušení čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož může každý činit, co není zákonem zakázáno, dále čl. 10 odst. 2 Listiny, neboť každý má právo před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, k zásahu do práva vlastnického (čl. 11 odst. 1 Listiny) a do práva podnikat (čl. 26 Listiny). Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud shora označená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 2T 10/2003, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Okresního soudu v Hradci Králové, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu ČR. Okresní státní zastupitelství v Hradci Králové, Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové a Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejších účastníků vzdaly.
Okresní soud v Hradci Králové ve svém vyjádření konstatuje, že námitky uváděné stěžovatelem v ústavní stížnosti jsou v podstatě opakováním jeho obhajoby, kterou již v řízení před soudem uplatnil. Z tohoto důvodu se jednotlivé soudy, které ve věci rozhodovaly, s těmito námitkami vypořádaly a okresní soud proto odkazuje na odůvodnění jejich rozhodnutí. Dle názoru okresního soudu nebyla žádná stěžovatelova práva porušena, a pokud občan naplní svým jednáním některou ze skutkových podstat trestných činů, nese za toto jednání odpovědnost. Pokud by tedy stěžovatel obchodoval s ojetými automobily v souladu s příslušnými předpisy, nebyl by postaven před soud. Stěžovatel však své zákazníky nepravdivě informoval o prodejních cenách jednotlivých vozidel a tímto dosáhl snížení původně dohodnuté kupní ceny a tohoto jednání se nepochybně dopustil v úmyslu zvýšit svůj zisk. V případě, že by dodržel dohody o cenách, za jaké měl vozidlo získat od poškozených, vykázal by zisk, protože byl schopen vozidla prodat i za ceny vyšší a získat tak zcela legálně částku větší než byla původně dohodnuta. Návrh proto okresní soud nepovažuje za oprávněný a navrhuje, aby ho Ústavní soud zamítl.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření stručně uvádí, že jeho rozhodnutí vycházelo ze zjištěných skutkových okolností případu a soud postupoval v souladu se zákonem. Nemá tedy, co by k závěrům svého rozhodnutí dodal a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Rovněž Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření zdůrazňuje, že v ústavní stížnosti uplatněné námitky jsou ve své podstatě opakováním námitek uplatněných stěžovatelem již v průběhu trestního stíhání a v řízení o dovolání. Na tyto námitky Nejvyšší soud ČR reagoval již v odůvodnění napadeného usnesení, na něž pro stručnost odkazuje. Se stěžovatelem lze souhlasit, že účelem podnikání je dosažení zisku, stěžovatel však přehlíží, že dosahování zisku ke škodě cizího majetku tím, že někoho uvede v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, je zákonem zakázáno a postihuje se jako trestný čin podvodu. Navrhuje proto, aby Ústavní soud návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný, resp. zamítl.
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje, když v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla ústavní stížnost s účinností od 22. 6. 2004 přidělena soudkyni JUDr. Michaele Židlické. Dle §8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátě, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud předně konstatuje, jak ostatně zdůraznil ve svém vyjádření k ústavní stížnosti i Okresní soud v Hradci Králové a Nejvyšší soud ČR, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které vznesl v rámci své obhajoby již v řízení před soudem I. stupně (č.l. 185), v písemném odůvodnění odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně ze dne 3. 4. 2003 (č.l. 190-192) a v podaném dovolání (č.l. 204-205). Ústavní soud v této souvislosti shledal, že nalézací i odvolací soud, jakož i Nejvyšší soud ČR, se zmíněnými námitkami stěžovatele zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Meritum stěžovatelových námitek uplatněných v ústavní stížnosti spočívá ve stěžovatelově tvrzení, že svým jednáním nespáchal trestný čin podvodu, kterým byl uznán vinným, neboť se zabýval výlučně obchodní činností. Odsuzujícími rozhodnutími obecných soudů tak mělo být zasaženo především do jeho základního práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny) a podnikat (čl. 26 Listiny). Ústavní soud k posuzované věci v tomto směru uvádí, že aplikované ustanovení trestního zákona (§250 tr. z.) představuje ústavně konformní výluku z ochrany vlastnictví a práva podnikat stanovením formálních a materiálních znaků trestného činu jakožto nepřípustného způsobu jednání, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, přičemž je to právě obecný soud, který rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy ČR a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavnímu soudu pak v zásadě nenáleží nahrazovat činnost obecných soudů, které nejlépe znají zvláštní okolnosti jednotlivého konkrétního případu. Pokud stěžovatel v posuzované ústavní stížnosti tvrdí, že zjištěný skutek byl soudy nesprávně kvalifikován jako trestný čin podvodu, ačkoliv o trestný čin nejde, pak Ústavní soud z připojeného spisového materiálu zjišťuje, že stěžovatel uvedl poškozené v omyl tím způsobem, že v návaznosti na uzavřenou smlouvu o zprostředkování prodeje ojetých vozidel jim předstíral okolnosti (neprodejnost vozidel), které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, a na tomto základě dosáhl svého obohacení ke škodě poškozených, kteří by jinak, bez uvedení v omyl, se zprostředkováním prodeje za takových podmínek nesouhlasili. Že šlo o smlouvu zprostředkovací pak vyplývá jednoznačně z faktu, že stěžovatel s poškozenými sepisoval "Předávací zápis na ojeté vozidlo", z něhož je ze souvislostí zřejmé, že nešlo o kupní smlouvu, neboť výše údajné prodejní ceny zde uvedená nebyla shodná s faktickou prodejní cenou vyplacenou poškozeným osobám (viz např. č.l. 21, 61, 68), ale pouze výchozí cenou, se kterou byla vozidla přijímána ke zprostředkování prodeje, a která byla posléze snížena v souvislosti s uvedením poškozených v omyl tvrzením stěžovatele o údajné neprodejnosti převzatých vozidel. Ostatně otázkou právní kvalifikace stěžovatelova jednání se vedle nalézacího a odvolacího soudu zevrubně zabýval i Nejvyšší soud ČR v rámci podaného dovolání a na základě obsažné právní argumentace jednoznačně dovodil (viz č.l. 219-220), že předmětný trestný čin byl jednáním stěžovatele naplněn jak co do znaků formálních, tak i materiálních.
Podle čl. 83 Ústavy ČR je úkolem Ústavního soudu pouze ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti či přezkumu správné aplikace "jednoduchého" práva. Náleží mu tedy toliko posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, v daném případě pak jde o zvážení, zda stěžovatelem tvrzená nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy měla za následek zásah do jeho základních práv a svobod. Ústavně právní dimenze by pak stěžovatelem tvrzená nesprávná aplikace mohla dosáhnout teprve tehdy, jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušného ustanovení trestního zákona ze strany obecného soudu byl obsažen zřejmý prvek svévole (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98; Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, str. 23). Takového pochybení však Ústavní soud v posuzovaném případě u napadených rozhodnutí obecných soudů neshledal.
Právní závěry, ke kterým v posuzovaném případě dospěly obecné soudy, nelze v daném směru považovat za závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývaly, kdy pouze takový nesoulad by zásah Ústavního soudu odůvodňoval. V předmětné věci však Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nic, co by vyžadovalo jeho zásahu.
Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedenou argumentaci dospěl k názoru, že napadenými rozhodnutími nedošlo ke stěžovatelem namítanému zásahu do jeho základních práv a neshledal v poměru k nim nic, co by svědčilo pro jeho zásah. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. 4. 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu