ECLI:CZ:US:2005:2.US.357.04
sp. zn. II. ÚS 357/04
Usnesení
II.ÚS 357/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatele D. N., zastoupeného JUDr. V. J., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2004, čj. 28 Cdo 712/2004-100, a o návrhu na zrušení §13 odst. 4 věta třetí zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "ke dni účinnosti tohoto zákona", takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 14. 6. 2004 se navrhovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR (zjevně nesprávně v petitu stížnosti toto rozhodnutí označuje jako rozsudek) a domáhá se zrušení v záhlaví specifikované části zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že ústavní stížnost podává coby právní nástupce paní A. N., která byla původní účastnicí řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, a která v průběhu lhůty pro podání ústavní stížnosti zemřela. Stěžovatel tvrdí, že je jejím synem a jediným dědicem.
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2004, čj. 28 Cdo 712/2004-100, a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 13 C 254/2001, soud ověřil, že účastnicí daného řízení byla paní A. N. a ČR, Ministerstvo financí. Tvrdí-li stěžovatel, že žalobkyně zemřela, připadal by pro Ústavní soud v úvahu analogický postup podle ustanovení §107 odst. 1 a 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), dle něhož jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením. Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.
Ústavní soud proto považoval za rozhodující postavit na jisto, kdo je dědicem paní A. N. Z hlediska řízení před Ústavním soudem je daná skutečnost relevantní také v tom směru, že ústavní stížnost může podat pouze k tomu oprávněná osoba [srov. §72 odst. 1 a §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zák. o Ústavním soudu"], a nestane-li se tak, musí být ústavní stížnost odmítnuta.
K ústavní stížnosti nebyl připojen žádný dokument, který by stěžovatelem tvrzené skutečnosti dokládal, pouze z ní vyplývalo, že takové doklady stěžovatel dodatečně předloží. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, Ústavní soud vyzval stěžovatele přípisem ze dne 16. 5. 2005, aby doložil skutečnost, že je právním nástupcem paní A. N.n, resp. alespoň sdělil, u jakého soudu je dědické řízení vedeno. Stěžovatel (resp. jeho právní zástupce) na danou výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval. Dne 16. 8. 2005 byl proto opětovně vyzván ke sdělení uvedených informací s tím, že nedoloží-li je ve stanovené lhůtě 8 dní ode dne obdržení tohoto přípisu, a neodstraní-li tak vady svého podání, bude návrh podle §43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu odmítnut. Dne 26. 8. 2005 obdržel Ústavní soud sdělení, že na výzvu stěžovatel řádně reagoval již dne 24. 5. 2005, a dále sdělil, že je jediným dědicem na základě závěti paní A. N. ze dne 10. 9. 1995 ve znění jejího 1. dodatku, přičemž kopii uvedených dokumentů přiložil (jde o dva dokumenty v anglickém jazyce, označené "Last Will of A. N." a "First Amendment of the A. C. N. Living Trust"). Vzhledem k tomu, že žádná písemnost stěžovatele ze dne 24. 5. 2005 nebyla Ústavnímu soudu doručena, byl stěžovatel opětovně vyzván, aby příslušnou informaci stran dědického řízení Ústavnímu soudu sdělil, na což stěžovatel reagoval zasláním kopie údajného podání ze dne 24. 5. 2005, v němž sděluje, že se v České republice nevedlo žádné řízení po paní A. N. s ohledem na to, že na jejím území nezanechala žádný majetek.
Ústavní soud zvážil projednávanou věc a dospěl k závěru, že stěžovatel nedostál výzvám Ústavního soudu, a ačkoli byl informován o možném odmítnutí jeho návrhu pro vady, tyto vady neodstranil. Stěžovatel měl s ohledem na okolnosti případu povinnost prokázat, že je osobou oprávněnou k podání projednávané ústavní stížnosti, tedy, vzhledem k tomu, že nebyl účastníkem řízení, jehož výsledkem bylo pravomocné rozhodnutí, jímž by bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], měl alespoň prokázat, že je právním nástupcem takové osoby. To však stěžovatel nesplnil. Primárně nutno uvést, že stěžovatel předložil příslušné důkazy v jazyce anglickém, i když jednacím jazykem řízení před Ústavním soudem je dle §33 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jazyk český. Nicméně i pokud by z textu dané závěti skutečně vyplynulo, že je jediným dědicem žalobkyně, nedokládá to, že tomu tak skutečně je. Stěžovatel nedoložil žádný relevantní doklad o tom, že tato skutečnost byla, byť v řízení před cizími státními orgány, osvědčena, a že jde o závěť platnou, čímž mj. nebylo prokázáno ani to, že paní A. N. zemřela. Předložená kopie dokumentu není úředně ověřena, podpis na nich je notářsky ověřen pouze v případě "1. dodatku".
Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh, dle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zák. o Ústavním soudu, odmítnout, neboť stěžovatel neodstranil vady návrhu ve lhůtě k tomu určené.
K návrhu na zrušení §13 odst. 4 věta třetí zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "ke dni účinnosti tohoto zákona", pak Ústavní soud uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu §74 zák. o Ústavním soudu. Návrh na zrušení právního předpisu "sdílí osud" ústavní stížnosti. Je proto možné se jím meritorně zabývat pouze, pokud ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) neodůvodněně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (srov. např. III. ÚS 101/95).
Ústavní soud proto i tento návrh, spojený s ústavní stížností, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítl, a to podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením §43 odst. 1 písm. a) zák. o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2005
J i ř í N y k o d ý m, v. r.
předseda senátu