ECLI:CZ:US:2005:2.US.387.04
sp. zn. II. ÚS 387/04
Usnesení
II.ÚS 387/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti společnosti GAMMY & CO., s.r.o., se sídlem Praha 1, Na Poříčí 4, zastoupené JUDr. R. O., proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 28 Cdo 173/2004, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 16 Co 94/2003, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, zastoupené JUDr. J. B., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. 6. 2004 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlavích uvedených rozsudků Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze. Tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 Ústavy.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 27 C 77/2002, z něhož zjistil následující:
Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl rozsudkem ze dne 27. 9. 2002, čj. 27 C 77/2002-20, žalobu České republiky -Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen "vedlejší účastník") na uložení povinnosti stěžovateli vyklidit a vyklizené předat nebytové prostory specifikované ve výroky tohoto rozhodnutí. Vedlejšího účastníka dále zavázal zaplatit stěžovateli náklady řízení. Soud vyšel ze zjištění, že smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 8. 2. 1995 nesplňovala požadavek souhlasu správního orgánu ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném v době uzavření smlouvy (dále jen "zákon č. 116/1990 Sb."), a je proto absolutně neplatná. To však bez dalšího nezaložilo neplatnost smlouvy ze dne 16. 7. 2001, která je co do obsahu novou smlouvou o nájmu nebytových prostor. Vzhledem k okolnosti, že v době uzavření této druhé smlouvy již podmínka existence souhlasu správního orgánu neplatila, posoudil ji jako platnou. Žalobu na vyklizení proto shledal nedůvodnou.
Městský soud v Praze k odvolání vedlejšího účastníka rozsudkem ze dne 14. 10. 2003, čj. 27 Co 94/2003-36, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatele uznal povinným sporné nebytové prostory vyklidit a vyklizené předat vedlejšímu účastníku do tří měsíců od právní moci rozsudku. Vedlejšímu účastníku nepřiznal náhradu nákladů řízení. Odchýlil se od právního závěru nalézacího soudu, dle něhož bylo možné ujednání z 16. 7. 2001 považovat za novou smlouvu. Toto ujednání hodnotil v souladu s vyjádřenou vůlí stran jako dodatek původní neplatné nájemní smlouvy. Mimo to shledal další důvod její neplatnosti dle §39 občanského zákoníku v tom, že neobsahuje náležitosti uvedené v ustanovení §9 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem (dále jen "vyhláška č. 119/1988 Sb.").
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud zamítl rozsudkem ze dne 25. 3. 2004, čj. 28 Cdo 173/2004-55. Rozhodl i o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení o dovolání. Dospěl k závěru, že sporná nájemní smlouva ani její dodatek nesplňují náležitosti, vyžadované v rozhodné době platnými předpisy upravujícími nakládání s majetkem státu, neboť neobsahují ujednání ve smyslu §9 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb., resp. §27 odst. 1, 2 zákona č. 219/2000 Sb. Jsou proto neplatné ve smyslu §39 občanského zákoníku. Vztahem původní nájemní smlouvy a jejího dodatku se již nezabýval, neboť jakýkoli závěr v této věci by nemohl mít vliv na výše odůvodněnou neplatnost užívacího titulu stěžovatelky.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Polemizuje v ní se závěry soudů o neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor a jejího dodatku pro absenci souhlasu správního orgánu k uzavření smlouvy. Poukazuje na dopad novely zákona č. 302/99 Sb., jíž bylo ustanovení o této podmínce platnosti zrušeno, a vyslovuje názor, že po účinnosti této novely, tedy v době podání žaloby, nebyl u smluv, které byly uzavřeny před její účinností, již nutný souhlas správního orgánu. Odvolací soud se však dle stěžovatelky tímto názorem vůbec nezabýval. Stěžovatelka má za to, že odvolací soud také nesprávně vyložil projev vůle smluvních stran při uzavírání dodatku k nájemní smlouvě. Má za to, že za použití vykládacího ustanovení §35 občanského zákoníku lze dojít k závěru, že smluvní strany uzavřely svým obsahem a sémantickým vyjádřením nájem v nebytových prostorách. Stěžovatelka také popírá důvod neplatnosti dle §9 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb., když pro nájem nebytových prostor platí výlučně zákon č. 116/1990 Sb. Pouhé připuštění možnosti aplikace uvedené vyhlášky by zpochybnilo právní řád České republiky a právní jistotu všech nájemců prostor, které jsou majetkem státu. I u hospodaření s majetkem státu, pokud jde o podmínky nájemní smlouvy, se řídí nájemní vztah zákonem č. 116/1990 Sb., a tato skutečnost byla v daném nájemním vztahu dodržena. Stěžovatelka uzavírá, že soudy odvolací a dovolací postupovaly formálně a neposuzovaly vztahy mezi stranami věcně, se znalostí a přesvědčivostí. Porušily princip rovnosti stran a preferovaly stát jako někoho nadřazeného, který může postupovat, jak se mu zachce a na svou ochranu využívá nedostatky v legislativě.
Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení.
Městský soud v Praze setrval na svých právních závěrech, vyjádřených v odůvodnění rozsudku. Poukázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž je výslovně vyjádřen názor, že smlouva o nájmu nebytových prostor, uzavřená před 3. 12. 1999 bez předchozího souhlasu obecního úřadu, je absolutně neplatná, na čemž nic nemění skutečnost, že ustanovení §3 odst. 2 věta druhá zákona č. 116/1990 Sb. bylo s účinností od 3. 12. 1999 zrušeno. Navrhl proto, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta, pokud nebude odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud upozornil na to, že dodatek ke smlouvě měl být vlastně dohodou, podle níž mělo dojít k novaci původního závazku. Taková dohoda je podle §570 odst. 1 občanského zákoníku možná. I v tomto případě však musí platit, že novací lze platně upravit původní právní vztah jen za předpokladu, že původní smlouva je platná. Nejvyšší soud se neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že nájem a podnájem nebytových prostor upravuje výlučně zákon č. 116/1990 Sb., a že tedy bez vlivu na jakoukoli konkrétní úpravu zakládaného právního vztahu zůstávají ustanovení vyhlášky č. 119/1988 Sb. Připuštění jiného názoru nezpochybňuje náš právní řád a jistoty tuzemských a zahraničních nájemců, jak tvrdí stěžovatelka, ale je výrazem historického výkladu souvislostí, které po účinnosti zákona č. 119/1990 Sb. bylo třeba smluvními projevy respektovat. Nejvyšší soud má za to, že nesplnění požadavku souhlasu správního orgánu přivodilo absolutní neplatnost smlouvy, a odvolací soud správně dospěl k závěru, že ujednání ze dne 16. 7. 2001 nepředstavovalo uzavření zcela nové smlouvy, ale pouze částečnou změnu sjednaných podmínek. Toto ujednání je dodatkem původní neplatné smlouvy. Protože přijetí zákona č. 116/1990 Sb. nemohlo derogovat vyhlášku č. 119/1988 Sb., nelze než přisvědčit, že smlouva je neplatná ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku i proto, že neobsahuje náležitosti uvedené v ustanovení §9 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb., které podle své povahy mají kogentní povahu. Nová úprava, která skutečně derogovala tuto vyhlášku, tj. zákon č. 219/2000 Sb, o majetku České republiky a jejím vystupováním v právních vztazích (dále jen "zákon č. 219/2000 Sb."), totiž v §27 odst. 2 říká, že nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak, musí smlouva obsahovat ujednání o možnosti ukončit užívací vztah výpovědí a rovněž odstoupením od smlouvy, pokud uživatel neplní řádně a včas své povinnosti, anebo pokud přestanou být plněny podmínky podle odst. 1. Nejvyšší soud proto navrhl, aby podané ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
Vedlejší účastník uvedl, že odvolací i dovolací soudy správně vycházely z platných zákonů, jejich dotčená ustanovení také konformně vyložily. Poukázal na to, že vedle stěžovatele v předmětné nemovitosti užívali nebytové prostory další účastníci, proti nimž byly podány soudní žaloby o vyklizení nebytových prostor. Tyto žaloby projednávali jiní soudci nalézacího soudu i jiné senáty odvolacího soudu a někteří ze žalovaných podali rovněž dovolání. Ve všech rozsudcích soudy rozhodly shodně jako v případě stěžovatele. Žalovaná společnost ZIPimex, s.r.o., podala rovněž ústavní stížnost (při úplně stejném obsahu). Podanou ústavní stížnost považuje vedlejší účastník za nedůvodnou, neboť postupem soudů nebyla v žádném případě stěžovateli upřena jeho základní práva.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Přestože je součástí soudní moci upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů. Není jim tudíž ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi vedené řízení. Nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod zaručených ústavními zákony.
V jádru argumentace stěžovatelky leží její tvrzení, že soudy odvolací i dovolací dospěly k nesprávnému závěru, když shledaly předmětnou smlouvu o nájmu nebytových prostor ze dne 8. 2. 1995, ve znění dodatku ze dne 16. 7. 2001, neplatnou z důvodu absence předchozího souhlasu příslušného správního orgánu a pro chybějící náležitosti dané vyhláškou č. 119/1988 Sb., resp. zákonem č. 219/2000 Sb.
Předně nutno zdůraznit, že námitku stěžovatelky o nesprávné aplikaci vyhlášky č. 119/1988 Sb. nepovažuje Ústavní soud za důvodnou. Tuto vyhlášku bylo třeba až do jejího zrušení považovat za zvláštní právní předpis stanovící podmínky hospodaření s majetkem státu; v tomto rozsahu i vůči zákonu č. 116/1990 Sb. Vyhláška byla zrušena až zákonem č. 219/2000 Sb., byla tedy v době uzavření předmětné nájemní smlouvy platná a účinná. I zákon č. 219/2000 Sb. však obsahuje ve svém ustanovení §27 odst. 1 zvláštní podmínky nakládání s majetkem státu, které na předchozí právní úpravu navazují. Ani tyto náležitosti však smlouva, resp. její dodatek neobsahují. I v tomto ohledu lze dovodit jejich neplatnost dle ustanovení §39 občanského zákoníku. Za takové situace lze akceptovat argumentaci vyslovenou Nejvyšším soudem, že v daném případě nemohlo dojít k novaci, neboť nájemní vztah platně nevznikl.
S ohledem na okolnost, že nájemní smlouva uzavřená mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem byla již ze shora uvedeného důvodu neplatná, nezabýval se Ústavní soud tím, zda zde jsou případně i další důvody její neplatnosti.
Pokud odvolací soud shledal neplatnost smlouvy o nájmu nebytových prostor ve smyslu §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. a §39 občanského zákoníku, není možné zde aplikovat ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku. Tato neplatnost je absolutní, působící přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže práva a povinnosti neplatnou smlouvou předvídané z takového úkonu vůbec nevzniknou. Z neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor pak plyne základní důsledek - odpadá povinnost pronajímatele strpět užívání těchto prostor tím, kdo měl být nájemcem, shodně jako povinnost druhé strany k platbě nájemného. Je-li zároveň pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem nemovitostí, v níž se nebytové prostory nacházejí, svědčí mu právo na ochranu tohoto vlastnictví (§126 odst. 1 občanského zákoníku), neboť užívání jeho nemovitostí bez právního důvodu představuje zásah do vlastnického práva, který je třeba považovat za neoprávněný. Toto právo, jako atribut práva vlastnického, je absolutní, přičemž nelze odmítnout poskytnutí ochrany pro rozpor s dobrými mravy, neboť táž okolnost (neplatnost smlouvy), která zakládá nárok na ochranu práva vlastníka, nemůže být zároveň důvodem jeho odepření (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, 20 Cdo 1582/98). Navíc podle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 190/94 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, č. 87), nelze na základě ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku aktem aplikace práva konstituovat povinnost, kterou vlastník nemovitosti nemá, neboť by takový postup vedl k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny.
Ústavní soud dospěl k závěru, že soudy odvolací a dovolací svá rozhodnutí řádným a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Současně se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky, jež nyní opakuje v ústavní stížnosti. Svým postupem tak nezasáhly do jejích základních práv a svobod. Skutečnost, že se stěžovatelka se závěry soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud rovněž neshledal, že by soudy vytčenou aplikací porušily zásadu rovnosti účastníků. Absolutní neplatnost smlouvy nelze z hlediska zavinění přičítat pouze jedné ze stran smlouvy. Naopak, rozpor s obecně závaznými právními předpisy v tomto smyslu je objektivní okolností postihující všechny strany smlouvy bez ohledu na jejich povahu a právní formu. Obě strany měly dbát již před uzavřením smlouvy o to, aby smlouva dostála všem zákonným podmínkám a splňovala zákonem předvídané náležitosti bez ohledu na to, že jedním z kontrahentů byla právnická osoba zřízená státem, nebo že je to dnes přímo stát, kdo se domáhá ochrany svého vlastnického práva. Jeho postavení ve smluvních vztazích je totiž stejné jako postavení ostatních účastníků soukromoprávních vztahů a jako takovému je mu poskytována stejná ochrana jako kterékoli fyzické nebo právnické osobě.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2005
Jiří N y k o d ý m, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Jarmila Hájková