ECLI:CZ:US:2005:2.US.392.05
sp. zn. II. ÚS 392/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti INTER POLLY Trade s.r.o., se sídlem v Praze, Václavské nám. 793, zastoupené JUDr. Josefem Filipem, advokátem Advokátní kanceláře v Ústí nad Orlicí, Komenského 156, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 2 Cmo 214/2004-95, ze dne 16. 3. 2005 a Krajského soudu v Ostravě č.j. 16 Cm 157/2000- 69, ze dne 30. 4. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení vrchního soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání proti rozhodnutí krajského soudu, jímž ve výroku I. připustil, aby do řízení o žalobě na zaplacení částky 17 335 508,98 Kč s příslušenstvím na místo žalobce vstoupila Česká konsolidační agentura a výrokem II. rozhodl, že vzájemná žaloba žalovaného (stěžovatele) se vylučuje k samostatnému řízení. Stěžovatelka požaduje rovněž zrušení rozhodnutí soudu prvého stupně.
V ústavní stížnosti vyjadřuje stěžovatelka nesouhlas s právními závěry vrchního soudu, který odvolání odmítl z důvodu, že bylo podáno neoprávněnými osobami, neboť rozhodnutím krajského soudu jim nevznikla na jejich právech žádná újma a jejich postavení se v důsledku uvedeného rozhodnutí nezhoršilo. Stěžovatelka předkládá argumenty, které by měly názor odvolacího soudu vyvrátit, zejména přesvědčení, že i po změně žalobce řízení spolu skutkově souvisí a není důvod k vyloučení jejího protinávrhu k samostatnému řízení. Uvádí negativní důsledky tohoto postupu z hlediska nemožnosti uplatnit proti novému žalobci stejnou obranu jako proti žalobci původnímu a poukazuje na nejednotný postup soudu, pokud jde o stanovení povinnosti k zaplacení soudních poplatků z podaných žalob. Dle názoru stěžovatelky se soudy řádně nezabývaly doložením procesního návrhu podle §107a o.s.ř. a prokázáním, že právní skutečnost rozhodná pro vyhovění procesnímu návrhu skutečně nastala a v době rozhodování trvá.
Ústavní soud nejdříve posuzoval, zda návrh splňuje všechny formální podmínky stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z připojeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, č.j. 2 Cmo 214/2004-95, Ústavní soud ověřil, že odvolání stěžovatelky bylo vrchním soudem odmítnuto dle ustanovení §218 odst. 1 písm. b) o.s.ř. jako odvolání podané neoprávněnou osobou.
Novým procesním opravným prostředkem je od 1. 1. 2001 také žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost lze ve smyslu §229 odst. 4 o. s. ř. napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání (dle ustanovení §218, §218a nebo podle §211 a §43 odst. 2 o. s. ř.) nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení. Tvrdí-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že ze strany odvolacího soudu došlo k pochybení, které zakládá možnost domáhat se ochrany svých práv prostřednictvím uplatnění žaloby pro zmatečnost, nezbylo Ústavnímu soudu než posoudit ústavní stížnost jako nepřípustnou.
Pokud tedy stěžovatelka tvrdí, že soud učinil vadný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto, měla dosáhnout přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů, které uvádí ve své ústavní stížnosti, v rámci řízení u obecných soudů, ještě před podáním ústavní stížnosti. Ústavní stížnost má totiž pouze subsidiární povahu a slouží jako prostředek nápravy eventuálního porušení základních práv a svobod až v případě vyčerpání všech ostatních procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a do jejich činnosti může zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv a svobod stěžovatele, a to pouze tehdy, není-li možné nápravu zjednat před obecnými soudy samými.
Ústavní soud dodává, že je vázán petitem ústavní stížnosti a nemohl se proto v rámci tohoto přezkumu zabývat dalšími námitkami stěžovatelky, na které v odůvodnění návrhu obecně poukazuje.
Za situace, kdy ústavní stížnost směřuje proti shora uvedenému rozhodnutí vrchního soudu, které rozhodnutím o posledním prostředku poskytnutým zákonem k ochraně práva v projednávaném případě není, je nutné považovat návrh za nepřípustný.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2005
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj