ECLI:CZ:US:2005:2.US.393.03
sp. zn. II. ÚS 393/03
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké - ze dne 13. ledna 2005 sp. zn. II. ÚS 393/03 ve věci ústavní stížnosti A. M. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 12. 5. 2003 sp. zn. 10 Co 121/2003, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu Plzeň-město tak, že se stěžovatelčina žaloba o zaplacení peněžité částky zamítá a stěžovatelka je povinna uhradit žalované (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnici) náhradu nákladů odvolacího řízení.
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 5. 2003 č. j. 10 Co 121/2003-91 v části výroku sub I týkající se 8% úroku z prodlení z částky 14 970 Kč od 26. 7. 2001 do 26. 6. 2002 a z částky 6 097 Kč od 27. 6. 2002 do zaplacení a ve výrocích sub II a III se zrušuje.
II. Ve zbývající části se návrh zamítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, a to s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 11 C 305/2001, z něhož zjistil následující:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 7. 10. 2002 č. j. 11 C 305/2001-72 uložil žalované společnosti W. T., a. s., (nyní vedlejší účastnice, dále též "vedlejší účastnice") zaplatit stěžovatelce (v původním řízení žalobkyni) částku 6 097 Kč s 8% úrokem z prodlení z částky 14 970 Kč od 26. 7. 2001 do 26. 6. 2002 a z částky 6 097 Kč od 27. 6. 2002 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Co do částky 8 873 Kč řízení zastavil a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že vedlejší účastnice je povinna je ve výši 8 621 Kč zaplatit stěžovatelce. Z odůvodnění rozhodnutí plyne, že stěžovatelka po telefonické dohodě s referentkou cestovní kanceláře H. T., s. r. o., jedné ze smluvních prodejců vedlejší účastnice, obdržela poštou dne 24. 7. 2001 "závaznou přihlášku - cestovní smlouvu" k cestě na Krétu ve dnech 24. 8. až 4. 9. 2001 spolu s všeobecnými podmínkami. Podle přihlášky si stěžovatelka měla zajistit vlastní dopravu i stravu. Tuto předem částečně vyplněnou přihlášku ovšem stěžovatelka nevyplnila, nepodepsala a vedlejší účastnici nevrátila. Následujícího dne ve 12.30 hodin stěžovatelka zaplatila bankovním převodem vedlejší účastnici částku 14 970 Kč a ta neprodleně potvrdila u řeckého partnera objednávku ubytování. Stěžovatelka o provedené platbě informovala referentku cestovní kanceláře a zjistila přitom, že v letadle nebudou volná místa. Požádala pak o vrácení poukázané peněžité částky, a to nejen v rámci telefonického rozhovoru, ale i faxem v 13.37 hodin téhož dne. Tvrdila, že zájem o ubytování podmiňovala třemi místy v charterových letech dne 24. 8. a 4. 9. 2001. Vedlejší účastnice to popírala a trvala na tom, že stěžovatelka si chtěla dopravu zajistit sama. Vedlejší účastnice pak ubytování u řeckého partnera stornovala. Ten požadoval nejprve storno poplatek ve výši 100 %, tj. cca 400 EUR. Po delším jednání byl dohodnut storno poplatek ve výši 200 EUR, tj. 6 097 Kč. Vedlejší účastnice pak stěžovatelce vrátila rozdíl mezi zaplacenou částkou a storno poplatkem ve výši 8 873 Kč.
Obecný soud posoudil telefonický zájem stěžovatelky o zajištění ubytování jako podnět k podání návrhu na uzavření smlouvy a poštou zaslanou "závaznou přihlášku - cestovní smlouvu" jako písemný návrh na uzavření smlouvy o obstarání věci podle §733 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen "o. z."). Návrh stěžovatelka nepřijala, smlouva tedy nebyla mezi účastníky uzavřena a stěžovatelka plnila vedlejší účastnici bez právního důvodu. Jestliže snaha vedlejší účastnice směřovala k uzavření smlouvy písemnou formou (ač není zákonem pro uvedený typ smlouvy požadována), pak je pro uzavření takové smlouvy nezbytný nejen písemný návrh, ale i písemné přijetí (§46 odst. 2 o. z.). Soud proto rozhodl výše uvedeným způsobem.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 5. 2003 č. j. 10 Co 121/2003-91 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba na zaplacení částky 6 097 Kč s 8% úrokem z prodlení z částky 14 970 Kč od 26. 7. 2001 do 26. 6. 2002 a z částky 6 097 Kč od 27. 6. 2002 do zaplacení zamítá. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a stěžovatelka je povinna uhradit vedlejší účastnici částku 6 750 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (jako náhradu nákladů odvolacího řízení). Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl dostatečné množství důkazů a skutkový stav věci byl spolehlivě zjištěn. Připomněl, že se neprokázalo, že by podmínkou uzavření smlouvy mezi účastníky bylo zajištění dopravy stěžovatelky v charterovém letu vedlejší účastnice. Odvolací soud tedy ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež považoval za správná, vycházel, dospěl však k odlišným závěrům právním. Aplikace ustanovení §46 odst. 2 o. z. není namístě, neboť se vztahuje jen na případy, kdy existuje povinnost uzavřít smlouvu písemně. Dohoda účastníků o tom, že by smlouvu hodlali uzavřít písemně (§46 odst. 1 o. z.) prokázána nebyla a jednostranné zaslání přihlášky takovou dohodu neprokazuje. Povinnost uzavřít smlouvu písemně nezakládá ani §852a o. z., neboť toto ustanovení se vztahuje na zájezd, který však stěžovatelka neobjednala. Odvolací soud tak uzavřel, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o obstarání věci podle ustanovení §733 o. z., která může být uzavřena i ústně. Stěžovatelka akceptovala zaslanou přihlášku tím, že následující den zaplatila cenu uvedenou v této přihlášce. Objednatel může od smlouvy odstoupit, musí však obstaravateli nahradit vynaložené náklady a jinou újmu vzniklou obstaravateli, pokud jí obstaravatel nemohl zabránit. Vzniklá újma vedlejší účastnice je v tomto případě dána výší stornovacího poplatku, tedy 6 097 Kč, na jejíž vrácení tedy stěžovatelce nevznikl nárok. Z tohoto důvodu tedy odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, jak výše uvedeno.
Stěžovatelka napadá závěry odvolacího soudu v projednávané ústavní stížnosti. Není spokojena s tím, že jí odvolací soud nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v částce 8 621 Kč, kterou vedlejší účastnice stěžovatelce v průběhu řízení zaplatila, a způsobil tak, že řízení muselo být zastaveno. Tento postup označuje jako projev libovůle soudu a vybočení z mezí spravedlivého procesu. Odvolací soud v rozporu s výsledky řízení před soudem prvního stupně též rozhodl o tom, že stěžovatelce nepřísluší úroky z prodlení ve výši 8 % z částky 8 873 Kč za období od 26. 7. 2001 do 26. 6. 2002 dle ustanovení §517 o. z. Především však stěžovatelka napadá skutkové a právní závěry odvolacího soudu ve věci samé. Tvrdí, že odvolací soud některé z důkazů zcela opomenul a z některých důkazů vyvodil jiná skutková zjištění než soud prvního stupně, aniž by to zdůvodnil. Od skutkových zjištění soudu prvního stupně se odchýlil, aniž by důkazy sám opakoval a sjednal tak rovnocenný podklad pro jejich případné odlišné zhodnocení. Uvedené skutečnosti vedly nejen k nesprávným skutkovým závěrům, ale i k nesprávnému a neústavnímu právnímu posouzení věci. Konkrétně pak stěžovatelka tvrdí, že písemná závazná objednávka a všeobecné podmínky zaslané jí vedlejší účastnicí nebyly pro rozpor s §43a a §733 o. z. řádným návrhem na uzavření smlouvy o obstarání věci. Stěžovatelka se domnívá, že v řízení nebyl předložen žádný důkaz o tom, že se s vedlejší účastnicí dohodly na uzavření smlouvy o obstarání věci, na její ceně a odměně za obstarání, jakožto podstatných náležitostech dané smlouvy. Odvolací soud údajně též pominul svědeckou výpověď svědkyně S., potvrzující všeobecnou praxi svého zaměstnavatele (cestovní kanceláře), z níž soud prvního stupně vzal za prokázané, že vedlejší účastnice vždy požaduje uhradit od zájemců plnou hodnotu zájezdu, aniž by byla uzavřena písemná cestovní smlouva. Odvolací soud v rozporu s provedenými důkazy dovodil, že provedenou platbou došlo k platnému uzavření smlouvy. Nepřihlédl k uvedené výpovědi ani v části, jíž svědkyně potvrzovala, že v ceně zájezdu je kombinace dvou složek - ubytování a jiných služeb cestovního ruchu, a tvrdil, že danou informaci uváděla pouze stěžovatelka. Dále pak v rozporu s ustanoveními §852a a §852b o. z. konstatoval, že poskytnutí uvedených dvou kombinací není zájezdem ve smyslu zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 159/1999 Sb."). Stěžovatelka dále tvrdí, že před soudem prvního stupně bylo nepochybně prokázáno, že s vedlejší účastnicí měly shodnou vůli v tom, že uzavřou písemnou cestovní smlouvu. Připomíná, že podle ustanovení §734 o. z. má obstaravatel také povinnost vydat objednateli písemné potvrzení o uzavření smlouvy, které však vydáno nebylo. Dále s odkazem na ustanovení 735 o. z. dovozuje, že poté, co obstaravatel splní svou smlouvu a smlouva tím zanikne, nelze od ní odstoupit. Nemohou proto nastat účinky odstoupení podle ustanovení §735 o. z., a obstaravateli tak nemůže vzniknout nárok na účelně vynaložené náklady a na újmu vzniklou obstaráním věci. Doplňuje, že vedlejší účastník také nedoložil jediný důkaz o majetkové újmě či škodě spočívající v úhradě storno poplatku řecké cestovní kanceláři. Důkaz listinou "potvrzení cestovní kanceláře o storno poplatku" je v rozporu s korespondencí vedlejší účastnice vedené poté, co stěžovatelka žádala vrácení peněz. Vedlejší účastnice totiž nejprve nežádala náhradu za zajištěné ubytování, ale pouze náhradu škody na telefonních a faxových poplatcích a ztrátě času zaměstnanců. Konečně též upozorňuje, že o vrácení peněz žádala 67 minut po podání příkazu k bezhotovostní platbě, a to současně s oznámením, že peníze zaplatila. Soud s ohledem na ustanovení §43c odst. 2 o. z. chybně uvedené skutečnosti zhodnotil. Vedlejší účastníce se v jeden a týž okamžik dozvěděla, že stěžovatelka zájezd zaplatila a že peníze požaduje zpět.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Plzni, a vedlejšího účastníka řízení, společnost W. T., a. s., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud se ve svém vyjádření odvolal na své rozhodnutí a jeho odůvodnění. Dle jeho názoru nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Společnost W. T., a. s., ve svém vyjádření navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Také se domnívá, že v řízení nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu. Ve vztahu k námitkám stěžovatelky stran nesprávného hodnocení neúplně provedených důkazů a stran právního posouzení věci připomíná vedlejší účastnice nezávislé a nestranné postavení obecných soudů.
Ústavní stížnost je zčásti důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Ústavní soud shledal, že právě k takovému zásahu do ústavně garantovaného práva v projednávaném případě došlo.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že odvolací soud sice rozhodl, že jí nepřísluší příslušenství pohledávky (úroky ve výši 8 % z částky 8 873 Kč za období od 26. 7. 2001 do 26. 6. 2002), ale uvedený závěr jakkoli neodůvodnil. Tento postup označuje jako libovůli v soudním rozhodování a vybočení z mezí a zásad spravedlivého procesu. Uvedenou námitku považuje Ústavní soud za důvodnou. V části týkající se požadovaných 8 873 Kč, vzala stěžovatelka v řízení před soudem prvního stupně svůj návrh zpět, neboť vedlejší účastnice tuto částku dne 26. 6. 2002 stěžovatelce zaplatila. Stěžovatelka tak nadále požadovala jednak částku 6 097 Kč s příslušenstvím, a jednak též příslušenství ve vztahu k celkové, původně požadované, částce 14 970 Kč (tj. včetně částky 8 873 Kč) od 26. 7. 2001 do 26. 6. 2002. Soud prvního stupně jejímu návrhu vyhověl. Odvolací soud bez dalšího odůvodnění v jiné souvislosti uvedl, že předmětem odvolacího řízení byla již jen částka 6 097 Kč s příslušenstvím. Ve výroku svého rozhodnutí sice zamítl celý návrh stěžovatelky (tj. včetně příslušenství), v odůvodnění svého rozhodnutí se však svým rozhodnutím ohledně nepřiznaného příslušenství (zejména k částce 8 873 Kč za dobu od 26. 7. 2001 do 26. 6. 2002) jakkoli nezabýval. Tím, že odvolací soud opomenul ústavně konformním způsobem své závěry týkající se příslušenství požadované jistiny odůvodnit, zatížil své rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů (zejména ustanovení §157 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") i zásad vyjádřených v hlavě páté Listiny. Jedním z principů ovládajících koncept práva na řádný proces a vylučujících libovůli při rozhodování je povinnost soudu své rozhodnutí odůvodnit. Uvedené vady činí napadené rozhodnutí v zásadě nepřezkoumatelným a současně i neústavním ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto návrhu v této části vyhověl.
Pokud však jde o zbývající část argumentace obsažené v ústavní stížnosti, Ústavní soud předesílá, že jí stěžovatelka pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
K takovému závěru Ústavní soud v projednávaném případě, jde-li o zbývající část návrhu, nedospěl. Stěžovatelka primárně zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem, a tedy i celkovou správnost skutkových zjištění. Odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně provedl dostatečné množství důkazů a že skutkový stav byl spolehlivě zjištěn. Stěžovatelka se domnívá, že oproti tomuto tvrzení se odvolací soud od skutkových zjištění soudu prvního stupně odchýlil, aniž je sám opakoval. Takové tvrzení však podle Ústavního soudu není důvodné, jak bude dále uvedeno. Naopak, z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud pouze věc posoudil právně odlišně.
Pokud jde o právní hodnocení věci samé, odvolací soud jasně a srozumitelně objasnil, z jakého důvodu se odchýlil od právních závěrů soudu prvního stupně a své právní závěry také náležitě odůvodnil. Jádrem věci bylo, zda došlo mezi účastníky k uzavření smlouvy týkající se zajištění ubytování na Krétě v určeném termínu, a pokud ano, o jaký typ smlouvy šlo. Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o obstarání věci podle ustanovení §733 o. z. a násl. tím, že stěžovatelka akceptovala zaslanou přihlášku, kterou obdržela dne 24. 7. 2001 a následující den zaplatila cenu uvedenou v této přihlášce, čímž na podmínky v přihlášce uvedené přistoupila. Stěžovatelka tvrdí, že o uzavření smlouvy, o ceně obstarávané věci a odměně za obstarání neexistuje důkaz. Odvolací soud však k závěru o uzavření smlouvy (a tedy i o dohodě na jejích podstatných náležitostech) dospěl právě na základě akceptace podmínek uvedených ve zmíněné přihlášce. V ní byla uvedena mimo jiné cena obstarávané věci a další údaje o zájezdu. V řízení bylo též nepochybně prokázáno, že stěžovatelka tuto cenu zaplatila. Pokud stěžovatelka argumentuje tím, že nedošlo k dohodě o odměně za obstarání, odvolací soud se k tomu sice explicitně nevyjadřuje, nepochybně však vycházel z toho, že celková dohodnutá cena zahrnovala právě i uvedenou odměnu, což na platnost smlouvy nemá vliv. Platnost uvedené smlouvy neovlivňuje ani případná absence vydání písemného potvrzení o uzavření smlouvy, ačkoliv je nepochybně povinností obstaravatele takové potvrzení vydat (srov. §734 o. z. a Občanský zákoník, komentář: Jehlička, Švestka, Škárová a kol., 5. vydání). Obecný soud také zjevně nedospěl k závěru, že by projev vůle navrhovatele smlouvy (tedy vedlejší účastnice v přihlášce zaslané stěžovatelce) nebyl dostatečně určitý a že by z něj nevyplývala vůle být v případě přijetí vázán. Ústavní soud připomíná, že hodnocení důkazů provedených v rámci řízení před obecnými soudy je svěřeno právě jim, a Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší do něj zasahovat, nemá-li za to, že obecný soud zcela zjevně vybočil při svém postupu z mezí zákona. Návrh smlouvy byl adresován stěžovatelce a zjevně obsahoval alespoň podstatné náležitosti navrhované smlouvy - předmět smlouvy a dobu, kdy má být obstarání uskutečněno (ubytování na Krétě ve stanovené době pro 3 osoby), cenu a odměnu za obstarání (v celkové výši 14 970 Kč). Uvedený dokument posoudil odvolací soud jako řádný návrh smlouvy, a jeho závěr zcela zjevně nelze považovat za výsledek ústavně nonkonformního postupu. S ohledem na výše uvedené je také zcela irelevantní výpověď svědkyně S. ohledně praxe cestovní kanceláře, dle níž vedlejší účastnice požaduje zaplacení plné hodnoty zájezdu před uzavřením písemné cestovní smlouvy. Fakt, že taková praxe snad existuje, nemá vliv na správnost závěru, že smlouva o obstarání věci, u níž není zákonem požadována písemná forma, mohla být uzavřena zaplacením dohodnuté ceny. Stěžovatelka dále s poukazem na ustanovení §46 odst. o. z. tvrdí, že smlouva mezi účastníky měla mít písemnou formu. S uvedenou námitkou se již ústavně konformním způsobem vypořádal odvolací soud, když konstatoval, že dohoda účastníků o tom, že by smlouvu hodlali uzavřít písemně, prokázána nebyla, neboť jednostranné zaslání přihlášky ji neprokazuje. To stěžovatelka ani relevantním způsobem nezpochybňuje, pouze setrvává na svém tvrzení, že dohoda účastníků o písemné formě smlouvy existovala.
Argumentaci o neexistenci smlouvy o obstarání věci stěžovatelka doplňuje též námitkou, dle níž se odvolací soud - pokud vycházel z toho, že příkazem k bezhotovostnímu převodu peněz stěžovatelka uzavřela smlouvu o obstarání věci - nevypořádal s jejím projevem vůle k vrácení peněz učiněným v jeden okamžik s oznámením platby. Soud prvního stupně zjistil, že k příkazu k platbě došlo dne 25. 7. 2001 v cca 12.30 hodin. Stěžovatelka posléze telefonicky oznámila provedení platby paní S. a v 13.37 hodin téhož dne faxovým podáním žádala vrácení uvedené platby. Podle ustanovení §43c odst. 2 o. z., na něž stěžovatelka v této souvislosti též poukazuje, platí, že včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli. Přijetí lze odvolat, jestliže odvolání dojde navrhovateli nejpozději současně s přijetím. Vyjádření souhlasu s obsahem návrhu však dojde navrhovateli v okamžiku, kdy se ocitl ve sféře ovládané navrhovatelem, tedy kdy je vyjádření souhlasu v jeho dispozici, a to i pokud o něm dosud neví či se s ním neseznámil (srov. analogicky Občanský zákoník, komentář, 5. vydání: Jehlička, Švestka, Škárová a kol.). V podmínkách projednávaného případu tak vyjádření souhlasu s obsahem návrhu v podobě příkazu k provedení bezhotovostní platby došlo vedlejší účastnici právě v okamžiku, kdy byl příkaz k platbě dán (tj. v cca. 12.30 hod.). Prokazatelně pozdější žádost o vrácení peněz (13.37 hod.) tak na věci nic nemění.
Další námitky zjevně směřují proti závěru odvolacího soudu, že v projednávaném případě nebyla uzavřena smlouva cestovní podle §852a a násl. o. z., neboť předmětem smlouvy nebyl "zájezd" ve smyslu zákona č. 159/1999 Sb. Stěžovatelka upozorňuje na výpověď svědkyně S., která tvrdila, že v ceně plnění je kombinace dvou složek - ubytování a jiných služeb cestovního ruchu (služby delegáta, místní a pobytová taxa, povlečení). To svědkyně S. skutečně uvedla při jednání před soudem prvního stupně dne 2. 9. 2002. Soud prvního stupně i soud odvolací však přesto usoudily, že o zájezd nešlo. Odvolací soud tyto služby označil jako "doplňkové" s tím, že nezakládají povinnost uzavřít smlouvu písemně. Vycházel přitom z ustanovení §1 zákona č. 159/1999 Sb. Podle uvedeného ustanovení se zájezdem rozumí předem sestavená kombinace alespoň dvou z následujících služeb, je-li prodávána nebo nabízena k prodeji za souhrnnou cenu a je-li služba poskytována po dobu přesahující 24 hodin nebo když zahrnuje ubytování přes noc, a) dopravu, b) ubytování, c) jiné služby cestovního ruchu, jež nejsou doplňkem dopravy nebo ubytování a tvoří významnou část zájezdu nebo jejichž cena tvoří alespoň 20 % souhrnné ceny zájezdu. Názor odvolacího soudu, jenž zjevně zastával i soud prvního stupně, dle něhož by služby delegáta, místní a pobytová taxa a povlečení, byly-li zahrnuty v ceně ubytování, byly pouhým doplňkem ubytování, které stěžovatelka požadovala a jehož zajištění bylo předmětem smlouvy, s ohledem na znění uvedeného ustanovení nelze označit za vybočující z mezí ústavně konformní interpretace.
Po zvážení shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k přesvědčení, že závěr odvolacího soudu, dle něhož byla mezi účastníky uzavřena smlouva o obstarání věci, byl dosažen ústavně konformním způsobem. Stěžovatelka pro tento případ dále namítá, že v řízení nebyl předložen důkaz o obstarání ubytování. Dále zjevně dovozuje, že odvolací soud konstatoval v projednávaném případě splnění závazku - tedy zajištění ubytování. Pak ovšem podle ústavní stížnosti nemohl věc posoudit jako odstoupení od smlouvy, neboť ta splněním zanikla. Uvedená domněnka však nemá oporu v napadeném rozhodnutí. Odvolací soud netvrdí, že vedlejší účastnice svůj závazek již splnila, a že tak zanikl. Zjevně tedy usuzoval, že vedlejší účastnice v souladu se smlouvou činila kroky k obstarání ubytování. Ačkoliv to explicitně neuvádí, vzhledem k další argumentaci lze usuzovat, že zastával názor, dle něhož smlouva splněním dosud nezanikla, neboť ubytování mělo být obstaráno až v dohodnutém termínu. V souvislosti s tím, že od smlouvy stěžovatelka odstoupila, vznikl vedlejší účastnici náklad ve výši storno poplatku zarezervovaného ubytování. Ani uvedený názor nelze považovat za ústavně nonkonformní a proti takovému závěru stěžovatelka ústavně relevantní argumenty ani nestaví. Námitka o absenci důkazu o zajištěném ubytování se v tomto světle jeví irelevantní, neboť zcela postačuje důkaz o výši nákladů, resp. jiné újmy vzniklé vedlejší účastnici (viz §735 o. z.). I ten však stěžovatelka zpochybňuje tvrzením, že vedlejší účastnice nejprve požadovala pouze náhradu škody spočívající v telefonních a faxových poplatcích. I pokud by tomu tak však bylo, pak nelze vyloučit, že posléze, v průběhu jednání o stornování rezervace ubytování, náklady, resp. jiná újma vedlejší účastnici vznikly. Konečně již v odporu proti platebnímu rozkazu, který byl ve věci nejprve vydán, datovaném dne 20. 12. 2001, upozorňuje vedlejší účastnice, že konečné vyúčtování bude provedeno až při jednání s řeckými partnery počátkem roku 2002. Ve vyjádření z června 2002 pak vedlejší účastnice informuje o výši storno poplatku (200 EUR), což uvedla i při jednání u soudu prvního stupně dne 27. 6. 2002. Konečná výše poplatku byla potvrzena přípisem řecké cestovní kanceláře K. T. ze dne 20. 5. 2002 (viz odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně). Uvedené skutkové zjištění stran nákladů vedlejší účastnice tak zjevně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Na okraj Ústavní soud podotýká, že i pokud by vycházel z předpokladu stěžovatelky, že smlouva o obstarání věci mezi účastníky zanikla splněním, tedy zajištěním ubytování, ani pak by se stěžovatelka nezprostila povinnosti zaplatit vedlejší účastnici sjednanou odměnu za obstarání. Vedlejší účastnice by totiž svůj závazek splnila.
Stěžovatelka konečně napadá též správnost výroku o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud skutečně nepřiznal stěžovatelce náklady řízení před soudem prvního stupně, a to s odvoláním na ustanovení §142 odst. 2 věty druhé o. s. ř. Připustil, že stěžovatelka byla úspěšná v řízení týkající se částky 8 873 Kč, která jí byla po podání žaloby vedlejší účastnicí zaplacena, v důsledku čehož stěžovatelka vzala žalobu v této části zpět (§146 odst. 2 o. s. ř.). Podle §142 odst. 2 o. s. ř. však platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Tak se stalo i v projednávaném případě, a obecný soud proto uvedené ustanovení aplikoval správně. Přesto, že Ústavní soud dospěl k tomuto závěru, nezbylo než zrušit spolu s částí výroku I, který se dotýká věci samé, též nákladové výroky II a III. Bude na obecném soudu, aby o nákladech řízení rozhodl spolu s rozhodnutím o části věci samé znovu.
Pokud tedy jde o část argumentace netýkající se pochybení odvolacího soudu v rozhodnutí o příslušenství k žalovanému nároku, Ústavní soud ji nepovažuje za důvodnou, a nedospěl proto k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Ustanovení garantující právo na soudní ochranu přirozeně nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry odvolacího soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry soudu jsou evidentně výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a zjevně též nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud po provedeném řízení, se souhlasem účastníků bez nařízení ústního jednání (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 5. 2003 č. j. 10 Co 121/2003-91 v části výroku sub I týkající se 8% úroku z prodlení z částky 14 970 Kč od 26. 7. 2001 do 26. 6. 2002 a z částky 6 097 Kč od 27. 6. 2002 do zaplacení a v souvisejících výrocích sub II a III zrušil a ve zbývající části návrh zamítl [§82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].