ECLI:CZ:US:2005:2.US.395.05
sp. zn. II. ÚS 395/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti A. F., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Jandova 8, Praha 9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 62 Co 23/2004, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 6 C 5/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 7. 2005 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. V ústavní stížnosti uvedl, že proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1838/2004, odmítnuto. Usnesení bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele dne 13. 5. 2005 a stěžovatel je proto toho názoru, že lhůta k podání ústavní stížnosti je zachována.
Z obsahu napadených rozhodnutí, jakož i z usnesení Nejvyššího soudu, je však zřejmé, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené zákonem.
Obvodní soud pro Prahu 6 zastavil podle §96 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") řízení ve věci žaloby na vyklizení ateliéru žalovaným (stěžovatelem), neboť odpadl předmět sporu tím, že žalovaný ateliér dobrovolně vyklidil. Na základě odvolání žalovaného, který se zastavením řízení nesouhlasil, bylo usnesení soudu I. stupně potvrzeno odvolacím soudem. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) "o. s. ř". Dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele pro nepřípustnost. Usnesení dovolacího soudu vycházelo z ustanovení §237 až §239 o. s. ř., v němž je upravena přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání stěžovatele dovolací soud neshledal podle žádného z těchto ustanovení, dovolání odmítl, když konstatoval, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně o zastavení řízení pro zpětvzetí žalobního návrhu dle §96 o. s. ř., není přípustné.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle ustanovení §72 odst. 4 cit. zákona pak platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
V daném případě sice byl mimořádný opravný prostředek Nejvyšším soudem odmítnut jako nepřípustný, avšak nikoli z důvodů závisejících na jeho uvážení (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.), ale proto, že jej nepřipouští samotný občanský soudní řád. O této skutečnosti byl ostatně stěžovatel řádně poučen odvolacím soudem. Z tohoto důvodu se lhůta pro podání ústavní stížnosti musí počítat od doručení usnesení odvolacího, tj. Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2004, nikoli od doručení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2005.
Protože ústavní stížnost byla ze shora uvedených důvodů podána zjevně opožděně, Ústavnímu soudu nezbylo než ji odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2005
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj