ECLI:CZ:US:2005:2.US.416.05
sp. zn. II. ÚS 416/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o návrhu V. K., proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, č.j. 32 Odo 1108/2003-312, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byly k dovolání žalované pro nedostatek důkazů zrušeny rozsudky Krajského soudu v Olomouci a Okresního soudu v Přerově, jimiž byla žalovaná zavázána k úhradě nájmu za užívání pozemku ve vlastnictví stěžovatele, který využívala za účelem skládky sádrovcových kalů, a věc byla vrácena k dalšímu řízení soudu prvého stupně.
Navrhovatel nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu ohledně nutnosti doplnit dokazování, poukazuje na to, že spor ohledně ceny za užívání pozemku, může trvat dalších deset let. Dle jeho názoru Nejvyšší soud špatně zvážil situaci a nepřihlédl k tomu, že s ohledem na specifičnost skladovaného odpadu se další důkazy při nejlepší vůli nepodařilo nalézt a přínos pro nové rozhodnutí ani nevidí v znaleckém posudku, který bude vypracován čistě na teoretických podkladech znalce.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že v současné době není přípustná.
Ústavní soud uvádí, že jeho úkolem jakožto orgánu ochrany ústavnosti je ve vztahu k obecným soudům přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoli zákonnosti. Nezbytným předpokladem pro to, aby mohl Ústavní soud své ústavní poslání náležitě plnit, je proto ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Mezi základní atributy ústavní stížnosti totiž náleží požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud ve své judikatuře vychází ustáleně z názoru, že ústavní soudnictví se zásadně orientuje na přezkum věcí, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon (srov. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 243 a násl.).
Z ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí je zřejmé, že v předmětné věci bude dále vedeno o žalobě stěžovatele řízení před soudem I. stupně, proti jehož rozhodnutí může brojit dalšími opravnými prostředky. Přestože právní názor vyslovený v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu je pro další řízení před obecnými soudy závazný, Ústavní soud není oprávněný s ohledem na jeho kompetence dané Ústavou ČR a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zasahovat do řízení a věc hmotněprávně posuzovat ještě před vyčerpáním všech zákonem stanovených prostředků.
Stěžovateli zůstává zachována možnost v dalším řízení realizovat veškerá svá práva zakotvená v příslušných právních normách (včetně možnosti brojit proti eventuálním průtahům, ohledně nichž vyslovil obavu) a případně i možnost podat ústavní stížnost proti konečnému rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 e) zákona o Ústavním soudu, aniž by považoval za účelné vyzývat stěžovatele k odstranění vady jeho podání spočívající v absenci právního zastoupení, neboť i odstranění této vady by na uvedených závěrech Ústavního soudu nic nezměnilo.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2005
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj