ECLI:CZ:US:2005:2.US.43.05
sp. zn. II. ÚS 43/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. V. H., zastoupeného JUDr. Petrem Čichovským, advokátem se sídlem Týnec nad Sázavou, Družstevní 411, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 11. 2004, čj. 30 Cdo 736/2004-78, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2003, čj. 1 Co 81/2003-43, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2003, čj. 36 C 6/2002-25, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí České republiky, zastoupené Milanem Bláhou, advokátem se sídlem Praha, nám. 14. října č. 3, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 1. 2005 a doplněnou dne 15. 3. 2005, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva, a to právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na svobodnou volbu povolání, jakož i právo podnikat a provozovat hospodářskou činnost dle čl. 26 Listiny, a právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Praze, sp. zn. 36 C 6/2002, z něhož zjistil následující:
Krajský soud v Praze zamítl výrokem I. rozsudku ze dne 27. 1. 2003, čj. 36 C 6/2002-25, žalobu stěžovatele, dle níž měla být žalovaná Česká republika - Ministerstvo financí České republiky (dále jen "vedlejší účastník"), uznána povinnou zaplatit mu za morální a společenskou újmu částku 5.000.000,-Kč. Výrokem II. tohoto rozsudku žalobu, dle níž měl být vedlejší účastník povinen zaplatit stěžovateli na náhradě škody 33.500.000,- Kč, vyloučil k samostatnému projednání. Výrokem III. rozsudku stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení 12.725,- Kč. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 10. 6. 2003, čj. 1 Co 81/2003-43, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil. Ve výroku o nákladech řízení je změnil tak, že vedlejšímu účastníku právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry učiněnými nalézacím soudem. Oba soudy tak dospěly k závěru, že nedošlo k zásahu do osobnostních práv stěžovatele pro absenci neoprávněného zásahu objektivně způsobilého narušit či ohrozit osobnostní práva chráněná ustanovením §11 a násl. občanského zákoníku. Shledaly rovněž neexistenci příčinné souvislosti mezi ekonomickými obtížemi stěžovatele a podpisem tzv. Asociační dohody.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovodil z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné usnesením ze dne 11. 11. 2004, čj. 30 Cdo 736/2004-79.
Výše uvedená rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Nárok uplatněný v žalobě na ochranu osobnosti považuje za oprávněný. Příčiny porušení práva na ochranu osobnosti spatřuje v nedostatečném konání českého státu, který neochránil jeho investice do podnikání v zemědělství. Poukazuje na to, že k podpisu tzv. Asociační dohody došlo v r. 1993, v platnost vstoupila až dnem 1. 2. 1995. V důsledku nečinnosti českého státu byly umožněny dumpingové dovozy a stěžovatel se dostal do finančních potíží, které vyvrcholily prohlášením konkursu na jeho majetek. Touto nečinností došlo kromě majetkových ztrát i k porušení jeho osobnostních práv a vyvolání následků - ztráta živnostenských oprávnění, trestní stíhání a odsouzení z důvodu nemožnosti plateb sociálního a zdravotního pojištění, vyvolání nepříznivého psychického stavu s významnou stresovou zátěží, která vedla až k trvalému poškození zdraví, nemožnost získání vyšších důchodových dávek. Upozornil na to, že stávající soustava obecných soudů opomíjí řešit ochranu osobnosti z hlediska života, zdraví, lidské důstojnosti, morálních a společenských práv i soukromí a v tomto směru poukázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Niemietz proti Německu z r. 1993. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje i v odmítnutí jeho dovolání. Má za to, že obecné soudy vůbec nezjistily objektivní stav, a nemohly tak dospět k závěru, že na jeho případ nedopadá ochrana osobnosti.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud odkázal na obsah odůvodnění svého rozhodnutí. Vrchní soud vyslovil přesvědčení, že postupem soudů nebylo stěžovateli odepřeno jeho právo na spravedlivý proces. Má za to, že profesní postavení stěžovatele, jeho povolání, které si sám zvolil, nemůže být předmětem ochrany dle §11 a násl. občanského zákoníku. Krajský soud v Praze upozornil na to, že státy neodpovídají za podnikatelskou činnost zemědělců ani jiných soukromých osob. Takovou povinnost nestanoví Listina ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Odvolání se na články 10, 26 a 36 Listiny proto považuje za zcela nepřípadné, stejně jako odkaz na citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva. Plně odkázal na důvody uvedené v napadeném rozsudku a dodal, že vyhovění žalobě by prolomilo jeden z principů definice práv na ochranu osobnosti - totiž, že tato práva získává občan narozením, nelze je odejmout ani vytvářet jakýmkoli rozhodnutím. Rozšířením jejich obsahu na právo na podporu podnikatelů ze strany státu by tato základní práva ve skutečnosti vážně devalvovala.
Vedlejší účastník, ač doloženě vyzván, se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Pouze předložil plnou moc, kterou udělil advokátu Milanu Bláhovi k zastupování před Ústavním soudem.
V jádru ústavní stížnosti leží výhrady proti nesprávnému právnímu posouzení věci, v čemž stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces i dalších práv chráněných čl. 10 a čl. 26 Listiny.
Ústavní soud upozorňuje na to, že k porušení práva zakotveného v čl. 36 Listiny může dojít tehdy, pokud by jednotlivci byla upřena možnost domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu, případně pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, nebo pokud by v řízení zůstal bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, str. 273).
Po prostudování spisového materiálu Ústavní soud nezjistil, že by bylo stěžovateli nějak bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů nebo že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozsudků, nalézací soud se žalobou stěžovatele zabýval, provedl všechny navrhované důkazy a na základě jejich hodnocení vyvodil právní závěry, které řádně odůvodnil. Shledal, že postavení zemědělce nemůže být chápáno jako právo, které je součástí lidské osobnosti. Krom toho konstatoval, že podepsání tzv. Asociační dohody jako výrazu demokratické vůle většiny občanů České republiky není protiprávním zásahem. Neoprávněný zásah jako základní předpoklad odpovědnosti podle §13 občanského zákoníku nebyl prokázán ani v souvislosti s prohlášením konkursu na stěžovatele, jeho trestním stíháním a odnětím živnostenských listů. Odvolací soud s jeho skutkovými i právními závěry vyslovil souhlas. Nejvyšší soud pak v této souvislosti ve svém rozhodnutí, jímž odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, označil úvahy soudů obou stupňů, pokud se týkaly otázky oprávněnosti předmětného zásahu do osobnostních práv, za souladné s právní úpravou vyplývající z ustanovení §11 a násl. občanského zákoníku i s judikaturou soudů vyšších stupňů, která se k ní váže. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem obecných soudů, že stěžovatel neprokázal, že by jednáním vedlejšího účastníka došlo k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostní sféry a že existovala příčinná souvislost mezi ekonomickými obtížemi stěžovatele a skutkovým dějem, především podpisem Dohody o přidružení s Evropskými společenstvími a Českou republikou. Tento právní závěr je výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
I když lze souhlasit se stěžovatelem v tom, že výčet jednotlivých dílčích práv spadajících pod právo na ochranu osobnosti, upravené v ustanovení §11 občanského zákoníku a zaručené v čl. 10 Listiny, není taxativní a výkladem bývá dále rozšiřován, postavení podnikatele v zemědělství či jiné sféře podnikání nemůže být samo o sobě chápáno jako právo, které je součástí lidské osobnosti ( tj. právo svědčící každé fyzické osobě bez rozdílu, které nelze odejmout ani vytvářet jakýmkoliv rozhodnutím, a jehož funkcí je zabezpečit v občanskoprávní oblasti důslednou ochranou respektování osobnosti fyzické osoby a její individuální integrity, což je nutnou podmínkou její důstojné existence i jejího celkového svobodného rozvoje). Nic takového ostatně netvrdí ani Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ve věci Niemietz v. Německo, na nějž stěžovatel odkazuje. Postavení zemědělce je totiž konkrétní osobě přiznáno při splnění určitých podmínek na základě jejího vlastního svobodného rozhodnutí, a jako takové může i zaniknout, aniž by se to jakkoli dotklo práv na ochranu osobnosti. Neúspěch v podnikání, bez ohledu na jeho příčiny, který se dle stěžovatele projevil v jeho ekonomické sféře, a následně měl i negativní dopad v oblasti jeho soukromého života, proto nemůže sám o sobě vést k porušení osobnostních práv garantovaných článkem 10 Listiny.
Pokud jde o článek 26 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel rovněž dovolává, toto ustanovení je zařazeno mezi hospodářská, sociální a kulturní práva. Právo na podnikání je právem podmíněným, jehož se lze dle čl. 41 odst. 1 Listiny dovolávat jen v mezích zákonů, které je provádějí (srov. Pl. ÚS 4/95, publ. pod č. 168/95 Sb.). Nejedná se tudíž o základní právo aplikovatelné přímo na základě ústavního předpisu, tj. Listiny (jak je tomu např. u práv podle hlavy druhé Listiny), ale o takové právo, jehož uplatnění je možné toliko v souladu s běžným zákonodárstvím. Argumentace o porušení práva na svobodnou volbu povolání, jakož i práva podnikat a provozovat hospodářskou činnost, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nerozvádí, se tak v souvislostech daného případu jeví jako nepřípadná.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelů. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu