ECLI:CZ:US:2005:2.US.431.05
sp. zn. II. ÚS 431/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného Mgr. et Mgr.Václavem Sládkem, advokátem Advokátní kanceláře v Praha, Janáčkovo nábřeží 51/39, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 9. 2004, č.j. 12 C 184/99-208 (ve znění opravného usnesení ze dne 3. 2. 2005, č. j. 12 C 184/99-290) a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2005, č.j. 23 Co 136/2005-296, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo ve sporu vedeném žalobcem L. B., na jehož straně vystupoval jako vedlejší účastník ve smyslu §93 o.s.ř., rozhodnuto o přiznání odměny soudní znalkyni za vypracování znaleckého posudku. Rovněž požaduje zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnutí soudu prvého stupně k odvolání žalobce potvrzeno.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal s námitkami žalobce, uplatněnými v odvolání, odůvodňujícími snížení odměny znalkyni, resp. její nepřiznání a nepřihlédl k námitce žalobce o podjatosti soudní znalkyně. (Dodává, že proti rozhodnutím týkajícím se námitky podjatosti podal jak žalobce, tak stěžovatel další ústavní stížnost.)
Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.
Podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 cit. zák); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 cit.zák.). V tomto ustanovení se promítá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.
Stěžovatel v řízení u obecných soudů vystupoval v pozici vedlejšího účastníka na straně žalobce. Z ust. §93 obč.zák. vyplývá, že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník řízení. Má tedy oprávnění učinit procesně závazná podání v příslušném řízení, tzn. včetně odvolání, žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost (občanský soudní řád vedlejšímu účastníku pouze neumožňuje podat dovolání).
V projednávané věci je třeba za procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje - ve smyslu uvedených ustanovení - považovat odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně o určení odměny soudnímu znalci. Z obsahu ústavní stížnosti i připojených usnesení je však zřejmé, že stěžovatel odvolání nepodal a argumentace ústavní stížnosti se vztahuje pouze k odůvodnění rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno odvolání žalobce. (Ústavní soud pro úplnost dodává, že ústavní stížnost podaná proti napadenému rozhodnutí přímo žalobcem byla usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2005, sp.zn. III. ÚS 386/05 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.)
Za této situace, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2005
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj