ECLI:CZ:US:2005:2.US.452.04
sp. zn. II. ÚS 452/04
Usnesení
II.ÚS 452/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele S. P., zastoupeného Mgr. I. C., směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. dubna 2004, č. j. 29 Odo 988/2003-229, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2003, č. j. 18 Co 147/2002-192, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. dubna 2001, č. j. 18 C 312/99-137, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení a Eurobrevets Česká republika, s. r. o., se sídlem v Praze 6, Evropská 695, zastoupeného JUDr. J. Š., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. dubna 2001, č. j. 18 C 312/99-137, byla zamítnuta žaloba žalobce (stěžovatele) na určení, že vlastníkem movitých věcí dle leasingové smlouvy specifikovaných ve výroku I. je první žalovaný (vedlejší účastník - Eurobrevets Česká republika, s. r. o.). Výrokem II. byl zamítnut návrh na uložení povinnosti prvému žalovanému převzít od žalobce předmět leasingu (movité věci) specifikovaný v tomto výroku. Ve vztahu ke druhému žalovanému (IPB Leasing, a. s.) soud prvního stupně řízení zastavil. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že mezi žalobcem a druhým žalovaným byla uzavřena leasingová smlouva, jejímž předmětem bylo vybavení čistírny v pořizovací ceně 7.778.119,01 Kč, přičemž žalobce byl povinen platit leasingové splátky ve výši 179.061,90 Kč měsíčně. Podle této smlouvy udělil druhý žalovaný žalobci plnou moc, na základě které byl žalobce mj. oprávněn uplatňovat jménem druhého žalovaného všechny nároky plynoucí ze záruky a vad vůči dodavateli předmětu leasingu (první žalovaný). Po čtvrt roce provozu od dodání se na předmětu leasingu vyskytly závady, které žalobce reklamoval u prvního žalovaného. Následně žalobce oznámil prvnímu žalovanému, že odstupuje od kupní smlouvy na předmět leasingu, uzavřené mezi prvním a druhým žalovaným a tuto skutečnost oznámil rovněž druhému žalovanému. Druhý žalovaný ovšem s odstoupením od smlouvy nesouhlasil, následně leasingovou smlouvu sám vypověděl a vyzval žalobce k předání předmětu leasingu. Za tohoto stavu podal žalobce žalobu, jíž se domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud určil, že vlastníkem předmětu leasingu dle předmětné leasingové smlouvy je první žalovaný. Na základě právního zkoumání dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná, neboť neshledal, že by byla dána existence naléhavého právního zájmu na určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), protože se žalobce domáhal určení vlastnického práva nikoliv ve svůj prospěch, ale ve prospěch třetí osoby. Navíc se žalobce dovolává zániku kupní smlouvy, jejímž účastníkem sám není. Žalobce v řízení rovněž neprokázal oprávněnost svého nároku, podle kterého by první žalovaný byl povinen od něj převzít předmět leasingu. Ohledně rozsahu udělené plné moci soud prvního stupně dovodil, že žalobce nebyl oprávněn odstoupit od kupní smlouvy bez vědomí druhého žalovaného. I pokud by soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce byl na základě plné moci zmocněn k odstoupení od kupní smlouvy, nejednalo se v daném případě o takové vady, pro které by bylo možné odstoupit od kupní smlouvy. Nadto soud prvního stupně konstatoval nedostatek pasivní legitimace ve vztahu k druhému účastníku kupní smlouvy (IPB Leasing, a. s.), neboť tento není účastníkem řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že vztah mezi žalobcem a druhým žalovaným nezanikl a druhý žalovaný je i nadále vlastníkem technologie, proto soud zamítl návrh na uložení povinnosti prvnímu žalovanému převzít od žalobce předmět leasingu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. dubna 2003, č. j. 18 Co 147/2002-192, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k prvnímu žalovanému ve výroku ve věci samé potvrdil; změnil pouze výrok o nákladech řízení. Ve vztahu k druhému žalovanému rozsudek soudu prvního stupně rovněž potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Poukázal na to, že nedílnou součástí uzavřené leasingové smlouvy je i ujednání o tom, že žalobce bude jménem druhého žalovaného uskutečňovat úkony, které by mu jinak jako kupujícímu náležely, tedy i uplatňovat nároky z odpovědnosti za vady zboží dodaného dle kupní smlouvy uzavřené mezi oběma žalovanými. Je tedy zřejmé, že v rámci předmětu podnikání byla uzavřena nejen smlouva leasingová, ale i smlouva mandátní. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána vlastním jménem žalobce, nikoliv však jménem IPB Leasing, a. s., dovodil z toho odvolací soud nedostatek aktivní legitimace. Nadto odvolací soud poukázal na to, že žalobce práva mandatáře v daném sporu vykonával v rozporu se zájmy mandanta (IPB Leasing, a. s.), kterého označil jako žalovaného a spor vedl proti němu. Odvolací soud souhlasil na základě uvedených důvodů se závěry soudu prvního stupně, že v dané věci nemá žalobce naléhavý právní zájem na určení dle §80 písm. c) o. s. ř., neboť otázka naléhavého právního zájmu úzce souvisí s nedostatkem aktivní věcné legitimace podat vlastním jménem žalobu, k níž nebyl zmocněn. S ohledem na nedostatek věcné aktivní legitimace žalobce v této věci byla dána i věcná příslušnost soudu prvního stupně, když jinak by byl věcně příslušný obchodní soud.
Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. dubna 2004, č. j. 29 Odo 988/2003-229, odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud neshledal v rozhodnutí odvolacího soudu otázku zásadního právního významu. Závěry odvolacího soudu zejména postrádaly potřebný judikatorní přesah, když byly významné jen pro projednávanou věc (závěry přijaté ve vztahu k existenci vlastnického práva konkrétní osoby k individuálně určeným movitým věcem). Za otázku zásadního právního významu nepovažoval dovolací soud ani výklad ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. Přestože soudy obou stupňů řešily otázku existence naléhavého právního zájmu pohledem věcné legitimace žalobce, čímž zaměnily posuzování podmínek podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. s řešením otázky, zda žalobce je podle hmotného práva nositelem práva, o něž v řízení jde, byl závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení správný.
Stěžovatel v obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti nejprve podrobně zrekapituloval průběh řízení a rozhodnutí jednotlivých soudů. V první části ústavní stížnosti polemizoval především s právními závěry soudu prvního stupně, zejména pak s otázkou rozsahu a náležitostmi plné moci udělené druhým žalovaným stěžovateli. Dále namítal, že při odstoupení od smlouvy využil oprávnění stanovené v §436 odst. 1 písm. d) obchodního zákoníku, když dodané zboží vykazovalo vady. Dodáním zboží s vadami došlo dle názoru stěžovatele k podstatnému porušení kupní smlouvy prvním žalovaným. Existenci naléhavého právního zájmu spatřoval stěžovatel v tom, že v jeho právním postavení byla po odstoupení od smlouvy nejistota. Bylo nejisté, zda a ke komu byl stěžovatel v jakém právním vztahu a s jakými z tohoto plynoucími právy, povinnostmi a důsledky. Stěžovatel namítal i další pochybení, jichž se měl dopustit soud prvního stupně (např. nepřezkoumatelnost rozsudku, neprovedení navrhovaného důkazu). V další části ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňoval závěry odvolacího a dovolacího soudu. Namítal, že vztah mezi účastníky leasingové smlouvy byl posouzen chybně jako smlouva mandátní. Rovněž polemizoval s celou řadou dílčích závěrů provedených jmenovanými soudy (např. výklad oprávnění stěžovatele odstoupit od smlouvy), jakož i procesních pochybení (např. porušení poučovací povinnosti zakotvené v čl. 118a odst. 2 o. s. ř.; nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu). Ústavněprávní argumentace pak spočívala, kromě výše uvedených námitek, především v porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. V této souvislosti poukázal na to, že všechny soudy vycházely z nesprávného názoru o tom, že stěžovatel nebyl oprávněn odstoupit od kupní smlouvy uzavřené mezi prvním a druhým žalovaným, neboť jej k tomu udělená plná moc neopravňovala. V řízení ovšem nebylo prokázáno, že by druhý žalovaný udělil stěžovateli nějaké směrnice omezující rozsah plné moci tak, jak byl vymezen leasingovou smlouvou. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího navíc trpěla nepřezkoumatelností. Soud prvního stupně navíc neprovedl bez odůvodnění navržený důkaz. Tato pochybení považuje stěžovatel za porušení obecných procesních předpisů a ve svém důsledku za rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu, podle kterého procesnímu právu účastníka navrhnout důkazy odpovídá povinnost soudu o vznesených návrzích rozhodnout, ale také pokud jim nevyhoví ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. proč je pro základ svých skutkových tvrzení nepřevzal. Stěžovatel dále namítal, že bylo nesprávně rozhodnuto v otázce náhrady nákladů řízení, když z procesního hlediska první žalovaný splnil, co po něm bylo žalobou požadováno. Porušení práva na spravedlivý proces došlo dle názoru stěžovatele i tím, že nebyl poučen podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř., čímž pro něj byla rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího absolutně nepředvídatelná. Stěžovatel vytýkal další procesní pochybení. Jedno z nich spatřoval v tom, že soud prvního stupně rozhodl o zastavení řízení vůči druhému žalovanému rozsudkem, ačkoliv ustanovení §167 odst. 1 o. s. ř. předpokládá rozhodování usnesením. Závažnější pochybení ovšem spočívalo dle názoru stěžovatele v tom, že zástupce druhého žalovaného byla v řízení vyslýchána jako svědek, a nikoliv jako účastník řízení. Toto pochybení se následně promítlo do hodnocení věrohodnosti takto chybně provedeného důkazu.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření účastníka řízení před Ústavním soudem odkázal, pokud jde o výklad ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na argumentaci obsaženou v odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že uvedené závěry týkající se posouzení (ne)existence naléhavého právního zájmu na určení jsou v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu. Zdůraznil, že Nejvyšší soud postavil své rozhodnutí na absenci naléhavého právního zájmu stěžovatele a nikoliv na posouzení důvodnosti či nedůvodnosti žalobního požadavku. Ze stejného důvodu jsou bez právního významu i výhrady stěžovatele vůči rozhodnutí odvolacího soudu zdůrazňující obsah vzájemných vztahů účastníků z hlediska hmotného práva, jakož i námitky o existenci vad řízení a rozhodnutí soudů obou stupňů, které se nevztahují k výkladu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. Podle názoru Nejvyššího soudu jsou neopodstatněné i výhrady stěžovatele směřující k existenci zmatečnostních vad (ve vztahu k rozhodnutí, jímž byl odvolacím soudem potvrzen výrok rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby).
Městský soud v Praze jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal v podrobnostech na odůvodnění svého rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 6 ve vyjádření účastníka řízení plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Vedlejší účastník řízení na úvod svého vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na to, že všechny obecné soudy rozhodovaly v podstatě zcela shodně a nárok stěžovatele zamítly ze stejných důvodů. Ohledně ústavněprávní argumentace stěžovatele, která se týkala porušení čl. 36 odst. 1 Listiny (obecné soudy nesprávně vykládaly kogentní ustanovení obecných předpisů), vedlejší účastník uvedl, že v řízení bylo celou řadou provedených důkazů postaveno najisto, že stěžovatel neměl v žádném případě oprávnění odstoupit od leasingové smlouvy. Takové oprávnění nevyplývá ani z jazykové formulace zmocnění "uplatňovat nároky plynoucí ze záruky a vad". Tímto se myslí oznámení vad prodávajícímu, podání žádosti o odstranění vad, opravy a doplnění chybějících částí strojů a zařízení. Taková je běžná praxe v leasingových smlouvách, ale žádná leasingová smlouva nezmocňuje nájemce předmětu leasingu k tomu, aby jménem pronajimatele odstoupil od kupní smlouvy s prodávajícím. Pokud stěžovatel odstoupil od kupní smlouvy, nepochybně tím překročil svá oprávnění z plné moci. Protože v řízení bylo prokázáno, že zmocnitel neschválil toto překročení, nelze obecným soudům vytýkat, že by postupovaly v rozporu s kogentním ustanovením, jak měl stěžovatel na mysli, a tedy že by porušily jeho právo na spravedlivý proces. Ohledně další námitky stěžovatele, týkající se nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí, vedlejší účastník poukázal na odůvodnění napadených rozhodnutí, z nichž jednoznačně vyplývá, že své právní závěry řádně zdůvodnily. Vedlejší účastník nepovažuje za opodstatněné ani další námitky stěžovatele. To se týká například námitky, že svědkyně JUDr. T. učinila výpověď jako svědek, ačkoliv byla přítomna jednání dne 4. května 2000 jako zástupce IPB Leasing, a. s. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně k návrhu stěžovatele ze dne 3. května 2000 zastavil řízení vůči IPB Leasing, a. s., ztratil vedlejší účastník postavení účastníka řízení a jeho zástupce JUDr. T. nemohla být v řízení vyslechnuta jako účastník, nýbrž pouze jako svědek. Za zcela neopodstatněnou považuje vedlejší účastník rovněž námitku stěžovatele, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno z toho důvodu, že rozhodnutí obecných soudů pro něj nebyla předvídatelná a že před jejich vyhlášením měl být poučen o možnosti jiné právní kvalifikace.
Pro vyhodnocení věci a posouzení námitek stěžovatele si Ústavní soud vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 6 předmětný spis, vedený pod sp. zn. 18 C 312/99.
Ústavní soud na úvod poukazuje na svou konstantní judikaturu, podle které tento soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Uvedené principy našly odraz rovněž ve skutečnosti, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98) až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).
Argumentace stěžovatele, přestože byla poměrně obsáhlá a podrobná, se v daném případě týkala právě především otázek správnosti skutkového zjištění, hodnocení provedených důkazů a z nich vyvozených právních závěrů. Stěžovatel tak zřejmě s ohledem na uplatněnou argumentaci, považuje Ústavní soud za další instanci v systému obecného soudnictví. Tou ovšem Ústavní soud v žádném případě není. Protože však v ústavněprávní rovině stěžovatel namítal porušení čl. 36 Listiny a s tím související porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, zabýval se Ústavní soud jeho námitkami a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Velká část ústavní stížnosti se zabývala polemikou s provedenými důkazy a jejich hodnocením. Pokud jde o hodnocení důkazů učiněné soudem prvního i druhého stupně, je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Prostý nesouhlas stěžovatele a jeho odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. To se však v daném případě nestalo. V tomto směru tedy nepovažuje Ústavní soud námitky stěžovatele, které se týkaly např. otázek posouzení vymezení rozsahu plné moci, oprávnění stěžovatele odstoupit od kupní smlouvy, posouzení leasingové smlouvy, či otázky, zda jsou splněny podmínky pro rozhodnutí o žalobě na určení, za opodstatněné.
Další výtky stěžovatele se týkaly různých procesních pochybení, jichž se měl dopustit zejména soud prvního stupně. Přestože lze v průběhu řízení před obecnými shledat drobné nedostatky (např. soud prvního stupně výslovně písemně nezachytil usnesení o zastavení řízení; některé nejasně formulované pasáže v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), nedosahují tato pochybení takové intenzity, aby odůvodňovaly zásah Ústavního soudu. Rovněž irelevantní je námitka, že JUDr. N. T. byla slyšena jako svědek a nikoliv jako účastník řízení. V situaci, kdy byla ve vztahu k druhému žalovanému žaloba vzata zpět, nemohla být zástupkyně druhého žalovaného v řízení slyšena jako účastník, nýbrž pouze jako svědek.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 9. června 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu
Za správnost: H. Kyprová