ECLI:CZ:US:2005:2.US.463.04
sp. zn. II. ÚS 463/04
Usnesení
II.ÚS 463/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. V., právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem, se sídlem Tyršova 64, Náchod, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 3 Tdo 298/2004, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 12. 2003, sp. zn. 11 To 571/2003, a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 2 T 384/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou řádně a včas se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s odkazem na porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, konkrétně čl. 36 odst. 1, čl. 8 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle §125 odst. 2 a porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmínečným odkladem na zkušební dobu tří let. Prvého trestného činu se dle rozsudku dopustil tím, že jako jednatel a společník společnosti EZOP, s. r. o., podal krajskému soudu v Hradci Králové návrh na zápis změny v obchodním rejstříku, spočívající ve výmazu druhého jednatele této společnosti Pavla Kálese, a tento návrh podložil pozměněným zápisem z jednání valné hromady. Druhého trestného činu se dopustil tím, že opět jako jednatel společnosti EZOP, s. r. o., provozující skládku odpadků v Dolní Branné, neodvedl obci poplatek za uložení odpadu v plné výši (pouze 210 915,20 Kč), ačkoli od původců vybral poplatek za uložení odpadu v celkové výši 1 22 611,94 Kč, čímž obci způsobil škodu ve výši 1 011 696,74 Kč.
Stěžovatel v průběhu trestního stíhání popíral, že by se dopustil jakéhokoliv protiprávního jednání, což činí i v ústavní stížnosti. V ústavní stížnosti pak shodně s obsahem řádného i mimořádného opravného prostředku opakuje argumentaci uplatněné obhajoby. Stěžovatel zpochybňuje jak výsledky znaleckého zkoumání, tak i výpovědi některých svědků. V případě trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku stěžovatel namítá nedostatek vzniku škody. Stěžovatel tvrdí, že majetek obce se jeho jednáním nezmenšil. Od samého počátku se dle jeho tvrzení jednalo o pohledávku, která nadále existuje a kterou lze vymáhat žalobou o zaplacení a nikoli žalobou o náhradu škody, protože se o škodu nejedná. Trestní právo se v definici pojmu škoda nemůže od občanského a obchodního práva lišit. Jestliže neexistuje škoda, nemůže být naplněna skutková podstata trestného činu podle §255 trestního zákona. Nesouhlasí s argumentací dovolacího soudu, že škodou jsou i pohledávky vzniklé ze zákona a povahu pohledávky mají i peníze nejen takové, ale i ty, které jsou uloženy na bankovním účtu a které nebyly oprávněnému v souladu s příslušným zákonem vyplaceny. Stěžovatel souhlasí s tím, že zákon č. 125/1997 Sb., o odpadech, ukládá povinnost odvést vybrané poplatky a že tyto peníze nebyly odvedeny. Nesouhlasí však s tím, že on by byl provozovatelem skládky. Tím nebyl on, ale právnická osoba. V daném případě se jedná o pohledávku obce Dolní Branná, která je součástí jejího majetku. Tato pohledávka vznikla ze zákona. Existuje v nezměněné podobě, v jaké vznikla, a tím, že se co do své podstaty nezměnila, nemohlo dojít ke vzniku žádné škody.
Ve vztahu k rozhodnutí soudu dovolacího stěžovatel kromě shora uvedeného namítá, že v souvislosti s trestným činem dle §125 odst. 2 trestního zákona dovolací soud konstatoval, že námitky uvedené v dovolání nelze podřadit pod odvolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. S tímto hodnocením stěžovatel nesouhlasí a odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04.
Stěžovatel je přesvědčen, že byl odsouzen za jednání, které mu nebylo prokázáno, a za jednání, které nenaplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu a není tedy trestným činem. Podle jeho názoru tak obecné soudy porušily jeho shora již uvedená ústavně zaručená základní práva.
Ústavní soud požádal účastníky řízení o vyjádření k obsahu ústavní stížnosti. Nejvyšší soud uvedl, že námitky obsažené v dovolání a týkající se trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 trestního zákona, byly ryze skutkového charakteru a stěžovatel jako důvod dovolání uvedl důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. V této souvislosti však lze odkázat na dokazování provedené před soudem I. stupně, s jehož výsledky se shodl i soud odvolací. Ten vycházel z výpovědi klíčového svědka J. P., podpořené i výpověďmi dalších svědků a podpůrně i závěry znalce z oboru písmoznalectví. I podle přesvědčení Nejvyššího soudu stěžovatel v podaném dovolání nabízel jiný průběh skutkového děje, přičemž skutkový děj zjištěný obecnými soudy co do svého rozsahu i obsahu a způsobu jeho zjištění, umožnil obecným soudům zákonu odpovídajícím způsobem zjištěný skutkový stav adekvátně právně kvalifikovat. K námitkám stran druhého skutku soud zopakoval, že podle jeho názoru bylo zákonnou povinností stěžovatele, a to i ve stanovené lhůtě, odvést vybrané poplatky na adresu oprávněného subjektu, kterým byla obec Dolní Branná. V daných souvislostech nelze akceptovat počínání stěžovatele, který nerespektoval zákonný příkaz k uhrazení příslušných poplatků oprávněnému subjektu. Objektem trestného činu podle §255 trestního zákona je cizí majetek, když proti jiným majetkovým trestným činům jsou předmětem ochrany i další majetkové hodnoty, jakými jsou i pohledávky nebo jiná práva a penězi ocenitelné hodnoty. Krajský soud v Hradci Králové odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a Okresní soud v Trutnově se k věci nevyjádřil.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, posouzení argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti a prostudování příslušného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát zdůraznil, že do rozhodovací činnosti jiných orgánů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud v přezkoumávaném případě takový zásah neshledal.
Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou svou povahou polemikou s hodnocením důkazů obecnými soudy.
Ústavní soud již ve svých předchozích rozhodnutích judikoval, že ze zásady, dle níž nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, je možno vybočit pouze tehdy, jestliže jsou učiněná skutková zjištění obecného soudu v extrémním rozporu s provedenými důkazy, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. K tomu však v projednávané věci nedošlo. Obecné soudy v případě stěžovatele zjistily skutkový stav věci, který je popsán v napadeném rozsudku, bez důvodných pochybností a v rozsahu, který byl potřebný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Soudy provedly všechny důkazy, které byly pro zjištění skutkového stavu věci relevantní, a své závěry opřely především o svědectví svědka J. P. Ten se přímo účastnil valné hromady, která měla podle tvrzení obviněného rozhodnout o odvolání Pavla Kálese z funkce jednatele, avšak důrazně popřel, že by souhlasil s jeho odvoláním. Rovněž tak vyhodnocení znaleckého posudku z oboru grafologie vyznělo v neprospěch stěžovatele. V případě druhého skutku byla obhajoba stěžovatele od počátku zaměřena na zpochybnění vzniku škody oprávněné obci Dolní Branná. Obecné soudy včetně soudu dovolacího však přesvědčivě ve svých rozhodnutích vyložily pojem škody v souvislosti s jednáním stěžovatele a dospěly k závěru, že stěžovatelovo jednání naplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu dle §255 odst. 2 trestního zákona, když mají za prokázané, že je odpovědný za to, že společnost EZOP, s. r. o., jejímž byl jednatelem, neodvedla obci v zákonném termínu prostředky získané od původců odpadu.
Je třeba zdůraznit, že soudy hodnotily všechny provedené důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 trestního řádu). Vina stěžovatele pak byla bezpečně prokázána řadou přímých i nepřímých důkazů, které tvořily ucelený řetězec
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil tytéž námitky, které tvořily podstatu jeho obhajoby v řízení před soudem I. stupně i před odvolacím soudem, a které předestřel Nejvyššímu soudu v podaném dovolání. Jak z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, tak i z odůvodnění usnesení soudu odvolacího, částečně i soudu dovolacího, však jasně vyplývá, že soudy se uvedenými námitkami zodpovědně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí konkrétním způsobem vylíčily, z jakých důvodů jim nelze přisvědčit. Protože úkolem Ústavního soudu není opětovně předkládat a doplňovat argumentaci na podporu závěrů obecných soudů, jestliže postupovaly ve shodě s principy spravedlivého procesu, postačí odkázat na závěry odvolacího soudu, které lze považovat za dostačující.
Lze tedy uzavřít, že obecné soudy v napadených rozhodnutích uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu (§125 odst. 1 trestního řádu). Důkazy, provedené v tomto trestním stíhání vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu) a zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Nedostaly se tudíž do rozporu s právem na spravedlivý proces vyjádřený v článku 36 odst. 1 Listiny, ani s čl. 40 odst. 2 Listiny, jichž se stěžovatel dovolával. Ačkoli čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje právo na spravedlivý proces, nelze ho však vykládat jako právo na úspěch ve věci.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu
Ref.
Doručit do vlastních rukou -
- advokát 2x
- Nejvyšší soud ČR
- Krajský soud v Hradci Králové
- Okresní soud v Trutnově
Vrátit spis 2 T 384/2001 Okresnímu soudu v Trutnově
Přílohy nechat ve spisu
Po vrácení dodejky založit