ECLI:CZ:US:2005:2.US.470.04
sp. zn. II. ÚS 470/04
Usnesení
II.ÚS 470/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele G. I., zastoupeného Mgr. Janou Hrdličkovou, advokátkou, se sídlem Liborova 14/405, 169 00 Praha 6, proti rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ze dne 14. 3. 2001, č. j. OAM-1530/VL-10-P17-2001, rozhodnutí Ministra vnitra České republiky ze dne 11. 10. 2001, č. j. OAM/-708/AŘ-2001, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2003, č. j. Az 397/2003-39, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2004, č. j. 5 Azs 23/2004-69, za účasti Ministerstva vnitra České republiky, Ministra vnitra České republiky, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označená správní rozhodnutí o neudělení azylu jeho osobě, jakož i rozsudky vydané v rámci jejich přezkumu správními soudy. Tvrdí, že vydáním těchto rozhodnutí došlo k porušení jeho základních práv, zakotvených v článku 43, v článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Domáhá se vyhlášení nálezu, kterým by Ústavní soud všechna označená rozhodnutí zrušil.
Ze spisů o předchozím správním a soudním řízení, které si Ústavní soud vyžádal, zjistil následující skutkový děj. Stěžovatel, státní příslušník Ukrajiny, přicestoval do České republiky ze své vlasti v květnu roku 1999. Následně zde učinil prohlášení o úmyslu požádat o azyl a dne 29. 9. 2000 inicioval řízení o udělení azylu. Jako důvod žádosti stěžovatel uvedl, že jej mafiánské struktury připravily o restauraci a doporučily mu Ukrajinu opustit. Ministerstvo vnitra ČR po provedeném správním řízení rozhodlo, že se azyl neuděluje, neboť stěžovatel nesplňuje podmínky požadované zákonem č. 325/1999 Sb., o azylu a změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu"), konkrétně nebyl naplněn žádný ze zákonných důvodů pro přiznání azylu. Zároveň prvostupňový správní orgán rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu zákona o azylu. Proti rozhodnutí stěžovatel podal rozklad s tím, že s výrokem nesouhlasí a je v případě návratu na Ukrajinu skutečně ohrožen na životě. Ministr vnitra ČR rozklad zamítl a rozhodnutí o neudělení azylu potvrdil. Ministr se v rozhodnutí znovu zabýval příběhem stěžovatele a hodnotil důvody jeho žádosti. Dospěl však ke shodnému závěru jako prvoinstanční ministerstvo, totiž že stěžovatelovy údaje nelze podřadit podmínkám pro udělení azylu. Následovala správní žaloba stěžovatele, kterou Krajský soud v Plzni zamítl, když se ztotožnil s argumenty negativních správních rozhodnutí. Následovala kasační stížnost, kterou zamítl Nejvyšší správní soud, když neshledal na předchozím řízení ani rozhodnutí žádnou vadu. Poté se stěžovatel obrátil na Ústavní soud.
Z textu ústavní stížnosti se podává, jak výše naznačeno, že stěžovatel se cítí být dotčen na svých ústavně garantovaných právech na azyl a na spravedlivý proces. Uvádí, že byl ve své vlasti perzekuován za uplatňování práv, zakotvených v článku 17 odst. 5 a článku 18 odst. 1 Listiny, přesto mu byl azyl odepřen. Jím uvedené důvody žádosti o azyl správní orgány posoudily nesprávně. Soudy toto nezohlednily a navíc ani správní orgány ani soudy neprovedly důkazy stěžovatelem navrhované. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel jednak v přechodu věcné působnosti v dané věci z vrchních soudů v rozporu s §132 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, a jednak ve skutečnosti, že Nejvyšší správní soud rozhodl bez jeho přítomnosti.
K ústavní stížnosti se postupně vyjádřili ostatní účastníci řízení. Ministerstvo a ministr ve společném podání uvedli, že neudělení azylu stěžovateli nelze charakterizovat jako porušení práva cizince na azyl, který Česká republika poskytuje cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod. Ve správním řízení nebyl zjištěn zákonný důvod pro udělení azylu, neboť obavy stěžovatele z působení mafiánských struktur na Ukrajině důvodem pro udělení azylu nejsou. V řízení byly provedeny veškeré důkazy pro rozhodnutí potřebné, provádět všechny důkazy navrhnuté stěžovatelem není podle správního řádu potřeba. Oba účastníci jsou toho názoru, že k porušení ústavních práv dle tvrzení stěžovatele nedošlo, a stížnost navrhují odmítnout.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření uvedl, že stížnost nepovažuje za důvodnou a odkázal především na odůvodnění svého rozsudku s tím, že na svém stanovisku trvá. Ke stěžovatelově výhradě, vztahující se k dokazování před soudem, namítá, že stěžovatel žádné konkrétní návrhy na doplnění dokazování nevznesl; i kdyby tak ale učinil, nemohl by soud k takovým důkazům přihlížet s ohledem na ustanovení §75 odst. 1 soudního řádu správního. S otázkou věcné příslušnosti se podrobně vypořádal v odůvodnění svého rozsudku. Pokud jde o námitku stěžovatele, že bylo jednáno v jeho nepřítomnosti, dělo se tak s jeho souhlasem sděleným ústy jeho zástupce. Krajský soud navrhl stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Nejvyšší správní soud ve svém stanovisku ke stížnosti sdělil, že námitky stěžovatele nepovažuje za důvodné a navrhl stížnost zamítnout. Má zato, že rozhodl spravedlivě a věcně správně. Důvody, o které stěžovatel opíral svou žádost o azyl, se Nejvyšší správní soud - stejně jako krajský soud a správní orgány - zabýval a hodnotil je tak, že je nelze podřadit pod zákonné předpoklady udělení azylu; v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. K problematice výkladu článku 43 Listiny Nejvyšší správní soud odkázal na dřívější judikaturu Ústavního soudu. Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s tvrzeným porušením práva na spravedlivý proces. Zdůvodnil, proč rozhodoval v první instanci dle procesních pravidel správně krajský soud a proč mohly oba soudy rozhodnout bez přítomnosti stěžovatele.
Ústavní soud nejprve posuzoval stížnost z hlediska jejích formálních náležitostí, vyžadovaných zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Zjistil, že stížnostní lhůta byla dodržena, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem, stížnost je přípustná a má náležitosti podání odpovídající zákonu o Ústavním soudu; v tomto ohledu neshledal Ústavní soud na stížnosti vad.
Po stránce obsahové Ústavní soud přezkoumal stížnost z důvodů a v rozsahu, jak byly stěžovatelem vymezeny. Z dále uvedených důvodů se ztotožnil s účastníky řízení, že svými rozhodnutími do žádného stěžovatelova ústavně zaručeného práva či svobody nezasáhly.
Předně nutno připomenout, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému soudnictví, a to i soudnictví správního. Neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a eventuálním porušením běžných práv osob se zabývá pouze tehdy, znamená-li zároveň porušení základního práva či svobody zaručené ústavním zákonem. Nenahrazuje provedené hodnocení důkazů závěry vlastními, správností hodnocení dokazování se Ústavní soud zabývá jen tehdy, pokud byl postup získávání a provádění důkazů v rozporu s ústavními principy práva na spravedlivý proces. Uvedené platí i pro tento posuzovaný případ.
Podle článku 43 Listiny poskytuje Česká republika azyl cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod.
K výkladu práva na azyl se Ústavní soud již dříve vyslovil mimo jiné v rozhodnutí, na něž přiléhavě poukazuje ve svém vyjádření Nejvyšší správní soud, a to v usnesení sp. zn. IV ÚS 613/03. Jeho právní věta říká: "Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pro povolení pobytu cizince na území ČR a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytů cizinců na území republiky, tak jak jsou upraveny zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. .... Je svrchovaným právem každého suverénního státu rozhodovat o povolení vstupu a pobytu cizích státních příslušníků na svém území. Právo pobývat na území cizího státu v žádném případě není možno kvalifikovat jako základní lidské právo každého člověka - nepatří tedy do kategorie základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR." Na tomto názoru Ústavní soud setrvává. Vzhledem k dikci Listiny nelze hovořit o nároku cizince na udělení azylu ve smyslu ústavněprávním, tedy že jeho neudělení znamená bez dalšího zásah do ústavně zaručených práv žadatele.
Důvody pro udělení azylu jsou stanoveny zákonem, a to poměrně úzce, a nepokrývají celou škálu zásahů do práv a svobod člověka. Hodnocení, zda zákonné předpoklady naplněny byly či nikoliv, se tedy děje v rovině jednoduchého práva a je v rukou správního úřadu, eventuelně správního soudu; Ústavnímu soudu do něho nepřísluší bez splnění výše uvedených podmínek zasahovat.
Z připojeného spisu je zřejmé, že stěžovatel ve svých tvrzeních ani neuvedl nic, co by nasvědčovalo tomu, že by měl strach z pronásledování pro své náboženství, národnost, rasu, příslušnost k sociální skupině či pro zastávání politických názorů, nebo že by byl pro uplatňování politických práv a svobod již pronásledován. Netvrdil ani, že by u něho byly důvody pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny. Jediným důvodem žádosti, jakkoli může jít o důvod pro stěžovatele značně stresující, bylo vyhrožování jeho osobě a rodině ze strany mafie spojené s tím, že stěžovatel provozoval restaurační zařízení. Teprve v textu ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že byl ve své vlasti perzekuován za uplatňování politických práv a svobod, konkrétně označil práva, zakotvená v článku 17 odst. 5 Listiny a v článku 18 odst. 1 Listiny (tj. právo na informace o činnosti orgánů veřejné správy a právo petiční). Kdy a jak tato práva uplatňoval či se o to pokoušel a v čem spočívala perzekuce za jejich uplatňování, však v textu ústavní stížnosti neuvedl (Ústavní soud by navíc taková tvrzení poměřoval zásadou subsidiarity, kterou se ve své rozhodovací činnosti řídí). Ve vylíčení důvodů žádosti o azyl podaného stěžovatelem samotným pak Ústavní soud žádnou vazbu na označená politická práva neshledal.
Z hlediska kautel spravedlivého procesu namítl stěžovatel porušení tří práv: právo být přítomen projednání kasační stížnosti, právo navrhovat důkazy (článek 38 odst. 2 Listiny), a právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). Ani tyto námitky však důvodné nejsou.
O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud dle ustanovení §109 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, zásadně bez jednání. Jednání o kasační stížnosti může nařídit, pokud to považuje za vhodné. Povinnost jednání nařizovat má jen tehdy, pokud provádí dokazování. Právo být přítomen projednání věci má vazbu právě na dokazování, jehož průběh a rozsah účastník může - na rozdíl od interpretace a aplikace právních předpisů, které jsou publikovány - svou přítomností ovlivnit. Tato povinnost soudu tak představuje, vzhledem k povaze řízení o kasační stížnosti, dostatečnou ochranu práv účastníka, tedy i stěžovatele, zejména proti překvapivým rozhodnutím. Nejvyšší správní soud postupoval v intencích označeného procesního ustanovení a stěžovateli jeho právo neupřel.
Ústavní soud rovněž neshledal, že by bylo porušeno právo stěžovatele navrhovat v řízení důkazy. Z připojených spisů plyne, že o svědeckých výpovědích Ukrajinců žijících v České republice, dopisech od přátel z Ukrajiny, od tamní mafie a státních orgánů, jakožto důkazních návrzích, hovořil stěžovatel poprvé až ve správní žalobě, předtím žádný takový návrh nečinil. Správní orgány se proto takovými návrhy v odůvodněních svých rozhodnutí ani zabývat nemohly. Krajský soud v Plzni se s touto výhradou žalobce v odůvodnění svého rozsudku vypořádal a vyložil, proč nepovažoval stěžovatelův návrh doplnit dokazování za opodstatněný. Obdobně naložil s toutéž výtkou uvedenou v kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud. Z pohledu Ústavního soudu se tak nejedná o tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, jejichž provedení je účastníkem navrženo a rozhodující orgán je neprovede, aniž by sdělil důvody, které jej k tomu vedly. Z odůvodnění obou napadených rozsudků lze totiž vyčíst, jak a proč ten který soud s uvedenými důkazními návrhy naložil.
Pokud jde o věcnou příslušnost krajského soudu v řízení o správní žalobě, ta byla s účinností od 1. 1. 1993 založena zákonem č. 519/2002 Sb., kterým byl změněn zákon o azylu a který zároveň vyloučil v těchto věcech aplikovat §132 soudního řádu správního. O stěžovatelově žalobě proto nemohl rozhodovat v prvním stupni Nejvyšší správní soudu, musel to být místně příslušný soud krajský. Vzhledem k tomu, že věcná příslušnost byla změněna zákonem a nešlo o svévolné odnětí soudu pro stěžovatelův konkrétní případ, zůstalo zachováno pravidlo obecného pověření k projednávání kauzy a do uvedeného práva stěžovatele zasaženo nebylo. Naopak, stěžovatelově právu na soudní ochranu byl možností dvojinstančního rozhodování poskytnut vyšší standard, než kdyby rozhodoval pouze Nejvyšší správní soud, jak se domáhá stěžovatel.
Protože stěžovatelovo podání bylo shledáno pouhým pokusem učinit z Ústavního soudu další stupeň soustavy správního soudnictví a protože nebyl stěžovatel na svých ústavních právech žádným z napadených rozhodnutí zkrácen, ústavní stížnost byla podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu
Za správnost: H. Kyprová