ECLI:CZ:US:2005:2.US.51.05
sp. zn. II. ÚS 51/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké, o ústavní stížnosti J. Ch., zastoupeného JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem, se sídlem Urbánkova 3360, Praha, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2004, č. j. 14 To 772/2004-12, a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 3 Nt 639/2004, spojenou se žádostí o přednostní projednání, za účasti 1) Krajského soudu v Praze, a 2) Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 3 Nt 639/2004, kterým byl vzat z důvodu podle §67 písm. c) tr. ř. do vazby, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2004, č. j. 14 To 772/2004-12, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení soudu prvého stupně. Tvrdí, že těmito usneseními byla porušena jeho základní práva podle čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, 4, 8 odst. 1 až 3 a 5, 36 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Současně stěžovatel požádal o přednostní projednání věci.
Stěžovatel uvádí, že byl zadržen dne 6. 11. 2004 v 04:35 hodin a příkaz k propuštění ze zadržení za účelem předvedení k Okresnímu soudu Praha-západ byl policejním orgánem převzat dne 8. 11. 2004 v 09:19 hodin. Jeho výslech se přitom konal dne 8. 11. 2004 od 11:35 hodin. Z toho dovozuje, že byl zadržen více než 48 hodin předtím, než byl dodán soudu za účelem rozhodování o vazbě. Přitom za odevzdání podle §76 odst. 4 poslední věta tr. ř. a ve smyslu §77 odst. 1 tr. ř. považuje fyzické odevzdání a nikoliv pouze odevzdání prostřednictvím podání návrhu, jak je někdy uváděno.
Vazební důvod podle §67 písm. c) tr. ř. přitom nebyl dán, přestože byl odůvodněn tím, že stěžovatel byl za trestný čin krádeže odsouzen a z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn v roce 2002. Stěžovatel se ale v souvislosti se jmenovaným odsouzením již osvědčil 30. 4. 2004 a je tedy nutno na něj pohlížet, jako by nebyl odsouzen. Pro tento důvod přitom rozhodně nelze vzít nikoho do vazby jen pro obecně pojaté nebezpečí z opakování trestné činnosti, které se v minulosti dopustil, za situace, že je bez zaměstnání.
Ústavní soud se předně zabýval žádostí stěžovatele o přednostní projednání této věci a dovodil, že podmínky pro postup podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), jsou dány. Ústavní soud se přiklání k názoru, že v důsledku projednávání ústavní stížnosti nemá docházet k prodlužování vazby, ať už je následné rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti jakékoliv.
Z připojeného spisu Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 3 Nt 639/2004, Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli bylo vedeno trestní stíhání pod ČTS: ORPZ-681/OOK-2004, a to pro trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 a 2 tr. z., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. z., a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. z. Návrh na vzetí stěžovatele do vazby byl Okresním soudem Praha-západ převzat 7. 11. 2004 v 16:15 hodin. V návrhu na vzetí do vazby je uvedeno, že stěžovatel byl zadržen 6. 11. 2004 v 04:35 hodin v Jílovém a nachází se v cele předběžného zadržení v Kongresové ulici. Protokol o výslechu stěžovatele byl soudem sepsán 8. 11. 2004 v době od 11:35 do 11:50 hodin. Po vyhlášení rozhodnutí o vzetí do vazby byl stěžovatel poučen o povinnosti mít obhájce, jehož ustanovení ponechal stěžovatel na úvaze soudu. Poté byl stěžovateli ustanoven obhájcem advokát Mgr. Michal Janík. Proti rozhodnutí o vazbě podal stěžovatel namístě stížnost, kterou ale nijak neodůvodnil, a to ani následně. Tato stížnost byla odvolacím soudem jako nedůvodná odmítnuta.
Z listin předložených Policií České republiky a Krajským státním zastupitelstvím v Praze vyplývá, že stěžovatel byl zadržen Policií České republiky, Obvodní oddělení Jílové v 04:35 hodin. Návrh na vzetí stěžovatele do vazby byl předán soudkyni Okresního soudu Praha-západ JUDr. Janě Hrbkové dne 7. 11. 2004, v 16:15 hodin. Ta rozhodla, aby jí byl stěžovatel předveden k rozhodnutí o návrhu na vzetí do vazby dne 8. 11. 2004 v 09:50 hodin. Napadeným usnesením soudce Okresního soudu Praha-západ ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 3 Nt 639/2004, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodu podle §67 písm. c) tr. ř., a napadeným usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2004, č. j. 14 To 772/2004-12, byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení soudu prvého stupně. Usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 2. 2005, sp. zn. 14 T 6/2005, byl za současného přijetí slibu stěžovatel propuštěn z vazby na svobodu.
Ústavní soud ze zprávy Krajského soudu v Praze zjistil, že ve věci stěžovatele byl Okresním soudem Praha-západ vydán dne 7. 3. 2005 pod sp. zn. 14 T 6/2005, rozsudek, proti němuž bylo podáno odvolání, které je odvolacím soudem řešeno pod sp. zn. 13 To 122/05.
Ústavní soud vyzval všechny účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
Krajský soud v Praze uvedl, že odevzdání zadržené osoby soudu se děje podáním návrhu státního zástupce na vzetí do vazby. O tomto návrhu bylo v posuzovaném případě rozhodováno následující den a "bylo by nesmyslné", aby byl obviněný k soudu předveden již v den podání návrhu. Pokud jde o námitky důvodnosti vazby, odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Okresní soud Praha-západ uvedl, že návrh na vzetí stěžovatele do vazby byl podán 7. 11. 2004 v 16:15 hodin, a stěžovatel byl vzat do vazby rozhodnutím z 8. 11. 2004, kdy s protokolací bylo skončeno v 11:50 hodin, proto lhůta uvedená v §77 odst. 2 tr. ř. byla dodržena. Ze spisového materiálu policejního orgánu přitom vyplývalo, že stěžovatel byl zadržen 6. 11. 2004 v 04:35 hodin, proto i předání stěžovatele soudu bylo včasné. Dále uvedl, že ve věci již byla podána obžaloba, věc je řešena u téhož soudu pod sp. zn. 14 T 6/2005, a ve věci již proběhlo hlavní líčení, při kterém byl stěžovatel propuštěn z vazby na svobodu za současného přijetí písemného slibu.
Krajské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo. Okresní státní zastupitelství Praha-západ na výzvu k vyjádření nijak nereagovalo.
Podle názoru stěžovatele se odevzdání zadržené osoby soudu má dít fakticky, tedy tak, že současně s návrhem státního zástupce na vzetí do vazby má být ve lhůtě 48 hodin od zadržení předána (dodána) soudu i osoba zadrženého. V opačném případě podle něj dochází k porušování základních práv zadrženého. Takový výklad je formalistický, a jde mimo podstatu základních práv, kterých se stěžovatel v této souvislosti dovolává. Podle názoru Ústavního soudu je nerozhodné, zda se zadržený v průběhu 24 hodin, ve kterých má soud rozhodnout o vazbě zadržené osoby, nachází skutečně v budově soudu (či jiném prostoru, který mu fakticky náleží), nebo zda se nachází v cele předběžného zadržení či na jiném místě v zajištění policejního orgánu. Podstatné je, že v této době je soud dominus litis, a nikdo jiný (tedy ani policejní orgán a státní zástupce) není oprávněn jakkoliv bez přímého pokynu soudu se zadrženou osobou nakládat. Jde tedy o to aby zadržená osoba byla v této době v moci soudu, a to v moci efektivní. Pokud je tato efektivita zajištěna prostřednictvím jiných orgánů činných v trestním řízení, které v potřebném rozsahu pravomoci soudu podléhají, není nutné aby byla tato pravomoc vykonávána bezprostředně. Podáním návrhu na vzetí do vazby zadržený přechází do pravomoci soudu a policejní útvary jsou povinny plnit příkazy soudu z hlediska dalšího omezování osobní svobody zadrženého. K zásahu do základních práv zadrženého by mohlo dojít jen tehdy, pokud by policejní útvary odmítly plnit příkazy soudu.
V posuzovaném případě byl ve lhůtě 48 hodin od zadržení stěžovatele podán soudu návrh na vzetí do vazby, ve kterém bylo mimo jiné uvedeno, že se stěžovatel v době podání návrhu nachází v cele předběžného zadržení v Kongresové ulici (v Praze). To zcela odpovídá výkladu zákonných ustanovení vztahujícím se k tomuto postupu, které byly dovozeny i teorií (Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F.: Trestní řád. Komentář. I. díl. 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002. str. 465). Postup orgánů činných v trestním řízení byl tedy i předvídatelný. Policejní orgán přitom zjevně respektoval příkaz soudu, aby byl stěžovatel předveden k výslechu dne 8. 11. 2004 v 09:50 hodin, neboť protokol o výslechu stěžovatele byl započat 8. 11. 2004 v 11:35 hodin. Proto Ústavní soud shledává postup orgánů činných v trestním řízení a jejich vyústění v rozhodnutí obecných soudů ústavně souladnými.
Pokud stěžovatel namítal, že na stěžovatele bylo nutno hledět jako na osobu soudně zachovalou, neboť se osvědčil v souvislosti s podmíněným propuštěním z výkonu trestu odnětí svobody, evidentně zaměňuje důsledky plynoucí z osvědčení osoby podmíněně odsouzené k výkonu trestu odnětí svobody (§60 odst. 3 tr. z.) a osoby podmíněně propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody (§64 odst. 2 tr. z.). Zatímco v prve uvedeném případě by na takovou osobu bylo nutné hledět jako na osobu soudně zachovalou, v posléze uvedeném případě se na takovou osobu hledí jako na osobu, která vykonala trest odnětí svobody v okamžiku podmíněného propuštění. Pokud však takovouto osobou nějaký trest vykonán byl, a nebyl dosud zahlazen (§69 a §70 tr. z.), není možné na takovou osobu hledět jako na osobu soudně zachovalou.
Z odůvodnění usnesení soudu prvého stupně je zřejmé, že stěžovatel byl v minulosti podmíněně odsouzen za majetkovou trestnou činnost a neosvědčil se ve zkušební době. Z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl v důsledku toho nařízen byl poté podmíněně propuštěn 4. 4. 2002 a poté se ve zkušební době osvědčil ke dni 30. 4. 2004. Stěžovatel to nezpochybňoval ani při výslechu v řízení o návrhu na vzetí do vazby, a nečiní tak ani v ústavní stížnosti. Proto soudy obou stupňů postupovaly ústavně souladně, pokud k tomuto odsouzení přihlížely. Stejně tak lze považovat za ústavně souladné, že obecné soudy daly povahu jednání, za které byl stěžovatel odsouzen, a skutečnost, že nemá stálý zdroj příjmů, do souvislosti s nyní vytýkaným jednáním. V takových souvislostech je podle názoru Ústavního soudu možné shledat důvod předstižní vazby, aniž by se jednalo o důvody obecné, jak uvádí stěžovatel.
Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu