ECLI:CZ:US:2005:2.US.515.03
sp. zn. II. ÚS 515/03
Usnesení
II.ÚS 515/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti V. J., zastoupeného JUDr. J. M., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2003, sp. zn. 33 Odo 693/2003, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 21 Co 320/2002, a Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 6 C 1223/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 11. 11. 2003 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, jíž stěžovatel brojil proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 6 C 1223/2001, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 21 Co 320/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2003, sp. zn. 33 Odo 693/2003. Uvedenými rozhodnutími mělo dle názoru stěžovatele dojít k zásahu do základních práv, jež jsou mu garantovány v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 Ústavy ČR.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že ústavní stížnost byla podána včas, a to při zachování všech náležitostí tak, jak je stanoví zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o ÚS).
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla s účinností od 22. 6. 2004 tato ústavní stížnost přidělena soudkyni JUDr. Michaele Židlické. Dle §8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátu, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vyplývají následující skutkové a právní okolnosti případu, jež jsou významné pro posouzení věci v ústavněprávní rovině.
Vedlejší účastnice řízení, JUDr. Š. F. se před obecnými soudy domáhala na stěžovateli zaplacení odměny za právní zastupování, jež mu v několika případech poskytla. Stěžovatel je toho názoru, že vedlejší účastnice jednak neprokázala existenci smlouvy, na jejímž základě by byl povinen žalovanou částku zaplatit a jednak nebyl ze strany žalobkyně poučen o možných nákladech zastoupení. Na vedení jednotlivých sporů složil stěžovatel částky 1x 10.000,- Kč, 3x 4.000,- Kč a 1x 2.000,- Kč. Písemná forma smlouvy byla využita jen v případě, kdy žalobkyně zastupovala stěžovatele proti Lesní společnosti, a.s., Přibyslav, a v níž byla též dohodnuta mimosmluvní odměna advokáta za právní zastoupení. Okresní soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že sporné strany mezi sebou uzavřely ústní smlouvu o poskytování právní pomoci ve smyslu §724 a následujících zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ"), a ve smyslu zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZA"). Obecný soud v odůvodnění svého rozsudku ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 6 C 1223/2001, uvádí, že ke vzniku smlouvy došlo v okamžiku, kdy žalovaný požádal žalobkyni o zastupování ve sporu proti K. J. a k tomuto účelu jí též udělil písemnou plnou moc a ona podpisem stvrdila její přijetí. Okresní soud dospěl k závěru, že podmínky týkající se odměny za právní zastupování byly oběma stranám známy a respektovány, neboť žalobkyně zastupovala žalovaného v minulosti již několikrát s tím, že minimálně v jednom případě byly smluvní podmínky dohodnuty písemnou formou. Na základě minulých smluvních vztahů bylo tedy údajně žalovanému zřejmé, že žalobkyně účtuje mimosmluvní odměnu podle advokátního tarifu.
Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podal žalovaný řádný opravný prostředek, v němž poukazoval na skutečnost, že napadené rozhodnutí trpí jinou vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§205 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."). Dále měl soud prvého stupně neúplně zjistit skutkový stav věci, neboť neprovedl navržený důkaz - výslech žalobkyně - a stejně tak nesprávně posoudil věc po právní stránce. Opětovně je též namítáno porušení §56 odst. 3 písm. g), i) a j) OZ.
Krajský soud v Praze svým rozhodnutím ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 21 Co 320/2001, výše uvedený rozsudek okresního soudu potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí se pak věnoval výčtu případů, kdy byly žalovanému ze strany žalobkyně poskytovány právní služby. Krajský soud dospěl rovněž k závěru, že v daném řízení nebylo třeba žalovaného poučovat dle ustanovení §118a o.s.ř., neboť smyslem tohoto ustanovení je docílit úplného vylíčení rozhodných skutečností a důkazů potřebných k prokázání všech sporných tvrzení z hlediska posouzení podmínek řízení. Z protokolu pořízeného při jednání dne 29. 4. 2002 vyplynulo, že žalovaný byl odkazem poučen podle §119a o.s.ř., jež má dle náhledu krajského soudu obecný charakter. Smyslem uvedeného ustanovení je pak vyzvat účastníky, aby před soudem prvého stupně uplatnili všechny skutečnosti a důkazy, které jim jsou známy. Z toho pak krajský soud dovozuje, že o tomto poučení stačí protokolovat jen odkaz na dané ustanovení, a to na rozdíl od §118a o.s.ř., které musí být protokolováno zcela konkrétně, nikoli tedy pouhým uvedením odkazu na zákonné ustanovení.
Vznik smlouvy o právním zastoupení vzal okresní soud za prokázaný jednak spisem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, sp. zn. 7 C 250/97, a jednak spisem žalobkyně jako advokátky, sp. zn. 1628. Z uvedeného důvodu považoval odvolací soud dokazování provedené prvoinstančním soudem za dostatečné a výslech žalobkyně pro vyvození odpovídajících právních závěrů tak nebyl nutný. Ve vztahu k otázce sjednání odměny za poskytnuté služby jsou jak okresní, tak i krajský soud toho názoru, že žalovaný byl opakovaně přítomen jednání před soudy, u nichž žalobkyně účtovala náklady zastoupení a muselo mu tedy být zřejmé, jaká cena mu bude účtována. Námitce žalovaného, že odměna nebyla účastníky předem sjednána, nelze dle krajského soudu přisvědčit, neboť tomuto tvrzení nenasvědčuje žádný z provedených důkazů. Z obsahu plné moci ze dne 17. 3. 1997 vyplývá, že žalobkyně vykonávala pro žalovaného právní služby za odměnu. Námitkou stěžovatele, že vedlejší účastnice porušila ustanovení §52 a násl. OZ, se odvolací soud nezabýval, neboť žalobkyně požadovala zaplacení odměny za dobu od 17. 3. 1997 do 30. 9. 2000, tedy za dobu před 1. 1. 2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 367/2000 Sb.
Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, jež svým rozhodnutím tento mimořádný opravný prostředek odmítl. Uvedené rozhodnutí ze dne 26. 9. 2003, sp. zn. 33 Odo 693/2003, Nejvyšší soud ČR s ohledem na v té době platný §243c odst. 2 o.s.ř. neodůvodnil.
Na takto proběhlá soudní řízení reagoval žalovaný tím způsobem, že proti uvedeným soudním rozhodnutím podal ústavní stížnost, jíž se domáhá jejich zrušení. V odůvodnění svého podání poukazuje navrhovatel především na skutečnost, že nebyl řádně poučen dle §119a odst. 1 o.s.ř., neboť obecný soud na toto ustanovení pouze odkázal, ale necitoval. Stejně tak nebyl poučen dle §118a o.s.ř., což považuje za vadu řízení, jíž došlo k zásahu do jeho základních práv garantovaných v Listině v čl. 36 odst. 1. Dále se stěžovatel domnívá, že obecné soudy nezjistily řádně skutkový stav věci, neboť nevyslechly vedlejší účastnici, jejíž výpověď byla údajně rozhodující pro posouzení povahy uzavřené smlouvy. Stejně tak není možné, aby v rámci smluvního ujednání jeden z účastníků odkázal na právní předpis, upravující výši odměny, jestliže tento není druhému účastníkovi znám. Vedlejší účastnice neinformovala stěžovatele o tom, kolik bude právní zastoupení stát. Z toho je pak stěžovatelem dovozováno, že odměna nebyla mezi subjekty smlouvy sjednána. Nemůže zde obstát ani argument, že advokát pracuje obvykle za úplatu, neboť stejně tak může poskytovat své služby bezúplatně, je-li např. klient považován za sociálně slabého. K samotné příkazní smlouvě pak stěžovatel uvádí, že tato měla být hodnocena jako smlouva spotřebitelská §52 a násl. OZ.
III.
Přípisem ze dne 11. 12. 2003 se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud v Kolíně, jež navrhl, aby byla předmětná ústavní stížnost zamítnuta. Soud se necítí být kompetentní k vyjádření se k ústavní stížnosti a odkazuje na odůvodnění svého rozsudku ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 6 C 1223/2001.
Krajský soud v Praze se k ústavní stížnosti vyjádřil přípisem ze dne 5. 12. 2003, jímž odkazuje na svůj rozsudek ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 21 Co 320/2002.
Nejvyšší soud České republiky ve svém vyjádření uvedl, že argumentace použitá v předmětné ústavní stížnosti je takřka totožná s argumentací užitou v dovolání. V dotčeném soudním řízení posuzoval Nejvyšší soud přípustnost podle §237 odst. 1. písm. c) o.s.ř. s tím, že nedospěl k závěru, podle něhož by rozhodnutí ve věci samé mělo po právní stránce zásadní právní význam.
K vyjádření se k ústavní stížnosti byla vyzvána též žalobkyně, jež v řízení před Ústavním soudem zaujímá postavení vedlejší účastnice. Svým přípisem ze dne 23. 12. 2003 sdělila Ústavnímu soudu, že se vzdává svého postavení vedlejší účastnice, neboť své stanovisko uvedla již u soudu prvého a druhého stupně.
IV.
Ústavní soud se v rámci řízení o ústavní stížnosti podrobně seznámil s podáním stěžovatele a dospěl k závěru, že rozhodovací činností obecných soudů nedošlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány Listinou a Ústavou České republiky.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy právo vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této sféry je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, byly porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se navrhovatel dovolával ochrany svých základních práv, jež jsou mu garantována v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Navrhovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na nedodržení §118a o.s.ř., z něhož vyplývá pro soudce povinnost poučit účastníky řízení dle zmíněného ustanovení. Uvedeným jednáním došlo údajně k zásahu do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V souvislosti s §118a o.s.ř. nelze opomenout tu skutečnost, že povinnost výzvy se vztahuje na předsedu senátu pouze ve speciálních případech. Rozhodování předsedy senátu o aplikaci ustanovení §118a o.s.ř. se řídí především jeho úvahou, která se váže k učinění potřebných skutkových zjištění, např. k právnímu posouzení věci. Účelem této poučovací povinnosti je vést účastníky sporu k provedení takových úkonů, které dovolí soudu rychle o věci rozhodnout. Vznik povinnosti soudce informovat účastníka řízení je tedy vždy odvislý od vývoje projednávaného případu. Ústavní soud v projednávané věci uzavřel, že k zásahu do základního práva na spravedlivý proces nedošlo. (K tomu též rozhodnutí ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. II. ÚS 525/03, dosud nepublikováno).
Skutečností, jíž se navrhovatel ve své ústavní stížnosti též zaobíral, je nesplnění poučovací povinnosti dle §119a o.s.ř. Dané ustanovení je výrazem systému neúplné apelace, na němž je ve věcech sporných založeno odvolací řízení. Cílem této úpravy je především koncentrace řízení, a tím i urychlení rozhodovacího procesu před obecnými soudy. Uvedená právní úprava tak klade zvýšené požadavky nejen na účastníky řízení, ale též na soudy samotné. Z pohledu účastníka řízení je kladen větší důraz zejména na tvrzení skutečností a navrhování důkazů významných pro soudní řízení již před soudem prvního stupně. Ústavní soud si za účelem zhodnocení daného případu vyžádal soudní spis Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. 6 C 1223/2001, z jehož čísla listu 27 zjistil, že stěžovatel poučen byl (ke způsobu protokolace též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Odo 715/2002).
Z formulace protokolu ("Přítomní jsou poučeni dle §119a o.s.ř.") není sice zcela zřejmé, zda účastníci řízení byli poučeni výslovně, či pouze odkazem na §119a o.s.ř., ovšem Ústavní soud má za to, že bezprostředně navazující zápis v protokole, jímž právní zástupce sděluje, že nemá další návrhy na doplnění dokazování, je dostatečným důkazem o tom, že poučení bylo srozumitelné.
Dále navrhovatel ve své ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces v souvislosti s tím, jak obecné soudy zhodnotily otázku existence a úplatnosti předmětné smlouvy. Ústavní soud je toho názoru, že se jedná o oblast, jež náleží do pravomoci obecných soudů a posuzováním výše nastolených otázek by překračoval své pravomoci. Namítá-li stěžovatel, že mu nebyl v okamžiku uzavírání smlouvy znám právní předpis, jímž se mělo odměňování za poskytnuté služby řídit, nelze tento fakt brát za právně relevantní, neboť v tomto případě se uplatní zásada ignorantia iuris neminem excusat.
Zde je třeba poukázat též na skutečnost, že pojem práva na spravedlivý proces nelze vnímat jako nárok na úspěch ve sporu. Ústavní soud samotný je ve své rozhodovací činnosti vázán řadou zásad, přičemž jednou z nich je i zásada minimalizace zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Otázkou dokazování v soudním řízení se Ústavní soud zabývá pouze výjimečně, a to tehdy, pokud dojde k extrémnímu vybočení obecného soudu ze zásad, na nichž je proces dokazování založen. Hodnocení důkazů je věcí obecného soudu, což ovšem nevylučuje, aby účastník vyvozoval z procesu dokazování jiné závěry než soud. Pro samotné rozhodnutí je však vždy relevantní pouze hodnocení provedené soudem na základě zásady volného hodnocení důkazů. To však neznamená, že by sám soud v této své činnosti nebyl limitován zákonem. Ústavní soud přezkoumal postup při provádění důkazů jak u prvoinstančního, tak i u odvolacího soudu a neshledal v nich pochybení, pro která by musel napadená rozhodnutí zrušit. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR, lze konstatovat, že toto ustanovení negarantuje základní práva a svobody přímo.
Námitkou stěžovatele, dle níž měly obecné soudy posuzovat uzavřenou smlouvu podle ustanovení §52 a násl. OZ, se Ústavní soud nezabýval, neboť z vyžádaného soudního spisu vyplynulo, že se vedlejší účastnice domáhala proplacení účetních faktur vydaných v období od 17. 3. 1997 do 30. 9. 2000. Právní předpis, jehož aplikace na předmětný právní vztah se stěžovatelka domáhá, byl sice v roce 2000 platný, ovšem nikoli účinný. Z části šesté zákona č. 367/2000 Sb. vyplývá, že právní předpis nabyl účinnosti od 1. 1. 2001. Požaduje-li stěžovatel aplikaci §868 OZ, je Ústavní soud toho názoru, že jej na předmětný právní vztah použít nelze, a to nejen vzhledem k jeho obsahu, ale též názvu marginální rubriky, jíž je uvozen.
Z výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva navrhovatele a nezbylo, než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 26. 4. 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu