ECLI:CZ:US:2005:2.US.53.04
sp. zn. II. ÚS 53/04
Usnesení
II.ÚS 53/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. J. O., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2002, čj. 2 T 11/2002-940, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 4. 2003, čj. 6 To 2/2003,za účasti Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. 1. 2004 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1, odst. 5, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 2 T 11/2002, z něhož zjistil následující:
Krajský soud v Brně uznal rozsudkem ze dne 31. 10. 2002, čj. 2 T 11/2002-940, stěžovatele vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 trestního zákona, ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Odsoudil ho k trestu odnětí svobody na pět a půl roku, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem. Podle zjištění soudu se stěžovatel trestného činu dopustil tím, že jako fyzická osoba, podnikající pod obchodním jménem J. B., ve dnech 11. až 25. 8. 1997 uskutečnil šest dovozů okurek z Polska, při celním řízení úmyslně nezahrnul do celní hodnoty dováženého zboží celkovou částku 6.900 DEM, účtovanou za třídenní paletizaci a nakládku zboží, přičemž tuto částku dodavateli zboží uhradil, a poškodil stát na cle a dani z přidané hodnoty o částku 19.774,-Kč (bod 1 rozsudku), dále ve dnech 10. - 11. 9. 1997 uskutečnil čtyři dovozy hroznů z Maďarska, které v jednotných celních deklaracích deklaroval jako stolní hrozny, ačkoli ve skutečnosti šlo o jakostní moštové hrozny, a prodal je obchodní společnosti Víno Mikulov, a.s., jako moštové hrozny, a tak poškodil stát na cle a dani z přidané hodnoty o částku 56.918,-Kč (bod 2 rozsudku), a konečně ve dnech 13. 9. - 31. 10. 1997 dovezl v 96 případech z Maďarska moštové hrozny, při celním řízení předkládal pouze dodavatelské faktury znějící na částku 0,08 DEM za 1 kg hroznů, ačkoli ve skutečnosti mu byly dodavateli fakturovány za služby související s dovozem zboží částky několikanásobně převyšující cenu deklarovanou při celním řízení, a ačkoli tyto faktury za služby uhradil a zaúčtoval do nákladů podnikání, úmyslně je nezahrnul do celní hodnoty dováženého zboží, a tak poškodil stát na cle a dani z přidané hodnoty o částku 9.558.873,-Kč (bod 3 rozsudku).
Stěžovatel napadl tento rozsudek odvoláním, v němž namítal neúplnost dokazování a porušení svého práva na obhajobu při výsleších svědků.
Vrchní soud v Olomouci odvolání stěžovatele zamítl usnesením ze dne 10. 4. 2003, sp .zn. 6 To 2/2003. Dospěl k závěru, že se nalézací soud správně, logicky a přesvědčivě vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. S jeho argumentací a závěry se plně ztotožnil. Námitky stěžovatele vyhodnotil jako nedůvodné.
Stěžovatel podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, v němž namítl nesprávné právní posouzení skutku a vytkl, že rozsah zkráceného cla byl stanoven nesprávně, protože do celní hodnoty dovezeného zboží byla zahrnuta i cena služeb (náklady na mytí a dezinfekci kontejnerů, náklady na chlazení zboží). V souvislosti s dovozem hroznového vína namítl, že nebylo přihlédnuto k Středoevropské dohodě o volném obchodu.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 29. 10. 2003, čj. 7 Tdo 1140/2003-1017.
Stěžovatel napadl rozhodnutí soudů nalézacího a odvolacího projednávanou ústavní stížností. Namítá, že oba soudy nesprávně aplikovaly ustanovení §66, §75 a §76 celního zákona. Má za to, že náklady na desinfekci a na umytí kontejnerů nejsou náklady na nakládání a vykládání zboží a na manipulaci s takovým zbožím. To platí i pro chlazení zboží. Soudy ale do rozsahu škody takové náklady zahrnuly. Poukazuje na to, že součástí celní hodnoty nejsou veškeré platby za služby, ale jen cena služeb v zákoně výslovně uvedených. K těmto skutečnostem stěžovatel dokládá stanovisko JUDr. M. K., CSc., ze dne 22. 4. 2003. Stěžovatel dále namítá, že soudy nepřihlédly k Středoevropské dohodě č. 54/1990 Sb., podle níž se dovozní cla na zboží dovážené z Maďarska a uvedené v čl. 2 této dohody ruší do 1. 1. 2001 a současně se snižují dovozní cla o 50 %. Dle stěžovatele soud nezjistil správnou výši škody, která je zákonným znakem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 trestního zákona. Neprovedl důkaz znaleckým posudkem z oboru ekonomiky, nezkoumal, které jednotlivé položky nebyly do nezdaněných faktur zahrnuty, které položky zdanění podléhají a které nikoli, nezkoumal možnosti uplatnění daňových snížení a uplatnění převzatých mezinárodních závazků. Případné vynětí takových částek z celkové sumy uváděné soudem by mělo dle stěžovatele podstatný vliv na výši škody, tedy na použitou právní kvalifikaci. V této souvislosti připomněl nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 276/98, podle něhož nelze za porušení práva považovat skutečnost, že někdo využil svého zákonného oprávnění. Stěžovatel konečně namítá, že nebyl připuštěn k výslechu svědka v Maďarsku, při němž ani nebyl zajištěn tlumočník. V závěru odkazuje na ústavní zásady a obecné principy trestního řízení, proklamované v rozhodnutích Ústavního soudu, jejichž narušení vede k porušení práva na spravedlivý proces.
Na žádost Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení. Vrchní soud v Olomouci odkázal na odůvodnění svého usnesení s tím, že nemá, co by nad rámec argumentace tam uvedené dodal. Krajský soud v Brně poukázal na to, že stěžovatel opakuje argumenty uplatněné v průběhu trestního řízení, a soud na ně ve svém rozsudku reagoval. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci coby vedlejší účastník řízení sdělilo, že nevyužívá svého oprávnění se k ústavní stížnosti vyjádřit. Krajské státní zastupitelství v Brně uvedlo, že rozhodnutí obou soudů považuje za zákonné. Soudy se v něm řádně vypořádaly s námitkou o nesprávné aplikaci ustanovení celního zákona, přičemž z výpovědi svědků K. a N. je zřejmé, že deklarovaná hodnota hroznů byla úmyslně uvedena nesprávně, když cena 0,08 DM za kilogram byla nesmyslně nízká. O tom stěžovatel, znalý poměrů na trhu s touto komoditou, musel vědět a jeho kvóty (faktury na desinfekci, umytí kontejnerů aj.) směřovaly ke zkrácení daně na úkor českého státu. Stejně tak se jeví jako nedůvodné jeho argumenty ve vztahu k výslechům provedeným v Maďarsku.
Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu proto, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů z hlediska běžné zákonnosti. Je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí.
Stěžovatel napadá skutkové a právní závěry obecných soudů a procesní postup při zjišťování skutkového stavu. Jeho námitky jsou přitom opakováním obhajoby, kterou uplatňoval již v průběhu trestního řízení. Pokud stěžovatel tato tvrzení znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem nepřísluší.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, za jakých podmínek může přistoupit k posouzení toho, zda postupem obecných soudů došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování.
Ústavní soud má za to, že z hlediska celkového zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů nelze obecným soudům vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do stěžovatelových základních práv. Soudy se zabývaly námitkami, jimiž stěžovatel zpochybňoval zjištěný skutkový stav a použitou právní kvalifikaci, přičemž důvody, proč tyto námitky z hlediska celkového hodnocení důkazů neakceptovaly, jasně vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí. Pokud nevyhověly jeho návrhu na vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomiky, kterým by byla zjištěna "skutečná výše škody" odpočtem nákupní provize, ústavně konformně odůvodnily, proč tento důkaz neprovedly. Soudy z dokazování shodně dovodily, že stěžovatel se obrátil na konkrétní maďarské firmy ne proto, aby mu zprostředkovaly nákup hroznů, ale proto, aby mu vyhotovovaly vždy dvě faktury stejného čísla, jednu na zboží a druhou na nákupní provizi a služby (pro účely celního řízení pak byla předkládána pouze faktura na zboží). To stěžovateli umožnilo poškodit Český stát na cle a na dani z přidané hodnoty, což bylo smyslem celého jeho podvodného jednání i předem dohodnuté činnosti maďarských firem. Za tohoto stavu by bylo protismyslné, aby za uvedenou nezákonnou činnost byla legálním způsobem placena nákupní provize, která by se odpočítávala. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 276/98, dle něhož nelze za porušení práva považovat skutečnost, že někdo využil svého zákonného oprávnění, je tudíž nepřípadný. Obecné soudy při posuzování dané otázky respektovaly kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů. Ústavnímu soudu proto nepřísluší "přehodnocovat" jimi provedené hodnocení důkazů, resp. posuzovat závěry z dokazování vyvozené.
S výše uvedenou problematikou souvisí i další námitka stěžovatele, že soudy nesprávně aplikovaly ustanovení §66, §75 a §76 celního zákona, když do celní hodnoty dovezeného zboží započítaly i platby, jimiž stěžovatel svému zahraničnímu obchodnímu partnerovi hradil náklady na dezinfekci, umytí kontejnerů a na chlazení zboží a jež dle zjištění soudů nebyly součástí samotné ceny zboží. Z lustrací návrhů podaných u Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatel uplatnil stejnou námitku v 57 ústavních stížnostech, které podal proti rozsudkům, jimiž byly zamítnuty jeho žaloby na přezkoumání rozhodnutí celních orgánů o dodatečném vyměření cla a daně z přidané hodnoty za dovoz hroznů z Maďarska a za služby s tím spojené. Ve svých rozhodnutích, jimiž odmítl tyto ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, se ztotožnil s výkladem a aplikací shora uvedených ustanovení celního zákona, jak je provedl správní soud, i s jeho závěrem, že dle ustanovení §75 odst. 1 písm. f) celního zákona se v projednávaných případech do celní hodnoty započítávají mj. i náklady na umytí a dezinfekci kontejnerů a chlazení hroznů. Ústavní soud neshledal důvod na těchto svých závěrech cokoli měnit, a to ani s ohledem na stanovisko JUDr. M. K., CSc., kterým bylo reagováno na dotaz stěžovatele v závislosti na jím podané informace. Nadto považuje za nutné připomenout, že uvedenou námitkou stěžovatele se zabýval rovněž Nejvyšší soud, rozhodující o jeho dovolání, který také podrobně rozvedl, proč v projednávané věci bylo nutno tyto náklady zahrnout do celní hodnoty. Protože obecné soudy provedly ústavně konformní výklad použitých ustanovení celního zákona, ani v tomto případě Ústavnímu soudu nepřísluší, aby takový výklad přehodnocoval.
To platí i stran použité právní kvalifikace jednání stěžovatele jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, neboť obecné soudy se náležitě vypořádaly se všemi zákonnými znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Odvolací soud se nadto velmi pečlivě zabýval návrhem stěžovatele na změnu právní kvalifikace s ohledem na ustanovení §88 odst. 1 trestního zákona, přičemž své závěry, proč návrhu nevyhověl, odůvodnil, a to ústavně přijatelným způsobem. Ústavní soud není tudíž oprávněn jeho závěry jakkoli zpochybňovat či měnit.
Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na obhajobu v tom, že při výsleších svědků v Maďarsku nebyl přibrán tlumočník. Ústavní soud předesílá, že mu nepřísluší přezkoumávat procesní postupy orgánů cizího státu, neboť jedním ze znaků státní moci každého státu je její svrchovanost, která vyjadřuje skutečnost, že tato státní moc je ve vztahu k území daného státu výlučnou, nezávislou navenek i dovnitř. Přes výše uvedené má za to, že obhájce stěžovatele, neznalý maďarského jazyka, který byl o termínech konání procesních úkonů v Maďarsku řádně vyrozuměn, si měl sám opatřit doprovod tlumočníka. Protože nejde o oficiální překlad prováděný ve smyslu ustanovení §28 trestního řádu, postačí pro tento účel osoba, která ovládá jazyk, v němž se úkon provádí. Jde totiž o to, aby si povolaná osoba (obhájce stěžovatele) zjednala možnost komunikace s dožádaným orgánem, vyslýchanou osobou apod., a tak mohlo být dosaženo účelu její účasti u dožádaného úkonu (srov. Novotná J.: Právní pomoc v cizině v přípravném řízení trestním, 1. vydání, C. H. Beck, 2002, str. 23). Z hlediska ústavnosti je důležité, aby oficiální přetlumočení obsahu spisového materiálu, který po provedení úkonu obdržel příslušný státní zástupce a jeho prostřednictvím policejní orgán pro účely trestního řízení v České republice, provedl již přibraný tlumočník podle §28 odst. 1 trestního řádu, což se také, jak vyplývá ze spisového materiálu, stalo. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem soudů obou stupňů, že v daném případě nedošlo k porušení žádných právních předpisů ani mezinárodních smluv, neboť nikde není stanovena povinnost státu zabezpečit tlumočníka v případě konání procesních úkonů v dožádaných státech, kde úředním jazykem není český jazyk.
K námitce stěžovatele, že soudy nepřihlédly k Středoevropské dohodě č. 54/1995 Sb. (v ústavní stížnosti je nesprávně uvedeno č. 54/1990 Sb.), je třeba uvést, že namítaný článek 2 a na něj navazující článek 3 této dohody o zrušení dovozních cel i související protokol 1 se na posuzovaný případ zcela evidentně nevztahují. Jsou totiž zařazeny do kapitoly I., která pojednává o průmyslových výrobcích, zatímco v dané věci šlo o dovoz hroznů, tedy zemědělských výrobků, na něž se vztahuje kapitola II., která žádné ustanovení o zrušení cel neobsahuje. S problematikou řešenou Středoevropskou dohodou o volném obchodu se velmi důkladně vypořádal Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí, jímž tuto dovolací námitku stěžovatele odmítl. Ústavní soud se s jeho zdůvodněním ztotožňuje a v podrobnostech na ně odkazuje. Toliko zdůrazňuje, že pro posouzení otázky, jak vysoké clo byl stěžovatel povinen státu zaplatit, resp. v jakém rozsahu clo zkrátil, jsou rozhodné právní předpisy České republiky, které Středoevropská dohoda o volném obchodu nenahrazovala ani nerušila.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jak bylo zjištěno, soudy v řízení postupovaly v souladu s principy ustanovení hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti.
Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2005
Jiří N y k o d ý m, v.r.
předseda senátu