ECLI:CZ:US:2005:2.US.55.05
sp. zn. II. ÚS 55/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti navrhovatele R. H., zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 20, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2004, sp. zn. 6 To 637/2004, a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 3 T 13/96, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností, která splňovala formální náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Domnívá se, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Okresního soudu v Karlových Varech, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 1. 1997, sp. zn. 3 T 13/96, byl stěžovatel v řízení proti uprchlému uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestného zákona, trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a návodu k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. b) k §247 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákona a odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku nepodmíněně. Rozsudek byl stěžovateli doručen dne 10. 5. 2004. Stěžovatel do protokolu sepsaného Okresním soudem v Karlových Varech dne 10. 5. 2004 a následně znovu dne 12. 5. 2004 podal návrh na zrušení rozsudku a provedení hlavního líčení ve smyslu ustanovení §306a odst. 2 trestního řádu. Jeho žádost okresní soud napadeným usnesením ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 3 T 13/96, zamítl. V odůvodnění odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (sp .zn. Rt 1/2004, 6 Tdo 672/2002, publikovanou ve Sbírce soudních rozhodnutí č. 1-2, 2004), podle níž ustanovení §306a odst. 2 trestního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2002, nepřichází v úvahu tam, kde řízení proti uprchlému v souladu s dříve účinnou právní úpravou skončilo odsuzujícím rozsudkem, který nabyl právní moci nejpozději dne 31. 12. 2001. Pokud v posuzovaném případě odsuzující rozsudek nabyl právní moci před uvedeným datem, resp. před účinností zákona č. 265/2001 Sb., který novelizoval trestní řád, pak podle názoru soudu není splněna jedna ze základních podmínek pro postup podle citovaného ustanovení doplněného novelou. Soud stěžovatele poučil, že proti jeho rozhodnutí není stížnost přípustná.
Stěžovatel přesto usnesení stížností napadl. Její přípustnost dovodil za použití analogie dle ustanovení §286 odst. 3 trestního řádu. Podle jeho názoru se jedná o situaci obdobnou, v níž je stížnost zákonem připuštěna. Soud tedy údajně pochybil, když k per analogiam aplikovatelné úpravě nepřihlédl, a nesprávně jej proto poučil o nepřípustnosti opravného prostředku. K argumentaci použité v napadeném usnesení stěžovatel uvedl, že "trestní právo dle svých zásad zakazuje pouze tu retroaktivitu, která by byla k tíži pachatele". Retroaktivita ve prospěch pachatele je tedy zásadně přípustná. Soud tedy podle něj neměl odmítnout aplikaci ustanovení §306a odst. 2 trestního řádu, které bylo doplněno novelou účinnou k 1. 1. 2002. Krajský soud v Plzni napadeným usnesením stěžovatelovu stížnost zamítl jako nepřípustnou.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů specifikovaná v záhlaví projednávanou ústavní stížností. Rekapituluje dosavadní průběh řízení o jeho žádosti a připomíná judikaturu Ústavního soudu vztahující se k problematice řízení proti uprchlému. Nesouhlasí s názorem okresního soudu, že použití ustanovení §306a odst. 2 trestního řádu nepřichází v úvahu tam, kde řízení proti uprchlému v souladu s dřívější úpravou skončilo odsuzujícím rozsudkem, který nabyl právní moci před 31. 12. 2001. Stěžovatel je toho názoru, že citované ustanovení by se mělo aplikovat na všechna nyní projednávaná řízení. Polemizuje dále s otázkou přípustnosti opravného prostředku proti rozhodnutí okresního soudu. Uvádí, že pokud trestní řád přiznává právo podat opravný prostředek proti rozhodnutí o povolení obnovy řízení, pak je zcela nepřípustné, aby takové právo bylo vyloučeno v případě obdobném (§306a odst. 2 trestního řádu). Vzhledem k tomu, že neprodlený výkon napadených usnesení by nepřiměřeně zasáhl do jeho sociálních a rodinných poměrů, žádá o přiznání odkladného účinku ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Okresní soud v Karlových Varech a Krajský soud v Plzni, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud v Karlových Varech ve svém vyjádření zrekapituloval průběh řízení i důvody, které jej vedly k vydání zamítavého rozhodnutí. V něm uvedený právní názor zastává i nadále, neboť má za to, že je i proti logice zákonodárce vyjádřené v §306a odst. 2 trestního řádu, aby musela být prováděna znovu hlavní líčení v trestních věcech např. z období let 1970 - 2001, kdy je namístě mít také pochybnosti, zda by nová hlavní líčení o trestné činnosti, v tomto případě z let 1992 - 1995, mohla vést ke spravedlivému potrestání pachatele. Dodal, že v celé trestní věci shledává nedostatek v tom, že obhájkyně stěžovatele v řízení, vedeném jako proti uprchlému, nepodala proti odsuzujícímu rozsudku odvolání. Neučinil tak ani státní zástupce ve prospěch stěžovatele.
Krajský soud v Plzni je přesvědčen o tom, že stížnost proti rozhodnutí okresního soudu v posuzovaném případě nelze připustit. Odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť s argumenty tam uvedenými se i nadále ztotožňuje. Podle jeho názoru k dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv v posuzované věci nedošlo. Navrhl proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností v části, jíž napadá rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, a dospěl k závěru, že v této části není důvodná. Především je nutné předeslat, že stěžovatel polemizuje se závěry soudu stran přípustnosti stížnosti. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Krajský soud v napadeném usnesení vycházel z ustanovení §141 trestního řádu, podle něhož lze usnesení soudu a státního zástupce stížností napadnout jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhodují ve věci v prvním stupni. V souzené věci trestní řád v ustanovení §306a ani v ustanovení jiném stížnost proti rozhodnutí podle §306a odst. 2 trestního řádu nepřipouští. Pokud ji stěžovatel i přes správné poučení Okresního soudu v Karlových Varech podal, stížnostnímu soudu nezbylo, než ji jako nepřípustnou podle §148 odst. 1 písm. a) trestního řádu odmítnout. Analogii stran přípustnosti stížnosti soud neshledal přípustnou. Podle názoru Ústavního soudu nelze uvedené argumentaci z ústavně právního hlediska nic vytknout.
Ústavní soud již v minulosti dovodil (např. IV. ÚS 101/01 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 22. Praha: C. H. Beck. usnesení č. 22. s. 387), že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně ve všech případech dvoustupňové. Je proto v pravomoci zákonodárce, aby vymezil podmínky, za nichž řízení o opravných prostředcích připustí. Proti rozhodnutí soudu o návrhu odsouzeného ve smyslu ustanovení §306a trestního řádu zákon stížnost nepřipouští (§141 odst. 2 trestního řádu). Analogii směřující k rozšíření přípustnosti opravného prostředku nelze použít. V trestním právu procesním, na rozdíl od trestního práva hmotného, v němž se připouští analogie pouze ve prospěch pachatele, analogie v podstatě obecné přípustná je. Výjimky z tohoto pravidla vyplývají z povahy konkrétního ustanovení trestního řádu. Použití analogie je v tomto směru vyloučeno v těch případech, kdy zákonodárce samotnou právní úpravou neponechal v zákoně mezeru a zcela jednoznačně použití právní normy vymezil taxativním způsobem (např. označení rozhodnutí, která mohou být přezkoumána v rámci řízení o konkrétním opravném prostředku). Stěžovateli ostatně nic nebránilo, aby při neexistenci přípustného opravného prostředku, o níž byl poučen, napadl usnesení okresního soudu stížností ústavní.
Zbývající část ústavní stížnosti, jíž je napadeno usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 3T 13/96, je Ústavní soud nucen považovat za návrh podaný po lhůtě k tomu určené. Dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1). V daném případě stěžovatel podal stížnost, směřující proti rozhodnutí, proti němuž není tento opravný prostředek přípustný. Nepřípustnost stížnosti přitom, jak výše bylo uvedeno, vyplývala v tomto směru ze zákona, o této skutečnosti byl stěžovatel řádně poučen. Za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje, je tedy v posuzovaném případě nutno považovat usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 3 T 13/96. Usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 21. 10. 2004, zatímco ústavní stížnost byla k poštovní přepravě podána dne 1. 2. 2005, tedy po lhůtě k tomu určené. Podáním ze zákona nepřípustného opravného prostředku nelze běhu ani uplynutí uvedené lhůty zabránit.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud uvádí, že odkaz na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 669/03, který stěžovatel uvádí s tím, že se jedná o obdobnou situaci, není případný. Jádrem uvedeného rozhodnutí byla otázka zachování osmidenní lhůty, v níž může odsouzený návrh na zrušení odsuzujícího rozsudku podle ustanovení §306a odst. 2 trestního řádu podat a posouzení žádosti o její navrácení podle §61 trestního řádu.
Na základě uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, a zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona, jako ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Návrh na odklad vykonatelnosti podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v.r.
předseda senátu