ECLI:CZ:US:2005:2.US.564.03
sp. zn. II. ÚS 564/03
Usnesení
II.ÚS 564/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. T., zastoupeného JUDr. L. E., o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 5. 2003, sp.zn. 6 T 106/2002 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2003, sp. zn. 61 To 270/2003, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2, čl. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod,domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým byl uznán vinným trestným činem vydírání, jehož se dopustil ve spolupachatelství, za což by odsouzen k podmíněně odloženému trestu odnětí svobody v délce dvou let, a zrušení rovněž shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně.
V ústavní stížnosti uvádí, že o jeho vině soudy obou stupňů rozhodly bez jakýchkoliv důkazů. V průběhu trestního řízení totiž proti němu nebyl zajištěn jiný důkaz, který by nasvědčoval tomu, že se spolu s dalšími spoluobviněnými dopustil trestné činnosti, než výpověď spoluobviněného F. Spoluobviněný přitom výpověď několikrát změnil a jeho výpověď byla vždy v rozporu s výpovědí dalších spoluobžalovaných, s výpověďmi poškozených, svědků a dalšími objektivně zjištěnými a provedenými důkazy. Soudy přitom nedůvodně zamítly návrhy na doplňování důkazů, které by jistě osvětlily, že obžalovaný F. neuváděl pravdu. Dle jeho názoru přitom nebylo ani dalšími důkazy (výslechy svědků, poškozených, rekognicí), a to ani důkazy nepřímými prokázáno, že by on byl osobou, která se dopustila trestné činnosti popsané ve skutkové větě.
Stěžovatel argumentuje i úvahami nalézacího soudu obsaženými v prvém rozsudku nalézacího soudu, kterým byli on i čtyři spoluobžalovaní obžaloby zproštěni. Namítá, že v opakovaném hlavním líčení soud prvního stupně rozhodl o jeho vině, ačkoliv nebyly prováděny žádné důkazy a soud pouze přehodnotil svůj postoj.
Obvodní soud pro Prahu 2 ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že vycházel z usnesení odvolacího soudu, kterým mu bylo vytknuto neobjektivní a nesprávné hodnocení důkazů jednostranně ve prospěch obžalovaných a odkázal na odůvodnění rozhodnutí.
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Z připojeného trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 6 T 106/02, Ústavní soud zjistil následující:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 12. 2002, sp.zn. 6 T 106/2002, byli stěžovatel a čtyři spoluobžalovaní zproštěni obžaloby. Proti citovanému rozsudku podal odvolání státní zástupce a Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 2. 2003, sp.zn. 61 To 46/2003, zprošťující rozsudek zrušil v celém rozsahu a věc vrátil obvodnímu soudu k novému rozhodnutí.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 5. 2003, sp.zn. 6 T 106/2002, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jehož se jako spolupachatel ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. dopustil společně s dalšími čtyřmi spoluobžalovanými podle výroku rozsudku tím, že "obžalovaní J. S. a R. B. v noci 22. 1. 2002 krátce po 23.00 hod. na základě předstíraného zájmu o erotické služby inzerované poškozenými Š. N., K. N. a V. N. (všechny utajené dle §55 odst. 2 tr. ř.) vnikli v civilním oblečení do bytu v P., který si poškozené pronajaly od V. Č. k provozování erotického salonu, krátce po vstupu se obžalovaní legitimovali jako kriminální policie s falešnými služebními odznaky, poté jeden z nich vpustil do bytu obžalovaného J. S. oblečeného v černé policejní uniformě (kombinéze), kterého následovali obžalovaní L. F. aj. T. rovněž oblečení v policejních kombinézách, obžalovaní L. F. a J. T. krátce proběhli bytem, chvíli se zde zdrželi a poté byt opustili, ostatní v bytě zůstali, přičemž J. S. a R. B. po přítomných poškozených dívkách pod pohrůžkou trestního stíhání, vazebního vyšetřování a odsouzení na dva roky požadovali všechny peníze, co v bytě a u sebe měly, takže poškozené jim ze strachu vydaly finanční částku cca 7.000,- Kč, obžalovaní dále kontaktovali majitele bytu V. Č. a po jeho příchodu po něm požadovali částku 100.000,- Kč, zejména na úhradu rozsáhlé policejní akce, která měla být organizována kvůli údajné trestné činnosti související s drogami páchané v předmětném bytě, když poškozený nebyl schopen požadovanou částku sehnat, obžalovaní z bytu odešli s tím, že žádaný obnos má zajistit během jedné hodiny, v uvedenou dobu pak některý z obžalovaných poškozenému dvakrát telefonoval, poté poškozený přerušil veškerý telefonní kontakt a následně se již žádný z obžalovaných neozval".
Odvolání stěžovatele, spoluobžalovaných a státního zástupce proti odsuzujícímu rozsudku bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2003, sp. zn. 61 To 270/2003, podle §256 tr. ř. zamítnuto. (Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali L. F., J. S. a J. S. dovolání, které Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 7 Tdo 659/2004, podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl.)
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným trestním spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud předesílá, že čtvrtý senát dne 21. 3. 2005 usnesením, sp. zn. IV. ÚS 393/04, odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost podanou spoluobžalovaným stěžovatele J. S. Vzhledem k tomu, že argumentace obou ústavních stížností je v převážné části shodná, Ústavní soud neshledal důvod se od právních závěrů přijatých čtvrtým senátem odchylovat.
V souladu se svojí ustálenou judikaturou Ústavní soud konstatuje, že jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu (čl. 90 Ústavy České republiky) a v rámci stanoveném trestním řádem hodnotí důkazy podle svého volného uvážení. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům, zpravidla není oprávněn zasahovat do rozhodování obecných soudů, vyjma případů, kdy by obecné soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu jen v případě, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou vyvozená skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že podstatou ústavní stížnosti je poukaz stěžovatele na porušení práva na spravedlivý proces, které stěžovatel spatřuje jednak ve změně stanoviska soudu prvého stupně bez doplnění dokazování a jednak v nedostatcích v provedeném dokazování, přičemž se stěžovatel domáhá přezkoumání závěrů soudů obou stupňů, Ústavní soud posuzoval, zda jsou splněny podmínky pro jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů.
V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že veškeré námitky odůvodňující ústavní stížnost proti rozhodnutí nalézacího soudu a soudu odvolacího uplatnil stěžovatel již v průběhu trestního řízení v rámci obhajoby a v odvolání a odvolací soud se s těmito námitkami řádně vypořádal.
Z obsahu spisu je zřejmé, že soud prvního stupně při prvém projednání věci provedl všechny důkazy nezbytné pro meritorní rozhodnutí ve věci, což konstatoval i odvolací soud v usnesení, kterým zrušil zprošťující rozsudek a věc vrátil k novému rozhodnutí. Tento postup zvolil z důvodu, že nalézací soud důkazy - provedené v potřebném rozsahu a dle příslušných ustanovení trestního řádu - nehodnotil dle ustanovení §2 odst. 6 tr.ř. (hodnocení důkazů obvodním soudem je v rozporu s jejich obsahem) Není proto důvodná námitka stěžovatele, že při novém hlavním líčení nebyly prováděny žádné důkazy, neboť další dokazování již nebylo potřebné a odvolací soud ve svém rozhodnutí o zrušení zprošťujícího rozsudku provedení dalších důkazů podle ustanovení §264 odst. 1 tr. ř. ani nenařídil.
Po následujícím hlavním líčení nalézací soud znovu zhodnotil všechny provedené důkazy, dospěl k závěru, že vina stěžovatele a dalších spoluobžalovaných byla prokázána a v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. rozvedl, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel, rozebral návaznost jednotlivých důkazů a vyložil, jakými úvahami se řídil při novém hodnocení provedených důkazů. Vyčerpávajícím způsobem odůvodnil nalézací soud rovněž právní závěry vyvozené ze skutkového zjištění, rozvedl důvody vedoucí k závěru, že jednáním stěžovatele a spoluobžalovaných nebyly naplněny skutkové podstaty všech trestných činů, pro které byla podána obžaloba, nýbrž pouze skutková podstata trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, po přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, konstatoval, že skutkové závěry soudu prvního stupně mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, důkazy byly hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a řízení předcházející napadenému rozsudku netrpí vadami, které by měly nebo mohly mít vliv na správnost rozhodnutí. Ač se odvolací soud se způsobem hodnocení důkazů ze strany nalézacího soudu a s jeho skutkovými zjištěními ztotožnil, v odůvodnění svého rozhodnutí znovu velmi podrobně rozvedl a vyhodnotil důkazy pro meritorní rozhodnutí ve věci podstatné a reagoval na všechny námitky uplatněné v odvolání stěžovatelem. Námitkami stěžovatele i spoluobžalovaných, týkajícími se změny výpovědi spoluobžalovaného F., se zabýval podrobně, přičemž přesvědčivě zdůvodnil, proč považoval jeho původní výpověď ze dne 9. 2. 2002, poskytnutou za účasti jeho advokáta a advokátů dalších spoluobžalovaných, ve které přesně popsal skutkový děj i účast jednotlivých spoluobžalovaných na trestné činnosti, za pravdivou a korespondující s výpověďmi poškozených svědků a dalšími důkazy osvědčujícími skutkové okolnosti případu. Stejně tak uvedl důvody, které jej vedly k přesvědčení, že ke změně původní výpovědi došlo pod nátlakem ostatních spoluobžalovaných.
V souvislosti s námitkou týkající se neprovedení všech navrhovaných důkazů Ústavní soud odkazuje na své stanovisko (IV. ÚS 463/2000 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 23, n. č. 122, str. 191), v němž konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
I této povinnosti obecné soudy v dané věci dostály, neboť ve svých rozhodnutích podrobně odůvodnily nadbytečnost a neúčelnost provádění dalších důkazů, navrhovaných stěžovatelem a spoluobžalovanými, se závěrem, že provedené důkazní řízení je úplné a představuje spolehlivý podklad pro rozhodnutí o podané obžalobě. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí podrobně rozvedl, proč nevyhověl konkrétním návrhům stěžovatele na doplnění dokazování, vzneseným u veřejného zasedání odvolacího soudu. Ústavní soud dodává, že stěžovatel v ústavní stížnosti ostatně pouze obecně namítá, že nebyly provedeny všechny jím navrhované důkazy, aniž by specifikoval konkrétně které důkazy, jež by měly vyvrátit závěry soudů o jeho vině, nebyly provedeny.
V dané věci se tedy nejedná o tzv.opomenuté důkazy, tj. případy návrhů na provedení důkazů, které byly bez adekvátního odůvodnění zamítnuty, event. zcela opomenuty, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o důkazu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka žádná či pouze obecná a dále o situaci, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny při ustálení skutkového základu věci).
Ústavní soud odkazuje i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov.- Barbera, Messequé a Tabardo, 1988). Rovněž z principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů.
Ústavní soud zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je ve vztahu k procesu dokazování v trestním řízení povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy. Proto se v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena stěžovatelova základní práva, zejména právo na spravedlivý proces a právo na rovnost stran v řízení, a zda neprovedené navrhované důkazy lze považovat za důkazy opomenuté ve shora naznačeném smyslu. To však Ústavní soud neshledal. Dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu, soudy obou stupňů dostály požadavku na důsledné zhodnocení všech provedených důkazů, skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, byl spolehlivě zjištěn a v rozhodnutích soudů přesvědčivě odůvodněn. Rovněž právní závěry ze zjištěných skutečností vyvozené jsou v rozsudku nalézacího soudu přiléhavě odůvodněny. S podstatou všech stěžovatelových námitek uplatněných v odvolání se soud druhého stupně v rámci odvolacího řízení řádně vypořádal. Obecné soudy obou stupňů tak dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí.
Úvahy soudů upínající se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR. Neprovedením navrhovaných důkazů nebyl porušen zákon a zásady spravedlivého procesu v této věci. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je v souladu s ustanovením §125 odst. 1, resp. §134 odst. 2 trestního řádu. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, či další práva v ústavní stížnosti konkretizovaná. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů tedy není na místě.
Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů obou stupňů a z provedeného dokazování vyvozenými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu
K : doručit: advokát 2x
Městskému soudu v Praze
Obvodnímu soudu pro Prahu 2
Spis Obvodního soudu pro Prahu 2 připojit k sp.zn. I.ÚS 665/03
přílohy: ponechat ve spise,
Po obdržení ZPL založ