ECLI:CZ:US:2005:2.US.564.05
sp. zn. II. ÚS 564/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem ve věci stěžovatelů J. H., a J. H., obou zastoupených JUDr. Lubošem Geislerem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Milheimova 1217, Pardubice, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 8. 2005 č. j. 11 To 304/2005-56, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 12. 10. 2005 napadli stěžovatelé v záhlaví označené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové. V textu podání uvedli, že tímto rozhodnutím byla pro nedůvodnost zamítnuta stížnost J. H. a Sdružení pro ochranu práv a svobod v ČR podaná proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 2PP 1/2005. Jičínský soud jím nevyhověl žádosti jmenovaného odsouzeného J. H., o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Poté následuje polemika stěžovatelů se závěry soudů obou stupňů, které po provedeném dokazování učinily. Nesouhlasí s hodnocením dlouhodobého průběhu trestu, vytýkají soudům, že nepřihlédly ke špatnému zdravotnímu stavu stěžovatele a že nevzaly v úvahu okolnosti, pro které se odsouzený nezúčastňoval pracovních aktivit. Upozorňují dále, že došlo k omylu v osobě nabízející záruku za dovršení nápravy odsouzeného, když se soudy obou stupňů nesprávně domnívaly, že tuto nabízí otec odsouzeného a nikoliv právní asistent Sdružení pro ochranu práv a svobod ČR.
Stěžovatelé se domnívají, že postupem soudů byla porušena základní práva odsouzeného J. H. zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Bez bližší ústavněprávní argumentace zmiňují konkrétně právo na právní pomoc v řízení před soudy a princip rovnosti účastníků řízení, jak jsou obsaženy v článku 37 odst. 1, 2 Listiny. Petit směřuje ke zrušení napadeného usnesení krajského soudu.
Soudce zpravodaj přezkoumal předmětný návrh nejprve po stránce formálních náležitostí a dospěl k závěru, že jej podaly osoby zjevně k tomu neoprávněné. Z toho důvodu nezbývá, než jej odmítnout. Nevyzýval proto, veden zásadou hospodárnosti, stěžovatele k odstranění formální vady návrhu, jež spočívá v jejich opomenutí připojit k podání kopii napadeného rozhodnutí krajského soudu, ani neposkytl účastníku řízení - Krajskému soudu v Hradci Králové - možnost se k obsahu podání vyjádřit.
Podle ustanovení §72 odst. 1) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavnímu soudu"), je fyzická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatření nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda.
Aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti je tedy zákonem o Ústavním soudu vymezena toliko tvrzením stěžovatele, že byla porušena ústavně chráněná práva zásahem dopadajícím právě do sféry jeho osoby. Zákon o Ústavním soudu nezná tzv. actio popularis, ale ani jiný druh stížnosti, kterou by bylo možno podat za někoho jiného či jménem někoho jiného, z důvodu ochrany subjektivních práv někoho jiného. Takovou stížnost zákon o Ústavním soudu nepřipouští ani v případech, kdy snad v širších souvislostech zájmy navrhovatele být dotčeny mohou.
V posuzované věci podali stížnost pánové J. H., ročník 1950, pracovník Sdružení pro ochranu práv a svobod v ČR, a J. H., otec odsouzeného. Ve stížnosti nenamítají, že by byla jakkoliv zasažena ústavní práva jejich, ale výslovně uvedli, že postup jičínského a hradeckého soudu "...považují za porušení práv odsouzeného...", tj. J. H. Jde tedy právě o ten případ, kdy stížnost směřuje k ochraně jiných než vlastních subjektivních, Ústavou zaručených práv. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že sdružení občanů i rodiči odsouzeného přiznává v rovině obecného práva trestní řád určitá procesní práva směřující ku prospěchu a ochraně obviněného, resp. obžalovaného či odsouzeného. Ústavní stížnost však za něj úspěšně podat nemohou, přičemž charakter stížnostních námitek není pro tento učiněný závěr podstatný.
Soudci zpravodaji vzhledem k výše uvedenému nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný někým k tomu zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2005
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj