ECLI:CZ:US:2005:2.US.568.04
sp. zn. II. ÚS 568/04
Usnesení
II.ÚS 568/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. K., právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem Dvořákova 26, 728 84 Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 2004, sp.zn. 3 Tdo 495/2004, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 7 To 375/2003, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 28. 7. 2003, sp. zn. 1 T 127/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou řádně a včas se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné jeho dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 7 To 375/2003.
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 28. 7. 2003, sp. zn. 1 T 127/2002, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2,5 roku. Trestného činu se dopustil tím, že na základě mandátní smlouvy uzavřené se společností MK AURUM, s. r. o., převzal jako mandatář k dalšímu prodeji zlaté a stříbrné šperky, avšak po prodeji části zboží si peníze ponechal a využil je pro svou potřebu nebo k zakrytí manka z předchozího období, čímž způsobil poškozené firmě škodu ve výši nejméně 1 348 601,70 Kč.
Dovolací důvod opřel stěžovatel o ustanovení §265b odst. 1 písm. c) a g) trestního zákona.
Především namítal, že z obsahu protokolu o hlavním líčení konaném dne 28. 7. 2003 vyplývá, že u něj nebyl přítomen jeho obhájce, byť se jednalo o nutnou obhajobu a provádělo se dokazování. Nejvyšší soud však uzavřel, že šetřením podle §265o odst. 2 trestního řádu zjistil, že jak předseda senátu, tak i přísedící a zapisovatelka, stejně jako tehdejší obhájce, potvrdili účast obhájce JUDr. Lakomého na hlavním líčení od jeho počátku až do jeho skončení. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že protokol o hlavním líčení je veřejnou listinou, což předpokládá správnost jeho obsahu, pokud není prokázán opak. Nejvyšší soud tak měl ve věci provést řádné dokazování a nespokojit se pouze s písemným vyjádřením příslušných osob. To znamená, že Nejvyšší soud učinil skutkové zjištění o rozporu veřejné listiny se skutečností způsobem, který nelze označit za zákonný, totiž bez provedení dokazování. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivé soudní řízení podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy (má na mysli Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod), jakož i čl. 40 odst. 3 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
Druhý dovolací důvod spatřoval stěžovatel v tom, že nemohlo dojít ke škodě, kterou soud vyčíslil, neboť podle výroku odsuzujícího rozsudku použil prostředky zčásti pro sebe a zčásti na úhradu dříve vzniklé škody. Stěžovatel odkazuje na judikát R 34/1964 a cituje komentář k trestnímu zákonu z roku 1975. Podle jeho názoru tím, že část peněz předal poškozenému na úhradu závazku dřívějšího, mu nemohl způsobit škodu. Nejvyšší soud dovodil, že takovéto jednání je zpronevěrou, neboť mělo jít o úhradu škody způsobené také trestnou činností.
Zásada spravedlivého procesu byla podle stěžovatele porušena tím, že v celém trestním řízení nebyl proveden jediný důkaz, který by stěžovatel ke své obhajobě navrhl. Jediný jeho důkaz soudy odmítly pro nadbytečnost. Tento důkaz měl ozřejmit fungování firmy MK AURUM, s. r. o., a spočíval ve výslechu svědků L. a P., bývalého a současného dealera u poškozené firmy. Nejvyšší soud přitakal soudům nižších stupňů, že potřeba provést tyto důkazy se neprojevila. Potřeba těchto důkazů podle stěžovatele vyplývala z jeho výpovědi, podle níž velká část škody mohla spočívat ve specifickém způsobu účtování této firmy, kdy za jinou cenu prodává stejné zboží za hotové se zaplacením při jeho převzetí, za vyšší cenu na fakturu a za cenu nejnižší, takzvaně "bez papírů".
Dále stěžovatel namítá, že se soudy nezabývaly tím, že stejnou činnost vykonával u dvou subjektů bez přerušení. Nejdříve u fyzické osoby M. K. a od 14. 4. 2001 pro firmu RK AURUM, s. r. o. Pokud soudy tvrdí, že zpronevěrou je i neoprávněné hrazení škody spáchané před 14. 4. 2001, pak by se jednalo o jiný skutek. Obecné soudy neposoudily ani hmotněprávní otázku vlastnictví k druhově určeným věcem a transformaci vlastnictví při smíšení.
Nejvyšší soud podle názoru stěžovatele tím, že odmítl jeho důvodné námitky, porušil ustanovení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy jakož i čl. 8 odst. 2 Listiny, a proto navrhuje napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušit. Protože se dle jeho názoru ústavně právně významné vady projevily i v rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu, navrhuje v závěru ústavní stížnosti rovněž zrušení těchto rozhodnutí.
K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal stanovisko Nejvyššího soudu jako účastníka řízení. Ten ve vyjádření ze dne 16. 11. 2004 uvedl, že stěžovatel již v dovolání uvedl námitky obsažené v ústavní stížnosti, včetně odkazu na judikát R 34/1964. Nejvyšší soud v dané věci považoval podané dovolání za přípustné a současně zjistil, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c) a g) trestního řádu byly uplatněny relevantně. V takto vymezeném rámci se zabýval dovoláním a dospěl k závěru, že hmotně právní argumentace ani argumentace ohledně absence stěžovatelova obhájce u hlavního líčení nemůže obstát. Proto bylo dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. K argumentaci stěžovatele v rovině ústavně právní poukazuje Nejvyšší soud na to, že se stěžovatel cestou ústavní stížnosti domáhá revize hmotně právních závěrů dovolacího soudu a současně polemizuje s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení a je přesvědčen, že žádné z ústavně zaručených práv stěžovatele nebylo porušeno.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, posouzení argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti a prostudování příslušného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát zdůraznil, že do rozhodovací činnosti jiných orgánů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud v přezkoumávaném případě takový zásah neshledal.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) trestního řádu dovozoval stěžovatel z obsahu protokolu o hlavním líčení konaném u Okresního soudu ve Frýdku-Místku dne 28. 7. 2003, z něhož mělo vyplývat, že u části hlavního líčení nebyl přítomen jeho obhájce. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že obsah protokolu v této části neodpovídá skutečnosti a že obhájce stěžovatele JUDr. Lakomý byl přítomen tomuto hlavnímu líčení od počátku až do konce. Vycházel přitom z vyjádření všech přítomných osob, především pak z vyjádření samotného JUDr. Lakomého. I když stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje postup dovolacího soudu v této věci, nelze než konstatovat, že důvod dovolání nebyl fakticky naplněn. V dané situaci pak není naplněn ani důvod pro zásah Ústavního soudu, který by přicházel v úvahu pouze v případě, že by byla prokázána neúčast obhájce stěžovatele u hlavního líčení, což se však nestalo.
Ostatní námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou pouhou polemikou s hodnocením důkazů obecnými soudy.
Ústavní soud již ve svých předchozích rozhodnutích judikoval, že ze zásady, dle níž nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, je možno vybočit pouze tehdy, jestliže jsou učiněná skutková zjištění obecného soudu v extrémním rozporu s provedenými důkazy, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. K tomu však v projednávané věci nedošlo. Obecné soudy v případě stěžovatele zjistily skutkový stav věci, který je popsán v napadeném rozsudku, bez důvodných pochybností a v rozsahu, který byl potřebný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Důkazy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 trestního řádu). Vina stěžovatele byla bezpečně prokázána řadou přímých i nepřímých důkazů, které tvořily ucelený řetězec. K důkazním návrhům stěžovatele, které obecné soudy pro nadbytečnost neprovedly, je třeba připomenout, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích konstantě vyjadřuje názor, že ze zásad spravedlivého procesu nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy navržené účastníkem (např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3., nález č. 10). Z práva na projednání věci veřejně a v přítomnosti účastníka a z práva vyjádřit se ke všem provedeným důkazům tak nevyplývá bezpodmínečné právo na provedení navrhovaného důkazu. Aby se jednalo o tzv. opomenuté důkazy, které představují porušení zásad spravedlivého procesu, musí dle judikatury Ústavního soudu jít o důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval. V projednávané věci se však o takový případ nejedná.
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil tytéž námitky, které tvořily podstatu jeho obhajoby v řízení před soudem I. stupně i před odvolacím soudem, a které předestřel Nejvyššímu soudu v podaném dovolání. Jak Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, tak i z odůvodnění usnesení soudu odvolacího však jasně vyplývá, že oba soudy se uvedenými námitkami zodpovědně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí konkrétním způsobem vylíčily, z jakých důvodů jim nelze přisvědčit. Protože úkolem Ústavního soudu není opětovně předkládat a doplňovat argumentaci na podporu závěrů obecných soudů, jestliže postupovaly ve shodě s principy spravedlivého procesu, postačí odkázat na závěry dovolacího soudu, které lze považovat za dostačující.
Lze tedy uzavřít, že obecné soudy v napadených rozhodnutích uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu (§125 odst. 1 trestního řádu). Důkazy provedené v tomto trestním stíhání vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu) a zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Nedostaly se tudíž do rozporu s právem na spravedlivý proces vyjádřený v článku 36 odst. 1 Listiny, ani s čl. 40 odst. 2 Listiny, jichž se stěžovatel dovolával. Ačkoli čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje právo na spravedlivý proces, nelze ho však vykládat jako právo na úspěch ve věci.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
E. Kameníková
Ref.
Doručit do vlastních rukou -
- advokát 2x
- Nejvyšší soud ČR
- Krajský soud v Ostravě
- Okresní soud ve Frýdku-Místku
Vrátit spis 1 T 127/2003 Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku
Přílohy nechat ve spisu
Po vrácení dodejky založit