ECLI:CZ:US:2005:2.US.570.04
sp. zn. II. ÚS 570/04
Usnesení
II.ÚS 570/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatele M. N., zastoupeného JUDr. Milenou Buřilovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bayerova 8, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 10. 8. 2004, čj. 3 Ads 38/2003-63, za účasti Nejvyššího správního soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 16. 9. 2004, po výzvě Ústavního soudu řádně doplněným podáním ze dne 12. 11. 2004, se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR, jímž byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2003, čj. 33 Ca 160/2002 - 28, a to s odkazem na údajné porušení čl. 10, čl. 37 odst. 2 a čl. 30 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 33 Ca 160/2002, a spis Nejvyššího správního soudu ČR, sp. zn. 3 Ads 38/2003, z nichž zjistil následující:
Rozsudkem ze dne 7. 4. 2003, čj. 33 Ca 160/2002-28, zamítl Krajský soud v Brně žalobu stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze 5 (dále též "ČSSZ") ze dne 8. 7. 2002, č. 480 524 024, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek §38 zák. č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen "zák. č. 155/1995 Sb."), s odůvodněním, že stěžovatel je invalidní pouze částečně. V rámci přezkumného řízení byl dne 22. 11. 2002 zdravotní stav stěžovatele přezkoumán posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR (dále jen "MPSV ČR"), pracoviště Brno, se závěrem, že stěžovatel byl k datu vydání napadeného rozhodnutí plně invalidní podle §39 odst. 1 písm. a) zák. č. 155/1995 Sb. Datum vzniku plné invalidity stanovila komise na 10. 4. 2002. Stěžovatel s hodnocením posudkovou komisí souhlasil. ČSSZ oznámila soudu, že dne 30. 12. 2002 vydala k posudku posudkové komise MPSV ČR v Brně nové rozhodnutí. Žádost stěžovatele však opětovně zamítla, neboť v rozhodném období před vznikem invalidity, tj. od 10. 4. 1992 do 9. 4. 2002, získal pouze 2 roky a 349 dní pojištění a nesplnil tak podmínky ustanovení §38 a §40 zák. č. 155/1995 Sb. Shodné rozhodnutí pak bylo vydáno dne 28. 2. 2003, pouze s tím rozdílem, že stěžovatel v rozhodném období získal 3 roky a 271 dní pojištění. V obou případech tedy nezískal potřebných 5 let pojištění v období 10 let předcházejících vzniku plné nebo částečné invalidity. Tento závěr potvrdil i krajský soud a postup ČSSZ zhodnotil jako správný.
Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ze dne 10. 8. 2004, čj. 3 Ads 38/2003-63, kasační stížnost stěžovatele, směřující proti uvedenému rozhodnutí krajského soudu, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Námitky stěžovatele, které vznesl vůči rozhodnutí krajského soudu, považoval za nedůvodné.
Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že byl krajským soudem vyzván, aby sdělil, zda souhlasí s datem vzniku plné invalidity. V kladném případě mu pak soud údajně přislíbil, že ČSSZ vyzve k vydání nového rozhodnutí, jímž mu bude přiznán plný invalidní důchod od data stanoveného posudkovou komisí. Pokud by ČSSZ nové rozhodnutí nevydala, rozhodl by sám soud. Stěžovatel s datem vzniku plné invalidity v zájmu co nejrychlejšího vyřízení nároku souhlasil. S rozhodnutím krajského soudu, jímž mu byla žaloba zamítnuta, nesouhlasí. Domnívá se, že se mu od krajského soudu nedostalo náležitého a srozumitelného poučení o důsledcích souhlasu s datem vzniku plné invalidity, ale dokonce mu bylo přislíbeno kladné vyřízení jeho nároku pro případ jeho souhlasu. Bylo tak porušeno jeho právo na právní pomoc v řízení před soudem. Dále došlo i k porušení jeho práva na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci a v neposlední řadě též k porušení jeho práva na zachování lidské důstojnosti stěžovatele, neboť v důsledku nesprávného a nespravedlivého rozhodování žije v nedůstojných podmínkách.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Nejvyšší správní soud ČR, a vedlejšího účastníka řízení, Českou správu sociálního zabezpečení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Česká správa sociálního zabezpečení Ústavnímu soudu přípisem ze dne 15. 12. 2004 sdělila, že k projednávané stížnosti nebude podávat vyjádření, neboť s rozsudky krajského soudu i Nejvyššího správního soudu ČR souhlasí. Nejvyšší správní soud ČR ve svém vyjádření navrhl, aby Ústavní soud návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl, resp. zcela zamítl. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele napadeným rozhodnutím nedošlo. Stěžovatel byl poučen správně a nelze ani hovořit o "příslibu" krajského soudu ke kladnému vyřízení nároku stěžovatele. Ačkoli stěžovatel označuje předmětný postup za porušení jeho ústavně zaručených práv, v kasační stížnosti toto pochybení nenamítal.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Podle ustanovení §30 odst. 1 Listiny mají občané právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele. Podle odst. 3 téhož ustanovení podrobnosti stanoví zákon. Podle čl. 41 odst. 1 Listiny je možno domáhat se práv uvedených v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 až 31, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 33 a 35 Listiny pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Tímto zákonem je nepochybně též zák. č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, dle něhož krajský soud v projednávaném případě postupoval. Uvedený zákon stanovuje pro vznik nároku na plný invalidní důchod podmínky, které však stěžovatel zjevně zcela nenaplnil. To ostatně v ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje. Obecné soudy tak při rozhodování postupovaly v souladu s tímto zákonem a při jeho interpretaci a aplikaci zjevně nevybočily z mezí ústavnosti. Porušení uvedeného práva tak Ústavní soud nezjistil.
Za nedůvodné považuje rovněž námitky stran nesprávného poučení stěžovatele soudem včetně příslibu určitého rozhodnutí. Z obsahu spisu krajského soudu plyne, že soud poté, co obdržel výsledky posudku posudkové komise MPSV ČR, dle něhož je stěžovatel plně invalidní, a to ode dne 10. 4. 2002, vznesl vůči stěžovateli dotaz (přípisem ze dne 2. 12. 2002), zda s uvedeným datem souhlasí. Tento dotaz měl zjevně vést k tomu, zda z uvedeného skutkového zjištění může ve svém rozhodnutí vyjít, nebo zda jde o zjištění sporné. Soud stěžovatele současně informoval, že v kladném případě, tedy souhlasí-li s datem vzniku plné invalidity, požádá ČSSZ o vydání nového rozhodnutí, jímž by mu byl přiznán plný invalidní důchod. Pro případ, že by se tak však nestalo, rozhodne soud. Danou informaci však nelze vykládat jako příslib kladného rozhodnutí. Jestliže bylo v řízení zjištěno, že stěžovatel nesplňuje vedle plné invalidity další podmínku pro vznik nároku na důchod, tedy potřebnou dobu pojištění, nezbylo krajskému soudu, než jeho žalobu zamítnout. Námitka stěžovatele, že by snad v dané situaci měl být poučen o důsledcích svého souhlasu se vznikem plné invalidity, je lichá. Poučovací povinnost, která váže soud, se týká pouze procesních práv a povinností účastníků řízení a má být poskytnuta v takovém rozsahu, aby tito v řízení neutrpěli újmu (srov. §36 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní). Představa stěžovatele, že by měl být poučen o svých hmotných právech, tedy snad i o tom, že v případě, že bude souhlasit s datem vzniku plné invalidity, nebude splňovat podmínky nároku na invalidní důchod a z tohoto důvodu bude jeho žaloba zamítnuta, jde zjevně nad rámec shora vymezené poučovací povinnosti. Soud tedy zjevně nepochybil, pokud takové či obdobné poučení účastníkovi neposkytl. Jak Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvedl, je věcí každého, aby si střežil svá práva.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že krajský soud, a potažmo ani Nejvyšší správní soud ČR, který rozhodnutím kasační stížnost stěžovatele zamítl, svým postupem v řízení ani svým rozhodnutím nevybočil z mezí zákona a nezasáhl tak do žádného z ústavně zaručených práv stěžovatele, včetně práva na zachování lidské důstojnosti. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Jarmila Hájková