ECLI:CZ:US:2005:2.US.589.04
sp. zn. II. ÚS 589/04
Usnesení
II.ÚS 589/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. R. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Sokolská 60, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 2004, sp.zn. 6 To 51/2004, za účasti Vrchního soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst.1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým byl v plném rozsahu zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2004. č.j. 1 T 27/2003-696 a celá věc byla vrácena podle ust. 260 tr.ř. státnímu zástupci k došetření.
Zrušeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byli obžalovaní manželé P. a Š. P. uznání trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a 4 tr.zák., odsouzeni k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a k náhradě škody poškozenému (stěžovateli). Vrchní soud tento rozsudek zrušil, neboť trestní stíhání obžalovaných nebylo v důsledku vady usnesení o zahájení trestního stíhání (vážné nedostatky popisu skutku) řádně zahájeno a jediná zákonná forma napravení je vydání bezvadného rozhodnutí policejního orgánu o zahájení trestního stíhání.
Stěžovatel má výhrady k tomu, že o věci nebylo rozhodováno dle rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze pro rok 2004 - S1/2004 v senátu 12 To, do jehož oboru patří trestné činy proti majetku (§248-258 tr.zák.) z obvodu Krajského soudu v Praze a Krajského soudu České Budějovice - pobočka Tábor, ale věc byla z důvodu přetížení senátu 12 To přikázána k vyřízení senátu 6 To. S ohledem na platný rozvrh práce mělo dojít v případě přetížení k přikázání v této věci senátům 4 To, 5 To či 9 To, které jsou rovněž specializovány na oblast trestných činů majetkových, případně senátu 11 To, který je určen k zastupování senátu 12 To. Není ani jisté, jestli došlo k přetížení senátu 12 To. V těchto souvislostech stěžovatel namítá, že postupem Vrchního soudu došlo k odnětí zákonnému soudci.
Za nestandardní považuje i způsob vyřízení odvolání obviněných. Veřejné jednání, původně nařízené na den 28. 7. 2004, bylo z důvodu nemoci obhájce obviněných odročeno a následně bylo dne 29. 7. 2004 rozhodnuto v neveřejném jednání. V záhlaví usnesení je v rozporu se skutečností uvedeno, že soud rozhodl ve veřejném jednání. Postupem soudu bylo stěžovateli upřeno právo jakkoliv zasáhnout do odvolacího řízení a vyjádřit se k důvodnosti odvolání. Postup senátu, který náhle změnil náhled na věc a přistoupil k jednání neveřejnému, budí dle stěžovatele nedůvěru a jde o postup nepřezkoumatelný.
Vrchní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že k přidělení věci senátu 6 To došlo na základě rozhodnutí místopředsedy soudu pověřeného řízením úseku trestního soudnictví v rámci kompetence dané mu rozvrhem práce, umožňující dočasné zastavení nápadu dočasně přetíženému senátu a současné převedení jeho předem určené části do jiného senátu (bez ohledu na zastupování určeným senátem). Místopředseda soudu z důvodu přetížení senátu 12 To v období předcházejícímu rozhodnutí do budoucna zastavil nápad tohoto senátu a přidělil střídavě 4 nové věci do senátu 5 To a 6 To, které vyřizují shodnou agendu.
Dále uvedl, že k nesprávnému uvedení formy jednání v záhlaví rozhodnutí došlo v důsledku přehlédnutí, přičemž tato zřejmá nesprávnost by mohla být důvodem k vydání opravného usnesení a nikoli důvodem ústavní stížnosti. Odmítl označení postupu vrchního soudu jako postupu nestandardního. Formu veřejného jednání a termín konání odvolacího řízení stanovil po předchozím prvotním studiu spisu, přičemž až po podrobnějším studiu a poradě senátu byla zjištěna závažná vada řízení, kterou není možno napravit v odvolacím řízení. O podaných odvoláních bylo rozhodnuto při respektování ustanovení §263 odst. 1 písm. b) tr.ř. v neveřejném zasedání.Ve věci nebylo rozhodnuto meritorním rozhodnutím.
Poukázal i na specifické postavení poškozeného v trestním řízení a zdůraznil, že těžiště trestního řízení nespočívá v reparační funkci, ale především v postupu orgánů činných v trestním řízení směřujícímu k náležitému zjištění trestných činů a jejich pachatelů a jejich spravedlivému potrestání podle zákona.
Ústavní soud nejprve přezkoumal, zda ústavní stížnost splňuje formální předpoklady a podmínky umožňující její věcné projednání a dospěl k závěru, že se jedná o návrh, který je nutno odmítnout, neboť stěžovatel není k jeho podání aktivně legitimován.
Dle §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. jsou oprávněny podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
V projednávané věci však napadeným výrokem, kterým bylo v plném rozsahu rozhodnuto o zrušení rozsudku soudu prvého stupně a věc vrácena státnímu zástupci k došetření, nemohlo bezprostředně dojít k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Trestní řízení v České republice spadá do oblasti práva veřejného. Vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje o tom, zda byl trestný čin spáchán a kdo jej spáchal. Adhezní řízení má ve vztahu k meritornímu trestnímu řízení, i když je jeho integrální součástí, v jistém smyslu pouze akcesorickou povahu. Jakkoliv má poškozený v rámci trestního řízení poměrně široká procesní práva, procesní oprávnění poškozeného nelze vykládat způsobem, který by vedl k nerespektování práva obviněných na spravedlivý proces.
Stěžovatel sice byl v odpovídajícím rozsahu co do svých procesních práv poškozeného účastníkem předmětného trestního řízení, avšak za situace, kdy o odvolání obžalovaných, z důvodů shora uvedených, vůbec nebylo jednáno, rozhodnutím vrchního soudu, k jehož obsazení má stěžovatel výhrady, nemohlo dojít k porušení jeho práva zasáhnout do odvolacího řízení a vyjádřit se k důvodnosti odvolání.
Napadeným rozhodnutím tak nebylo autoritativně zasaženo do právní sféry stěžovatele, neboť nebylo rozhodováno o jeho právech či povinnostech, ale věc byla pouze vrácena k dalšímu řízení (do stádia předběžného řízení), z čehož je zřejmá zjevná neoprávněnost stěžovatele (v procesním postavení poškozeného) podat do tohoto výroku ústavní stížnost.
Ústavní soud zdůrazňuje, že za dané procesní situace dosud nebylo o stěžovatelem uplatněných nárocích na náhradu škody s konečnou platností rozhodnuto a stěžovateli zůstávají zachovány prostředky, jimiž se může v rámci soudního řízení domáhat náhrady škody a hájit svá práva.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud konstatuje, že k tvrzenému porušení základních práv a svobod stěžovatele napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze nemohlo dojít a stěžovatel proto nesplňuje podmínky pro podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto ústavní stížnost dle ust. §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2005
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj
Za správnost vyhotovení:
E. Kameníková
K : doručit: advokát 2x
Vrchnímu soudu v Praze
přílohy: B ponechat ve spise,
A vrátit
Po obdržení ZPL založ